0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle postní (23. března 2014)
Jeremjáš 20; 7 - 11

Text kázání: Jeremjáš 20; 7 - 11
(7) Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá.
(8) Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny.
(9) Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit,“ avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.
(10) Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho !“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“
(11) Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci, velice se budou stydět, že nebudou mít úspěch, jejich věčná hanba nebude zapomenuta.


Lidé, kteří při svém hledání Boha dospěli k rozhodnutí, že si přečtou bibli, se mě občas ptají, kterou její částí mají začít. S odpovědí obvykle trochu váhám, možností je několik. Naopak vím zcela jistě, které oddíly bych pro začátek nedoporučil. Ne proto, že by byly příliš nesrozumitelné, ale spíš se obávám, aby hledajícího člověka neodradily od další cesty k víře. Náš oddíl z knihy proroka Jeremijáše k takovým pro začátečníky nevhodným pasážím nepochybně patří.

Možná ale dělám chybu a měl bych spíše od začátku vyložit karty na stůl a nezatajovat to, co může křesťana také potkat. Život s Bohem někdy bolí. Život sám o sobě je bolavý, ale poslušnost vůči božímu volání ho může učinit v jistém smyslu ještě bolavějším. To je pravda, na kterou se obvykle při zvěstování evangelia takticky zapomíná. Někteří misionáři se spíš řídí podle hesla: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Kdybychom chtěli být upřímní, měli bychom zájemcům o křesťanství zazpívat spíše tu píseň Jeremijášovu a nebo třeba některý z žalmů, které často vyjadřují podobné pocity.

Pravda je, že Hospodin Jeremijášovi nic krásného a povznášejícího nikdy nesliboval. Prorok Bohu vyčítá: přemluvil jsi mě. To sloveso by se dalo také přeložit: vedl jsi mě za nos, obalamutil jsi mě, ba dokonce: udělal jsi ze mě blázna. V tom ale Jeremijáš Bohu křivdí. Když jako mladík vstupoval do prorocké služby, přece od Hospodina mimo jiné také slyšel: hleď, vložil jsem ti do úst slova, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil.

To tedy bude prorokův úkol: ničit falešné modly, jimž lidé uvěřili více než Bohu. Bořit představu Hospodina jako věčného dobráka, který nad každým hříchem přivře oko. Rozvracet nabubřelost těch, kteří utíkají do chrámu před svým nemilosrdenstvím s vdovami, sirotky a bezdomovci. Podvracet pýchu králů, kteří si myslí, že se mohou ubránit proti božímu hněvu.

Jeremiáše čeká boj. Boj ve jménu Boha proti vlastnímu národu, který se Bohu vzdálil. Boj, kvůli kterému si prorok nakonec všechny znepřátelí, bude označen za velezrádce, bude vysmíván, tupen, pronásledován, vězněn, ohrožen životě. A co je možná nejhorší: zůstane v tom všem sám, jen se svým Bohem.

Není divu, že k takovému nadlidskému úkolu musel Bůh Jeremijáše přemlouvat, ba dokonce s ním musel zápasit. boží slovo, kterým byl prorok pověřen, se pro něj stalo Danajským darem, ohromným balvanem, koulí na noze. Však taky Hospodin jednou prorokovi přikázal, aby si na sebe nasadil pouta a jho a chodil s nimi. Mělo to být znamení božího soudu nad Izraelem a jeho zotročení cizími národy, ale stejně tak dobře to mohlo být znamení onoho nesnesitelného slova, které Bůh na proroka uvalil.

Ve svém nářku Jeremijáš Boha označuje za hořící oheň v jeho srdci. To je dost trefné přirovnání. Ale pozor: není to hřejivý a přátelský plamínek víry, který do celého těla vysílá pozitivní energii. Bůh v Jeremijášově nitru skutečně pálí. Je jako rána, která se nedá zahojit. Prorok sice už nemůže dál, nejraději by všechno vzdal, zařadil se zpět do davu a nikoho už svými řečmi nedráždil, ale ono to prostě nejde. Když Bůh jednou vstoupí do něčího srdce, nelze ho odtud jednoduše vyhnat, ani před ním nelze utéct, stejně jako člověk nemůže utéct sám před sebou.

A tak je nakonec i Jermijáš sám v sobě rozdvojen, sám sobě se stává protivníkem. Na jedné straně je součástí božího lidu, miluje svůj národ, nepřeje si jeho zkázu. Na druhé straně musí témuž národu brát každou naději. Dokonce Izraelce nutí, aby se dobrovolně vzdali cizím vojskům, protože ta jsou přece nástrojem spravedlivého božího trestu, kterému je nutno se podvolit, čím dříve, tím lépe. Být na straně Boha pro Jeremijáše znamená být na straně Izraelových nepřátel a tedy i nepřátel jeho samotného. Sotva promluvím, přivolávám násilí a zhoubu, stěžuje si Jeremiáš. Ano, je to tak, jinak nemůže.

Zdolal jsi mě a přemohl, volá prorok Jeremijáš k Hospodinu. Takto vnímal své povolání do služby: jako porážku, kterou od Hospodina utrpěl. Nerad ji uznal, nesmířil se s ní, bouřil se proti ní zvláště ve chvílích vyčerpání a sevření. Je zajímavé, že podobně líčili někteří křesťané svoje vlastní obrácení. Ne jako úžasné padnutí do boží náruče, ale spíš jako boží přepadení. Útok, vůči němuž se nějakou dobu bránili, ale nakonec museli kapitulovat. Spisovatel C. S. Lewis vzpomíná na svou cestu k Bohu takto: „To, čeho jsem se tolik obával, mě nakonec dohonilo. V letním semestru 1929 jsem se umoudřil a připustil, že Bůh je Bohem a klekl jsem na kolena a modlil se; snad jsem byl v oné noci nejvíce poraženým a nejvíce vzdorovitým konvertitou v celé Anglii.“

Ne, Bůh jistě nikoho neláme a netlačí ke zdi, tak jak to dělali a žel stále ještě dělají někteří misionáři. Ale jeho slovo je mocné. Zavrtá se nám pod kůži, nedá nám pokoj, je jako brouk v hlavě. Můžeme ho ignorovat, můžeme se tvářit, že ho neslyšíme nebo že se nás netýká, ale ono tu stále je, jako trvalá výzva, vnitřní volání. Někteří lidé tvrdí, že ztratili víru. Víru snad je možné ztratit, ale jsem přesvědčen, že boží slovo, které se v nás jednou uhnízdilo, ztratit nelze.

Slovo boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Tato slova z listu Židům by mohl podepsat nejen Jeremijáš a jiní proroci, ale nakonec každý věřící. boží slovo, které na svých bedrech neseme, nás vede k zápasu. Nejprve se sebou samotnými – s tím, k čemu přirozeně tíhneme, s vlastními touhami, plány a představami o životě. boží slovo může být pro nás nepříjemné a neskladné, nehodí se do našich souřadnic, může je dokonce rušit a nabourávat.

Je celkem jednoduché připustit, že kdesi nahoře nad námi cosi je. K takovému tvrzení se může leckdo bez problémů a bezbolestně přidat. Mnohem těžší je uznat, že toto „něco“, i když ho třeba nenazveme Bohem, nám vládne a činí si na nás nárok. Možná to je ten nejčastější důvod, proč lidé Boha odmítají. Pro mé Já, které má sklon se nafukovat až do nebes, je velké ponížení doznat, že není pánem vlastního života, a sklonit se před úplně jiným Pánem. K víře patří pokorné vědomí, že není nejdůležitější, co já chci, ale co chce Bůh. Jako věřící se musíme smířit s tím, že Bůh tu není od toho, aby uspokojoval všechny naše potřeby. Spíš Bůh sám skrze mě potřebuje něco vykonat na tomto světě a já se tomu mám podřídit.

Boží slovo nás ovšem vede také k zápasu s naším okolím. Stane se, že nás odcizí od mnohých lidí, třeba i od našich nejbližších. Pravý křesťan není ten, který objímá celý svět svou láskou a se všemi je za každou cenu zadobře. Může se stát, že se svými postoji a názory narazíme a ocitneme se osamoceni, podobně jako Jeremijáš. Leckdy půjdeme proti proudu veřejného mínění, trendů, módních vln. Pronásledování nám dnes sice nehrozí, zato výsměch a pošklebky známe dobře.

V prvním čtení jsme slyšeli, že Ježíš nepřišel na zem uvést pokoj, ale meč; přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni. Stejně tak ovšem Ježíš svým učedníkům zaslíbil: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Na první pohled jsou obě výpovědi v rozporu. Co nám tedy víra přináší – pokoj, nebo naopak nepokoj?

Nechme na tuto otázku odpovědět samotného Jeremijáše: Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci. Tato slova jsou jistě svědectvím o pokoji, který těžce zkoušený prorok nakonec přeci jen poznal. Ale není to pokoj laciný. Není to pokoj, kterým raději dávám ruce pryč od nepříjemné reality a stahuji se do vnitřního zbožného světa, kam na mě nikdo nemůže. Není to pokoj, kterým uklidňuji svoje svědomí a omlouvám si svá provinění. Není to pokoj, kterým se vyhýbám nutným střetům a napětím a zametávám je pod koberec. Takový pokoj nám Kristus nezanechal. Takový falešný pokoj si tvoříme my sami, když jsme příliš ustrašení a líní podívat se pravdivě na sebe i na svět okolo.

Jeremijáš poznal jiný pokoj: takový dává Bůh svým věrným, kteří berou jeho slovo vážně. Tento pokoj vyrůstá z vědomí boží blízkosti. Bůh je tu se mnou, když mě jeho slovo nutí říci nebo udělat něco, za co od ostatních nesklidím žádný potlesk. Bůh je tu se mnou, i kdyby se na mě snesli všichni nepřátelé jako roj včel. Bůh je tu se mnou, i když neustále musím soupeřit a také často prohrávám se vším zlým, co je ve mně. Bůh mě ubrání i přede mnou samotným.

Snad právě takový pokoj zakusil i Ježíš sám, když po dlouhém modlitebním boji v Getsemanské zahradě řekl odvážně: Hle, přiblížila se hodina. Vstaňte a pojďme. Ježíš neutekl, nevzdal se, neschoval se před svým posláním. A boží slovo, které i on si v sobě nesl jako hořící a pálivý oheň, donesl až do konce.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz