0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Velikonocích (28. dubna 2013) – kázání ve sboru v Nosislavi
Izajáš 58; 6 - 10 a Skutky apoštolské 4; 32 - 37

Text kázání: Izajáš 58; 6 - 10
(6) Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?
(7) Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?
(8) Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva.
(9) Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova,
(10) budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“


Skutky apoštolské 4; 32 - 37
(32) Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.
(33) Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost.
(34) Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili,
(35) skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.
(36) Také Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš – to znamená ‚Syn útěchy‘ – levita původem z Kypru,
(37) měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly.


Milé sestry a milí bratři, přátelé v Kristu, v čem je církev srozumitelná a věrohodná před sekulárním světem? A v čem církev nejen na venek působí, ale skutečně jednotná, tedy opět věrohodná je?

Když jsem ještě před pár léty pracoval v Diakonii a řídil domov pro seniory, většina zaměstnanců tam byla bez církevní příslušnosti. Zjednodušeně řečeno nevěřící. Mezi obyvateli byla jedna žena, sestra diakonka. Pracovala v domově ještě do sedmdesátých let a pak přešla mezi obyvatele. Její diakonická duše, tedy její duše praktické služebnice Krista Pána však zůstala stále stejná. Naplněná vírou a touhou sloužit bližním. Nosila černé šaty a bílý čepeček. Výrazně se tím lišila od ostatních. Bylo však ještě něco důležitějšího, čím se lišila. Chodila totiž až téměř do ztráty sil po domově, v jedné ruce nebo kapse nosila bibli, ze které lidem předčítala, a ve druhé ruce nosila nerezový nočník, který v případě potřeby nabízela ležícím. Když jsem ji kolikrát v domově takto potkával, napadalo mě, co je důležité, čím je církev věrohodná, co církev nese a co nese právě v sekulárním prostředí: to, co dosvědčuje Pána Ježíše Krista. Slovo a čin. Tak tu sestru přijímali evangelíci i katolíci i lidé jiných vyznání, tak ji přijímali nevěřící. Požívala obecné důvěry a úcty. Neptal se mě nikdy nikdo, z jaké je církve, zato mi lidé často říkali, jaká je to skvělá pomocnice a jak svoji víru projevuje. Byla nezpochybnitelná. Přicházela za všemi bez rozdílu. Neptala se, kdo jsi, odkud jsi, jakou máš víru, ale co pro tebe mohu udělat. A hned to nabízela. Rozdávala ze všeho, co měla. S biblí a nočníkem v ruce měla velmi mnoho. Měla nejvíc, co mít mohla. Ale proč vám to povídám?

Jakže to žila první církev? Jedna mysl, žádné sobectví, vše společné, aby nikdo netrpěl nouzi. Svědectví apoštolů o vzkříšení Krista, přítomná Boží milost. Mysleli jeden na druhého, jednomu na druhém záleželo. Ve 2. kap. Skutků čteme, že tak byli lidu milí a Pán jim přidával ty, které povolával ke spáse. Přidával ty, kteří jimi byli osloveni zvěstováním Krista a činy účinné lásky. Ale to přece známe již ze Starého zákona a četli jsme u proroka Izaiáše o půstu.

Jsou zde velmi povzbudivá a radostná prorocká slova, která ukazují k novému světlu, k jitřence otevírající nový den a novou naději. Prorocký text, který ukazuje k tomu podstatnému ve vztahu člověka k člověku, vztahu, který má svoji motivaci ve vztahu Boha k člověku. Vypovídá o tom, co se líbí Bohu. Půst, který Bůh schvaluje, cesta, která k Bohu vede, má podobu, řekněme s odvahou, angažovanosti v podpoře člověka, ve spolulidství. Tam, kde člověk potřebuje člověka a jeho potřeba je naplněna.

To široké pole lidského angažmá se otevírá uprostřed společnosti. „Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít.“ To je otevřený prostor, jakési společenské angažmá otevřených očí, které vidí bezpráví, svévoli, vidí utlačované a pronásledované, vidí bezbranné. Vidí ty, které moc přitlačila ke zdi, zametla s nimi, prohlásila je za outsidery, případně jim zajistila pryčnu a slamník a železné dveře. „Rozevřít, rozvázat, rozbít.“ Až tak silná slovesa musí být použita, aby vyjádřila, že na taková pouta musí být člověk dobře vybaven. Jde o vytrvalý, vysilující zápas, který nelze kamuflovat zbožnými slovy nebo přepjatými zbožnými rituály. Jde ovšem o zápas, pro který lze nalézat a čerpat sílu z moci Boží.

Druhý velký prostor, k němuž text ukazuje, je řekněme, prostor lásky pro všední den. Jde o hladové, utiskované, bezdomovce, uprchlíky. Jde o nahé, žíznivé, o nezaměstnané. Jde o diskriminované menšiny nebo o cizince, kteří hledají nový domov. Jde o ty, kteří jsou v nemocnici, kteří jsou vyděšeni diagnózou. Ti všichni jsou spoutáni pouty své chudoby, bezvýchodnosti a bezútěšnosti, ti kteří zápasí o zbytky naděje. Známe i jiná pouta. Vidíme je kolem nás. Pouta osamělého stáří, pouta dětských postižení, pouta strachu z budoucnosti. Víme něco o poutech vyhaslé lásky nebo nenaplněných tužeb. A ještě jiná břemena tíží mnohé kolem nás. Vidíme pasáky, spoutané a spoutávající nemilosrdným zneužíváním žen, dívek i dětí, vidíme pouta bezohledné ziskuchtivosti dealerů drog. Příliš mnoho bezútěšnosti. Žádná radost. Co s tím?

Pokusme se hledat odpověď z jiné strany. Člověk hledá trochu světla do svého života. Hledá naplnění, hledá smysl. Rád by se zbavil toho nepříjemného soumraku, který nedovolí vidět dál než k dalšímu nejbližšímu západu slunce. Hledá tu svoji jitřenku. Hledá ji v úspěchu, majetku, hledá ji v moci nebo uznání. Hledá unaven, znechucen tím neustálým míjením cíle. Ale cíl je vedle, nablízku. Tady ten cíl pláče ve své samotě, zde zapáchá, tady mu chybí kabát a tento cíl má strašně smutné, snad stoleté vrásky. A tady vedle ten cíl, tomu zase nikdo neřekne, že ho má rád. A tento cíl zde si balí poslední cigaretu ze špačků v popelníku a myslí na dobrou smyčku. To je najednou cílů. To je najednou jitřenek. A to je najednou radosti. Radosti v darovaném doteku, slově, úsměvu, radosti v utřené slze, v doušku vody. Radosti v polibku a objetí. Radosti v krajíci chleba. To je najednou možností pro každého, kdo se dobře dívá kolem sebe, kdo hledá radost, smysl, kdo hledá tu svoji jitřenku. Pro každého z nás. Radosti, která se rodí v jediném okamžiku, ve kterém nám bleskne hlavou, že život je vztah a vztah bez lásky má pachuť včera nedopité sklenice a mít rád nejsou jenom slova. A to je panečku půst. Ten si necháme líbit, protože ten se líbí Bohu. Ne prázdné rituály, ne divadlo pro druhé, ne uspokojení plněním předpisové zbožnosti. Jestli se něco Bohu líbí, pak je to nepochybně to, co vrací člověku ztracené lidství, ztracenou lidskou důstojnost, lidskou tvář. Milé sestry a milí bratři, každý z nás jsme obdarováni tak, že tu nebo onde můžeme pomáhat jinému onu lidskou tvář, ve které se zrcadlí obraz Stvořitele, hledat a nacházet.

Milé sestry a milí bratři, německá luterská církev měla na začátku devatenáctého století muže, teologa, faráře, o němž řekl v r. 1951 první spolkový německý prezident Heuss: „Neměl žádný čas stát se velkým teologem, protože pospíchal, aby byl dobrým křesťanem.“ Tento muž se jmenoval Johann HeinrichWichern. I u něho Bůh obrátil smutek v radost, špatné v dobré. V dětství mu zemřel otec a Wichern pocítil, co to je opuštěnost. Vedlo ho to k zájmu o opuštěné děti. Rozuměl jejich potřebám, jejich smutku. Celoživotně zachraňoval a vychovával opuštěné děti. Zakládá záchranný dům pro děti, kde trpělivě vytváří nové rodinné prostředí. Vydává časopis, který burcuje lidská svědomí pro sociální práci. Je povolán k reformě vězeňství, kde by byly vytvořeny podmínky pro mladistvé vězně. Tento muž na slavném wittenberském církevním dnu v r. 1848 vysloví památnou větu: „Církev ať prohlásí: láska ke mně patří tak jako víra.“ A podílí se na přetvoření církve v církev lásky Ježíše Krista. Tento muž s odvahou k činu pomohl nalézt mnohé lidské tváře, mnoha lidem pomohl navrátit jejich lidskou důstojnost tak, aby se v jejich tvářích zrcadlil obraz Stvořitele.

Milé sestry, milí bratři, víme teď velmi mnoho o jitřence našich životů. Víme velmi mnoho o tom, co se Bohu líbí. Víme také, a je nám to dobrým důvodem k celoživotnímu údivu, že s námi Pán Bůh stále počítá pro tak nekončící úkol, jakým je spolulidství. A víme, že smysl má jen to, co je neseno láskou. A ještě něco víme. Jsme jako církev jednotná a věrohodná tam, kde nás provází svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše Krista, kde ho bereme tak vážně, že jsme schopni prodat to pomyslné pole a peníze položit před apoštoly. Lámat chléb hladovému, obléci nahého... A pak vyrazí jitřenka jako tvé světlo.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz