0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Trojici (13. července 2014)
Lukáš 6; 36 - 42

Text kázání: Lukáš 6; 36 - 42
(36) Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
(37) Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
(38) Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
(39) Řekl jim také podobenství: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?
(40) Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.
(41) Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?
(42) Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.


Sestry a bratři, je tomu přibližně rok, kdy papež František řekl na adresu homosexuálů hledajících Boha: Kdo jsem já, abych je soudil?

Je pozoruhodné, jak velký ohlas i zděšení tím vyvolal, když přece pouze vzal vážně Ježíšova slova. Kdo jsem já, abych je soudil – to je pravidlo, kterým by se měl řídit každý, za všech okolností a vůči komukoli.

Soudíme ovšem všichni. Stačí se podívat na význam řeckého slova, které je na tomto místě v bibli použito: znamená totiž nejen soudit či odsuzovat, ale také rozhodovat, tříbit, rozlišovat, určovat, zvažovat, zkoumat, brát na něco ohled. Do tohoto pojmu spadá nakonec téměř všechno naše myšlení. Kdykoli přemýšlíme, rozlišujeme také mezi dobrým a zlým, správným a nesprávným, schůdným a neschůdným, mezi tím, co se osvědčilo, a tím, čemu je nutné se vyhnout. Kdo takto přemýšlí, je soudný. Nikdo z nás nechce ztratit soudnost a kritičnost. Při ztrátě soudnosti brzo šlápneme vedle, někomu ublížíme, případně spustíme nějakou pohromu. Anebo nás kdekdo podvede a utáhne na vařené nudli.

Ježíš nám ovšem nezakazuje používat vlastní rozum k rozlišování a oddělování. Všimněme si: Opakem souzení pro Ježíše není nerozumnost, bláhovost ani lhostejnost, ale milosrdenství. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec. Jenže aby někdo mohl být milosrdný, musí nejprve být soudný. Pokud nedokážu rozpoznat, že se někdo zachoval nesprávně, pak vůči němu nemohu být ani přísný, ale ani milosrdný. Občas se zapomíná na to, že náš nebeský Otec není jen milostivý a slitovný, ale také soudný. Není mu lhostejné, co zde na zemi pácháme. A přece nám prokazuje své milosrdenství. Ví dobře o našich nepravostech, ale nepočítá nám je. Miluje nás ne proto, že by naše viny neviděl nebo si před nimi zakrýval oči, ale spíš navzdory tomu, že je dobře vidí.

Bedlivého zpytování a třeba i kritizování se v životě vzdát nemůžeme. Jistě se ale máme zdržet odsuzování a zavrhování. Snad to vypadá jako slovíčkaření, ale je v tom velký rozdíl. Když před Ježíše přivedli ženu přistiženou při cizoložství, Ježíš nepopřel její provinění. Jinak by nedávalo smysl jí říci: jdi a už nehřeš. Ježíš dokázal soudit, tedy rozpoznat, vidět a pojmenovat zlo. Nicméně nakonec říká: ani já tě neodsuzuji. Soudí, ale neodsuzuje. Soudí, ale odpouští.

Anebo si zkuste představit, že jste svědky toho, jak váš bližní udělal něco velmi zlého – lhostejno, zda vůči nám, nebo vůči někomu jinému. Kdybyste se zřekli jakéhokoli souzení, tak byste správně v sobě měli udusit všechnu kritičnost a dělat mrtvého brouka. Jenže Ježíš sám na jiném místě říká, že když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Tedy: použij svou soudnost, jdi a pověz mu, že to, co udělal, bylo nesprávné nebo zraňující, že to narušilo dobré vztahy a pokojné soužití. Ve skutečnosti vůbec není snadné být takto soudný. Riskuji, že se dotyčný urazí a nahněvá. Ale když tuto nepříjemnou povinnost nesplním, tak si můj bližní třeba vůbec nemusí uvědomit, že ublížil, a bude ubližovat dál. Nebo si bude myslet, že mu vždycky všechno projde. Takže mi nezbývá, než sebrat odvahu a říci mu do očí, co si o jeho činu myslím. To je kritika, bolavá pro toho druhého i pro mě samotného.

Ale občas je nutná.

Naproti tomu odsuzování a zavrhování, o kterém mluví Ježíš, jde mnohem dál. Tam nejde jen o konkrétní čin. Tam jde o celého člověka. Když odsuzujeme, má to charakter definitivnosti. Říkáme: ty jsi takový či onaký, protivný, neschopný, hloupý, zrádce, slaboch, lhář, zloděj, vrah – doplňte si sami celou řadu našich odsudků až po ty vulgární. Někdy to uděláme ve vzteku, to se ještě dá pochopit, ale často i s chladnou hlavou.

Odsudek především nesmírně zjednodušuje. Vždyť náš bližní, ať už udělal cokoli, není jen černý nebo bílý, není padouch nebo hrdina. A tak mu odsudkem vždy křivdíme. Odsudek značkuje, cejchuje, stigmatizuje – je to tak trochu kletba nad druhým. Odsuzováním vždy předjímáme Boží soud, neoprávněně mluvíme Bohu do jeho souzení, které – na rozdíl od toho našeho – opravdu bude provždy platné. A konečně: když člověka odepíšeme, nedáváme mu ani šanci se napravit, případně odčinit to, co pokazil. Prostě jednou selhal a jeho vina na něm lpí už na věky, už ji nikdy nesmyje. Zlomili jsme nad ním hůl.

Ježíš se každého z nás ptá: co je tvoje poslední slovo nad tvým bližním? Soud, anebo milosrdenství? Poslední Boží slovo nad námi je každopádně odpuštění, dar věčného života, otevřené dveře do jeho království pro všechny. Bůh svým milosrdenstvím opravdu nešetří: natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína, říká Ježíš. Nám, které Bůh shledal vinnými, dá nakonec vše dobré vrchovatou měrou. A co uděláme my? Jaké bude to naše „nakonec“ vůči těm, kdo se proti nám provinili?

Viděli jsme, že Ježíš odsuzuje naše odsuzování a nevůli odpouštět, ale neodsuzuje naši soudnost. Jenže i při tom našem běžném soudném rozvažování o dobrém a zlém si máme dávat velký pozor. I naše kritičnost má svá úskalí a hranice. Vzpomeňme si na hada, co našeptával v ráji Adamovi a Evě: v den, kdy ze stromu pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. No, kéž by tomu tak skutečně bylo! Kéž bychom dokázali vždy přesně a kriticky rozpoznat, co bylo, je a hlavně: co bude dobré a co ne! V osobních vztazích, v rodině, ve společnosti, v politice, v mezinárodním měřítku. Pomysleme jen na nynější situaci na Ukrajině – na tu záplavu zcela protichůdných soudů a názorů na to, kdo je v právu a kdo není. Mohli bychom říci, že v okamžiku, kdy Adam s Evou pojedli ze stromu, se jim oči neotevřely, ale naopak zastřely a jejich pohled se rozostřil. Nebyl to strom poznání, ale spíš strom slepoty. Avšak ta hadova lež v nás nějak zůstala, a tak stále znovu propadáme bludu, že dobré a zlé umíme spolehlivě určit.

Ježíš nás z tohoto sebeklamu vyvádí. Jeho slova byla nejspíš původně určena různým vůdcům – tedy těm, kteří si nejenže namlouvají, že ví, co je správné, ale také chtějí k tomuto správnému cíli dovést i ostatní. Ve skutečnosti to ovšem vypadá tak, že slepý vede slepého – jen ten první slepý si myslí, že vidí skvěle, a navíc má dost kuráže na to, aby o svém bystrozraku přesvědčil i ostatní. To je na tom právě zrádné: ti sebejistí dokážou do jámy strhnout ještě i další, slabé a důvěřivé.

K tomu Ježíš připojuje trochu záhadnou větu, že žák není nad učitele. Snad tím naznačuje, že neschopnost správně soudit je cosi jako dědičný hřích, v této věci není žádný pokrok. Není to tak, že by se další generace poučily z omylů svých otců a matek a konečně prozřely. Naopak: lidstvo upadá stále znovu do stejných pastí a ocitá se ve stejných slepých uličkách. Vzpomínám si, jak mnozí lidé po Listopadu upínali svou naději v mladou generaci, která už nebude poznamenaná komunismem a vybuduje lepší společnost. Novou generaci tu máme, komunismem sice už moc poznamenaná není, ale žádné zázračné prozření nenastalo. Přicházejí noví slepí vůdcové a noví zaslepení následovníci.

Když tedy soudíme – a soudit musíme všichni, máme si být vědomi předběžnosti a omylnosti našich soudů. A zvláštní ostražitost je na místě tehdy, když soudíme druhého člověka. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Než upozorníme bližního na jeho poklesek, učí nás Ježíš jít do sebe a ptát se: Proč vlastně druhého kritizuji? Co mě k tomu vede? Co když mi na něm nejvíc leze na nervy nedostatek, který si u sebe neumím přiznat, ale o to snadněji ho odsoudím na druhém? A vůbec: Jak můžu svého bratra napomínat, když si neumím zamést před vlastním prahem? Jak můžu být důvěryhodný ve své kritice, když ji neumím v prvé řadě obrátit vůči sobě?

Opět vidíme, že Ježíš nám nezakazuje kritizovat druhého. Nakonec totiž má dojít i na to vyjímání třísky z oka našeho bratra. Jenže než se začneme zabývat vinami druhého, je zapotřebí nejprve očistit své vlastní myšlení od všelijakého balastu, který nám brání vidět pravdivě. Ale ani to se nám nedaří. Ani sebe samotné správně soudit nedokážeme.

Kdo jsem já, abych je soudil – tento papežův výrok můžeme vnímat také jako výzvu k sebezpytování. Kdo jsem já? Když sám u sebe ne­umím správně rozlišit dobré a zlé, jak to mohu rozpoznat u druhého? Kdo jsem já? Jsem snad Bůh, že si dovoluji soudit a odsuzovat? Ne, nejsme jako Bůh. Ale máme se mu přibližovat a podobat. V souzení nám to moc nejde. Místo, abychom kolem sebe šířili spravedlnost, působíme spíš nepokoj. Tak to to zkusme s odpouštěním. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz