0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
24. neděle po Trojici (10. listopadu 2013)
Matouš 12; 22 - 30

Text kázání: Matouš 12; 22 - 30
(22) Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl.
(23) Zástupy žasly a říkaly: „Není to Syn Davidův?“
(24) Když to slyšeli farizeové, řekli: „On nevyhání démony jinak než ve jménu Belzebula, knížete démonů.“
(25) Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát.
(26) A vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království?
(27) Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto oni budou vašimi soudci.
(28) Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.
(29) Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům.
(30) Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.


Sestry a bratři, jeden z častých dotazů, které dostávám na pavilonu závislostí v bohnické nemocnici, se týká vymítání ďábla. Není se čemu divit: závislí lidé mají s démony všeho druhu bohaté zkušenosti. Odvykací léčba by se klidně dala nazvat vyháněním zlých duchů. Třebaže jsou pacienti většinou církvi vzdáleni a svět bible je jim cizí, obvykle dobře rozumějí příběhům o tom, jak Ježíš vyhání z lidí nečisté duchy a tím je uzdravuje. Bez dlouhého vysvětlování je jim jasné, že satan či zlý duch není pohádková postava s rohy, které se dnes už ani děti nebojí, ale jakási moc, která nás drží v šachu, ovládá a nechce pustit. Člověk, který nedokáže zvládnout svou touhu po omamné látce nebo hracím automatu, už takříkajíc není pánem ve vlastním domě, nepanuje ani svému tělu, ani své duši, ale spíš někdo jiný nebo něco jiného nad ním vládne. Sám si se svým já neumí poradit, a tak musí vyhledat pomoc.

Ježíšovi současníci neznali pojmy současné medicíny a psychologie, jako je třeba schizofrenie, bažení či davová psychóza. Dobře ale věděli o tom, že člověk může nad svým myšlením a jednáním ztratit kontrolu, protože ho v tu chvíli kontroluje mocnější síla. Dnes už ji sice nenazýváme démonem, ani si ji nepředstavujeme jako nějakou osobu, ale to na její skutečnosti nic nemění. Je prostě tu, v nás či nad námi, jak chcete, a mocně na nás působí. A tak nastávají chvíle, kdy už to nejsme my, kdo se rozhodujeme pro dobré či zlé, ale spíše to zlo samo rozhoduje o tom, co vzápětí uděláme.

Svým bojem proti zlým duchům Ježíš ukazuje na temnotu, která sídlí hluboko v nás a nelze ji jednoduše vykořenit tím, že se budeme snažit chovat slušně. Ježíš nebyl jen kazatelem morálky. To by bylo málo. Takových v dějinách bylo a ještě bude mnoho. Nic proti nim, ale vztyčený mravokárný ukazováček ještě nikdy nikoho nevysvobodil ze zajetí sil, jimž podléhají nejen lidé závislí na drogách, ale v různé podobě a míře my všichni. Stejně jako správná diagnóza ještě neznamená uzdravení, není pravdivé pojmenovávání mravního úpadku ještě nápravou věcí lidských.

Ježíš nemoralizoval, on skutečně vysvobozoval. Jako třeba v případě člověka, který byl zároveň slepý a němý, tedy hned dvojnásobě či dokonce trojnásobně spoutaný, protože byl pravděpodobně také hluchý. Jistě, my dnes taková postižení nesvalujeme na ďábla, ale vidíme jejich biologickou či genetickou příčinu. Ale co z toho, když stejně neumíme říci, proč se zrovna tento člověk narodil s postižením a jiný ne. A hlavně, na údělu těchto lidí (alespoň prozatím) moc změnit neumíme. A tak i lidé zcela nenáboženští tváří v tvář takovým postižením či nemocem jen pokrčí rameny a řeknou: to je zlý osud. To je nějaká vyšší moc. Všechno se proti němu spiklo. Podobná tvrzení se od starověké představy zlých duchů vlastně moc neliší. Vyjadřují naši bezmoc vůči vyšší moci.

Ježíš se ovšem prokázal jako mocnější než různé vyšší moci, a tak nad ním lidé žasli. A už-už by ho provolali za mesiáše. Byli tu však zároveň tací, například farizeové, kteří právě v tom viděli nebezpečí. Proto vymysleli proti Ježíši obvinění, na které by mohl prostý lid dobře slyšet: Ježíš se prý spřáhl s knížetem démonů, proto je dokáže vyhánět. Tváří se jako největší dobrodinec pod sluncem, ale ve skutečnosti nás chce svými kouzly jen oklamat a tahat za nos.

Ježíš ukazuje, že takové obvinění je postavené na hlavu. Jestliže by se spolčil s ďáblem, aby s jeho pomocí bojoval proti jiným ďáblům, znamenalo by to, že říše podsvětí se nachází v těžké krizi. Je rozdvojena, je v rozkladu. Zcela ji zaměstnává vnitřní nejednota, a tak už nemůže být pro nikoho ohrožením. Bratrovražedná válka démona proti démonu musí nevyhnutelně skončit pádem celé říše. Nedává žádný smysl, aby se satan spojoval s Ježíšem, a tak dobrovolně uvrhl své království do chaosu.

Ježíš jde ale ve své obhajobě ještě o krok dál. Vždyť i někteří z vašich žáků vyhánějí zlé duchy, připomíná Ježíš farizeům. Znamená to tedy, že i oni jsou ve spolku s ďáblem? Anebo je to u nich jinak? Proč je jejich počínání čisté a Ježíšovo špinavé? V čem je rozdíl?

Možná i nás překvapí, že velký rozdíl tu opravdu není. Podobné schopnosti jako Ježíš měli i jiní lidé, třeba právě oni farizejští učedníci. Pro nás křesťany je Ježíš mimořádnou postavou, a tak máme sklon vidět ve všech jeho činech a slovech něco mimořádného, nikde jinde nevídaného a neslýchaného. Tak tomu ovšem nebylo. Některá slova pronesená Ježíšem najdeme v trochu jiné podobě i u dalších židovských učenců té doby. Některá se dokonce objevují i ve zcela odlišných a vzdálených náboženských a filozofických tradicích. Podobně tomu bylo s Ježíšovým uzdravováním. Různých potulných léčitelů bylo v té době dost, i když jistě mnozí z nich byli jen obchodníci s deštěm, stejně jako dnes. A nyní se dovídáme, že vedle Ježíše také existovali i jiní odborníci na vyhánění démonů.

Tím vůbec není zpochybněna Ježíšova jedinečnost. Ježíš ji ale v této chvíli nijak nezdůrazňuje ani neobhajuje. Naopak připouští, že i jiným lidem jde o podobnou věc jako jemu. I jiní bojují na stejné linii. I jiní jsou jeho spojenci, i když by to sami o sobě třeba nikdy neřekli.

To je i pro nás velmi důležité zjištění. Ježíš říká, že vyhání-li démony duchem Božím, pak nás již zastihlo Boží království. Ale kus toho Božího panování nad mocnostmi zla zjevně mohli zakusit i ti, kdo byli uzdraveni třeba nějakým farizejem. Ježíš tedy uznává, že dokonce i mezi jeho protivníky mohou být lidé, skrze něž Bůh mocně působí. To je velkorysost, kterou křesťané po svém mistru jen málokdy dokázali zopakovat. Přitom by to měl být důvod k radosti: také v nevěřícím či jinak věřícím světě najdeme výhonky Božího království, často tam, kde bychom to nejméně čekali.

Kdo není se mnou, je proti mně, říká dále Ježíš. Na první pohled se zdá, že je taková věta popřením oné velkorysosti a otevřenosti. Dá se ovšem číst i jinak. Ti, kdo jsou s Ježíšem, totiž nejsou jen jeho učedníci, kteří ho následují. Být s Ježíšem v této souvislosti znamená pustit se do stejného boje, jaký vede on. Kdo vyhlásí válku zloduchům tohoto světa, ten se staví – třebas nevědomky - na Ježíšovu stranu. A takových lidí je hodně. Ti, kdo o Ježíši nic neví nebo nechtějí vědět, a přesto s nimi Ježíš může počítat.

Naopak ten, kdo se postaví na stranu satana nebo jen lhostejně přihlíží, se automaticky obrací proti Ježíšovi i kdyby měl Ježíše a Boha plná ústa. Bojová linie tedy v žádném případě neleží mezi křesťany a nekřesťany, ale mezi stoupenci zla a služebníky dobra. Proti sobě bojují na jedné straně ti, kdo shromažďují a připravují lidi pro Boží království, a na druhé straně ti, kteří lidi rozhánějí, odhánějí je od jejich pravého určení a tím je vhánějí do rukou temných sil.

V tom podstatném ovšem Ježíš skutečně zůstává mimořádným. Vyjadřuje to svým malým podobenstvím o silákovi, který ve svém domě střeží svůj majetek. Naslouchejme mu především jako varování: zlo, ať už ho nazveme ďáblem, geneticky naprogramovaným sobectvím, hříchem či jakkoli jinak, je opravdu silným protivníkem. Sami na ně nestačíme.

Martin Luther kdysi napsal spis O nesvobodné vůli. Nepopíral, že se můžeme rozhodnout, zda si ráno uvaříme čaj nebo kávu nebo večer půjdeme do kina či divadla. Měl tím na mysli právě naši neschopnost vypořádat se s tím po zuby ozbrojeným silákem, který nás drží ve svém vězení a diktuje nám. Naše svoboda je jen omezená – to nám ostatně potvrzuje i současná věda. Proti svému vězniteli se sice můžeme a máme bouřit, všemožně se vzpírat jeho rozkazům, a vždy znovu zkoušet jednat svobodně a podle svého svědomí. Sami jej ale nikdy nepřemůžeme, stejně jako těžký alkoholik sám od sebe nikdy nezvládne přestat pít. Naše sklony, neřesti, závislosti, naše přirozené sobectví a pýcha jsou silnější než naše dobrá vůle.

V Ježíši ovšem přišel někdo, kdo našeho otrokáře dokázal přemoci a dokonce ho i spoutat. Nezničil ho sice úplně, vliv má na nás stále. Ale nejsme mu už vydáni na pospas. Cesta ke svobodě je otevřená, i když nás čeká ještě dlouhé putování. Náš každodenní boj s nedobrými duchy ovšem získal nový smysl. Není to jen marná snaha předem odsouzená k nezdaru – či řečeno slovníkem závislých lidí – k dalšímu relapsu. Je to bojování po boku Ježíše, který už tu rozhodující bitvu za nás vybojoval.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz