0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Velikonocích (11. května 2014)
Jan 10; 11 - 16

Text kázání: Jan 10; 11 - 16
(11) Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
(12) Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.
(13) Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.
(14) Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
(15) tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
(16) Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.


Milé sestry, milí bratři,

také máte doma plyšovou ovci? Znám pár lidí, kteří takové ovečky mají doma, dokonce v posteli, kde je před usnutím pohladí. Já mám ovčí kůži, kterou jsem si nedávno přivezl z Valče, kde jsem kázal. Koupil jsem si ji v biostatku. Je úžasná. Příjemná, měkká, heboučká, stejně jako ovečka. Možná to zní jako hloupý úvod kázání, ale chtěl jsem navodit atmosféru toho, jak obecně vnímáme ovečky. Zejména my z měst je vidíme jako ta roztomilá heboučká a romantická zvířata. Na ovečku se chce jít každý podívat a pokud to zrovna není beran, tak to není zvíře nebezpečné. Vidět stádo ovcí je něco krásného, co vidí rády nejen děti a co si ihned fotíme i my dospělí. A když pak čteme biblické texty o pastýři a ovcích, představujeme si buď světské romantické obrazy bačů a ovcí v horách nebo ty obrazy bibličtější. Buď pastýře na horách, nebo muže – Ježíše nesoucího ovečku kolem ramen. Tedy být připodobněn k ovcím, které následují svého pastýře, to musí být něco dost romantického, krásného.

Ale člověk, který ovce chová tak jako třeba ten, který mi tu vydělanou ovčí kůži prodal, který ví něco o ovčí mentalitě, chování a stádovosti, musí být tímto textem, který jsme četli v evangeliu a který nám slouží jako základ kázání, spíš uražen. Být přirovnán ke zvířeti, které zas tak moc inteligentní není, které se chová tak, jak se chovají ostatní, které postrádá individualitu, je pasivní a často je dost polekané ze všeho, co se děje kolem, to není právě lichotivé. A lidé biblické doby pastevectví znali velice dobře a ovce znali jako téměř nikdo jiný. Tedy, žádná romantická představa, spíš nastavené zrcadlo, určitá výtka, ale možná taky popis toho, jak lidé jednají, co je jim přirozené nebo pohodlné. Ježíš používá obrazy tehdejšímu člověku blízké a ilustrující lidskou náturu. Nechce urážet, ale připodobňovat a otevírat pochopení.

Přemýšlím, jak se s tímto dvojím pohledem a tedy i s tímto srovnáním popasovat. Kde najít tu hranici, kdy je dobré si uvědomit určitou sebereflexi a ve srovnání s ovcí najít nějaké vykřičníky, které mě upozorní na mé chování, jednání, reakce a kde naopak mohu hledat ta pozitiva, které Ježíš ve svém přirovnání zvěstuje.

Tu stádovitost a tendenci jít za někým, koho jsme si buď sami zvolili do svého čela, nebo kdo nejvíc křičí, nebo kdo nabízí nejlepší život, tu v sobě prostě máme. Ať to bylo v době Ježíšově, ve středověku nebo dnes. Máme zkušenost, co dokáží špatní vůdci, jak dokáží mnohé zmanipulovat a jak je jednoduché uvěřit něčí ideologii, která se až později ukáže jako lichá. A nejde jen o státní vůdce, despoty a tyrany, ale jak rádi, my lidi, třeba demonstrujeme? Jak rádi tleskáme pod podiem těm, kteří křičí, kritizují vládu, nepohodlnou menšinu, výši daní nebo nějaký systém. Jak se necháváme strhnout mediálním tlakem a názorem většiny. Vím od lidí, kteří žijí na internetu a na sociálních sítích, jak tu a tam zaplaví tyto sítě nějaký názor, který každý bezmyšlenkovitě sdílí, aniž by skoro věděl, co sdílí, ale má to dobrý titulek a je to líbivé. Jak se v naší české společnosti objevil volební fenomén těch, kteří s novou tváří táhnou masy na dobře marketingově vypracovanou strategii a lidé se nepoučí ani po krachu těch předešlých marketingových strategií a opět se nechají zlákat. V tomto nás Ježíš dost odhadl. Ti falešní pastýři, ti, kterým nejde ani tak o člověka, ale o jejich moc, o zisk a prestiž, a na ty, které ohromili a kteří se za nimi vydali, pak neberou ohled, ti utíkají jako první, když se objeví problém, případně převlíknou kabát a jde se dál jinak a s jinými, těch bylo je a bude vždycky dost.

Následování takových falešných nebo, lépe řečeno, nepravých pastýřů, je něco, co nás vysiluje. Dříve nebo později poznáme, že to není ta správná cesta a tak hledáme jinde. Necháme se nalákat někým jiným, skočíme na jiné pozlátko. A tak někdy stále dokola. Je to následování slepé, tupé, hloupé a bez vztahu a vlastně vědění, co to následování přináší, nebo kam nás vede. Ale následování Krista, jako dobrého, možná lépe přeloženo pravého pastýře, je cesta jiná. Posilující. I když paradoxně i tato cesta může skončit jinak a jinde, než vejitím k Bohu Otci těmi správnými dveřmi, těmi, kterými je Kristus.

Ježíš říká: „Já znám své ovce a ony znají mě.“ My máme možná slovo „znát, poznat“ trochu zkreslené. Známe kde co, možná si pod slovem „znát“ představíme, že o něčem nebo o někom víme. Když je někdo náš známý, tak je to asi ten nejvíc mělký druh vztahu. Ale pokud biblický text hovoří o tom, že někdo někoho zná, je to velice hluboký vztah. Znamená důvěřovat nebo se cele druhému oddat. Otevřít se mu a pustit si ho úplně k tělu. Je to tedy nejhlubší vztah, jaký si umíme představit. Biblický text například používá slovo „poznání“ když hovoří o intimním sexuálním vztahu. Znát někoho je tedy v tomto případě výraz naprostého poznání, oddanosti a důvěry. Ten správný pastýř, ten správný vůdce je ten, který své ovečky nebo následovníky zná a je jim cele oddán. Asi znáte ta slova z Janova evangelia, kdy Ježíš říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, již Vás nenazývám služebníky, neboť Ti nevědí, co činí jejich Pán.“ Kristův vztah k nám je ten nebližší, nejniternější.

Ale Ježíšova slova o ovcích, které zná, mají i druhou půlku: „ovce znají mě“. Ten vztah musí být oboustranný. Bez poznání, důvěry a spolehnutí se na Krista se jen těžko dokážeme udržet jako následovníci toho pravého pastýře. Víra, vztah k Bohu, vnitřní spolehnutí se na Krista je něco, k čemu musí každý dojít a na čem pak budovat svou víru. Je to cesta každého, kdo je pokřtěn v dětství. Je to i cesta rodičů, kteří své dítě pokřtí. A je to i cesta těch, kteří byli pokřtěni v dospělosti jako zde nedávno dva Korejci.

Ona totiž ta naše někdy křehoučká víra, musí odolávat lákadlům jiných falešných pastýřů. Musí odolávat všem lákadlům, které kolem sebe v životě máme a které nabízejí snad rychlejší radost, snad rychlejší uspokojení potřeby pro něco žít, ale nikdy nejsou věcí trvalou. A tak není-li náš vztah ke Kristu důvěrný a oddaný, ale je-li postaven jen na nějakém zvyku, na rodinné tradici, na tom, že do nedělky, kostela, náboženství nebo konfirmačního cvičení se prostě chodí, protože to chtějí rodiče nebo prarodiče, anebo je-li náš vztah ke Kristu postaven na náhlém emočním vzplanutí, pak se můžeme stát velmi rychle ztracenou ovcí, zbloudivší někam jinam. Pak se může stát, že se v našem životě Kristus odsune na druhou, třetí, desátou nebo úplně poslední kolej. A není to nic neobvyklého. Takových ovcí, které z Kristova ovčince zbloudili, protože k němu nenalezli svůj vlastní vnitřní vztah, těch je kolem nás mnoho. A kdo ví, zda se to nestane někomu z nás. Nebo třeba naši dětem. Nebo vnoučatům.

Osobní vztah, otevřenost, spolehnutí se a víra v Ježíše přináší naplnění i té druhé části. Když známe Krista – uvěřili jsme biblické zvěsti a přijali jsme jej za svého bratra, přítele či toho, který nás životem vede, můžeme v důvěře slyšet jeho hlas, za kterým se vydáváme, když nevíme kudy dál. Hlas, kterému věříme, že je hlasem dobrým. Hlas, který zní, i když někde bloudíme.

Protože, i když se ztratíme, neznamená to, že již nemůžeme patřit do Kristova ovčince. Jak Ježíš říká v jiném podobenství, dobrý pastýř je ten, který hledá i tu poslední zatoulanou ovečku. Nebo i tu, která je z jiného ovčince a chce se přidat k tomu pravému pastýři.

Vyprávěl mi můj syn, že má kamarádku, která má několik stád ovcí. A když u ní byl a šli ovce krmit, ona na louce, kde nebyla jediná ovce, volala na ovce svým hlasem. Za chvíli se na obzoru objevilo stádo, které běželo k ní. Ovce znali její hlas a věděli, že u něj naleznou pokrm, nasycení a bezpečí. Není to následování slepé, tupé, hloupé a davové. To je následování na základě poznání. Stejně tak naše následování Krista není slepé a zfanatizované. Nemůžeme se tedy ztotožnit s ovčí hloupostí, zato se můžeme ztotožnit s ovčí oddaností. Oddaností, která pramení z poznání, že Ježíš je ta pravá cesta. Že on je tím pastýřem, on je těmi dveřmi, kterými se vchází do toho nejlepšího ovčince, který je pro nás nachystán.

Ten ovčinec ale není připraven jen pro vyvolené, ale pro každého, kdo chce navázat osobní vztah, protože slyší to Kristovo upřímné osobní volání: „Já tě znám a zvu k sobě“. Milé sestry, milí bratři, slyšíte také volání dobrého pastýře? Slyšíte také na rozlehlé louce svého života jeho hlas? Pojďme za ním. Volá nás, protože nás zná, protože nám miluje.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz