0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle adventní (14. prosince 2014)
Izajáš 40; 1 - 5

Text kázání: Izajáš 40; 1 - 5
(1) „Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh.
(2) Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.
(3) Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!
(4) Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.
(5) I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“


Záchrana už je za dveřmi, potěšení je blízko, Hospodin přichází, aby se ujal svého lidu. Tak to zvěstoval prorok Izajáš Izraelcům v babylonském zajetí. Ale není to jen radostná zpráva, ale také výzva: Připravte se! Připravte se na Boží příchod! Stejnými slovy burcoval Boží lid o několik století později Jan Křtitel: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Ale jak taková příprava má vypadat?

Tehdejší lidé očekávali, že se ten příchod odehraje docela pozemsky. Představme si, že by naši zemi ovládla a podmanila nějaká cizí velmoc. Předpokládám, že to pro nás není až tak vzdálená představa. A pak by se náhle začalo mezi lidmi šířit, že nám kdosi přichází na pomoc. K našim hranicím, a tedy i k hranicím té vládnoucí velmoci, se přibližují armády nějakého jiného vládce, který nás chce vysvobodit. Je velmi mocný, a tak je prakticky jisté, že se mu to nakonec podaří. Už to nebude dlouho trvat a onen zachránce porazí na hlavu ty, kdo nám vládnou. Ovšem zároveň musíme počítat s tím, že se on sám nad námi ujme moci. Jak bychom se v takové chvíli měli zachovat?

Asi je dnes pro nás těžké spojovat si víru v Boha s vojenskými a politickými obrazy a pojmy. Avšak lidé, kteří naslouchali Izajášovu proroctví a kteří později chodili za Janem Křtitelem, to tak jistě vnímali. Bůh přichází jako král nebo armádní generál s početným nebeským vojskem, však je to Hospodin zástupů. Už se blíží změna režimu. Tak se podle toho zařiďte! Věci už nebudou, jak bývaly. Sice nad námi stále ještě vládnou staří vládcové, ale už to nebude dlouho trvat. A tak se vyplatí už teď se přidat na stranu toho nového krále, připravit se na to, že zanedlouho tu bude pánem on. Bůh tu ještě není, ale přiblížil se. A blízkost jeho království už mezi námi působí velké změny. Cesta přicházejícímu Hospodinu už se začíná budovat.

Všimněme si, že cesta Páně má být připravena na poušti. Poušť – to je stav, ve kterém se tehdy Izraelci ocitali: pustina, vyprahlost, neplodnost. Vyprchal z nich všechen život, činorodost i naděje. Co mohou Bohu na takové poušti nabídnout? Však znáte to přísloví, kde nic není… Podobně se nejspíš cítili lidé v době, kdy vstoupil Jan Křtitel. A podobně se často cítíme také my, přestože k tomu máme trochu jiné důvody. Sice nad námi nevládne (alespoň zatím) žádný okupant, žijeme v míru, chudoba je u nás pořád ještě nějak snesitelná a přece mnoho lidí vidí svůj život jako pustinu. Hledají potěšení, to skutečné a trvalé, ale nacházejí jen to zdánlivé a pomíjivé. Jejich život jim připadá neplodný, zbytečný a nesmyslný. Vztahy,

ve kterých žijí, vyčerpávající. Práce, do které chodí, ubíjející. Bez naděje, že by se to mohlo někdy zlepšit. Ostatně, kde ji brát, když nahoře nad námi je buď jen prázdnota nebo jen jakési něco, které ale nemluví, nemá zájem, zůstává zahalené a nedostupné.

Do této pouště, která zdaleka nemusí vypadat jen jako moře písku a kamení, ale klidně může mít podobu pulzujícího velkoměsta, má přijít Bůh. Právě nyní v adventu si to obzvlášť připomínáme. Připravte mu cestu! Ale jak? Copak to umíme? Co můžeme Bohu nabídnout, než právě jen svou vlastní pustotu?

Možná vás v tuto chvíli napadne, jestli Bůh vůbec něco takového potřebuje. Copak si nedokáže poradit i bez nás? V žalmu 29. se praví, jak Hospodinův hlas poráží cedry libanónské, křeše plameny ohně a dokonce nutí poušť svíjet se v křeči. Vždyť on není odkázaný na naše cesty-necesty, ale sám si razí cestu k nám, vstupuje suverénně tam, kam chce, ať už ho čekáme a jsme na něj připraveni nebo ne. Nemusí se ohlížet na to, jestli umíme zasypat propasti a zbourat hory.

Ano, takto jsme to i my coby studenti teologie často slýchali od svých profesorů a tak to dodnes zaznívá z úst mnohých křesťanů: Boží království se prý mezi nás vlamuje. Vlamuje se ten, kdo chce vejít hlava nehlava, komu je nakonec jedno, zda budou dveře otevřené či zavřené nebo jestli ho v nich někdo vítá či ne. Pro Boha, který se vlamuje, není žádná naše zvláštní příprava zapotřebí, žádnou šestiproudou dálnici ani červený kobereček od nás ani nečeká, však on se k nám sám bez potíží probourá skrze jakékoli naše haraburdí, které mu stavíme do cesty.

Je tomu ale skutečně tak? Chci vzít výzvu Izajáše a Jana Křtitele skutečně vážně. Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. Tato výzva nepředpokládá, že by se na nás Boží království mělo valit jako buldozer. Bůh přichází mocně a suverénně, o tom není nejmenších pochyb, ale žádá i naši přípravu.

A proto není jedno, jestli mezi nás má Bůh přitáhnout jako tanková divize, anebo pokojně vkročí do našich otevřených dveří a pohostinných domů. Bůh zjevně chce zvolit tu druhou možnost. Naše příprava je velmi důležitá. Bůh na ni sice není odkázaný, své dílo nakonec jistě dovede do konce. Na to se můžeme spolehnout. Ale vůbec není jedno, jakým způsobem bude toho cíle dosaženo. Bůh touží po tom, abychom se do budování Božího království také zapojili. Nechce se zachovat jako agresor, který prostě jen přijde a nastolí diktaturu. Chce, abychom také my sami jednali a budovali teď a tady ještě předtím, než se zjeví ve slávě a celé tvorstvo ho spatří.

Prorok Izajáš nás především vyzývá, abychom odstraňovali vše, co Božímu království zaclání. Abychom ho přestali blokovat a brzdit. Abychom mu přestali házet klacky pod nohy. Nás křesťany to především vede k zamyšlení, čím zatarasuje příchod Boží vlády samotná církev. Jak my sami vědomky či nevědomky bráníme evangeliu v tom, aby oslovilo a zasáhlo lidi kolem. A tak přemýšlejme nad tím, kdy naše mluvení ostatní lidi ke Kristu zve a kdy je naopak od něj odrazuje. Uvažujme o tom, kdy naše jednání inspiruje a povzbuzuje k dobrému, kdy jsme pro naše okolí, troufám si to říci, vzorem a kdy naopak vzbuzujeme nedůvěru a odpor a tím i odpor ke Kristu. Ptejme se, kdy vyvoláváme nedobré pohoršení, místo abychom oprávněně pohoršovali tím jediným, Kristovým křížem.

Ale můžeme jít ještě o krok dál a udělat si tak trochu inventuru té cesty, kterou má Bůh vstupovat do našeho osobního života, do našeho srdce. Čím je tato cesta zatarasená? Čím skutečně žijeme? Na co se ve svém každodenním životě spoléháme? Čemu věnujeme svůj čas a energii? V jedné písni se zpívá: Když putuješ pískem pouští, koho se tvé srdce bojí, před kým se tvá mysl spouští? To není moralizování určené našemu bezbožnému okolí. To je otázka směřovaná na nás, věřící. Právě tehdy, když se cítíš vyprahlý, unavený, zklamaný, když nevíš, jak dál – dokážeš se ještě i tehdy spolehnout na Boha, nebo saháš po jiných oporách a berličkách? Necháš do sebe vstoupit Ducha svatého, nebo se necháš ovládat různými zloduchy?

Naštěstí ale ta Boží cesta do našeho světa nevede jen skrze církev, i když věřím, že také skrze ni. Církev ovšem není ředitelstvím silnic a dálnic Božího království. Kolem nás je mnoho lidí, kteří sice v Krista nevěří, ale svým životem stejně nějak s Božím příchodem počítají a to Izajášovo volání berou vážně. A tak, když pozorujeme současný svět, rozhodně nevidíme jen pustinu od obzoru k obzoru. V tom písku a kamení už leckde leccos raší a vyrůstá. Vždyť tolik lidí již připravuje cestu Páně. Tolika lidem nejsou lhostejné propasti, které jsme mezi sebou vyhloubili a snaží se je zasypávat aspoň v místě, kde žijí nebo aspoň ve vztazích ke svým nejbližším. Tolika lidem vadí, že je náš svět plný hranic a bariér a pracují na tom, abychom k sobě měli blíž. Tolik lidí usiluje o překonání překážek, nedorozumění, odcizení na úrovni osobní, ale třeba i mezi různými skupinami ve společnosti, národy a státy.

Vždycky mi vadí, když křesťané cítí jakousi mravní povinnost neustále upozorňovat na to, jak je lidstvo zkažené, případně, že se vše řítí do záhuby. Myslím, že je za tím póza, farizejství, povýšenost těch, kteří si o sobě myslí, že se jich se ta zkaženost samozřejmě netýká. Znamením křesťana nejsou trvale nasazené černé brýle, ale pozorné a samozřejmě i kritické vnímání a sledování nejen toho nedobrého a upadajícího, ale také toho životného a nadějného.

A tak buďme rádi, že cesta, po které Kristus přichází mezi nás, není lemována jen kostely, ale třeba také zcela světskými organizacemi na pomoc potřebným. Buďme vděčni za to, že Bůh proměňuje a směruje nejen srdce křesťanů, ale i nevěřících nebo jinak věřících. Chvalme Boha za to, že jeho příchod připravuje každý, kdo se zasazuje o lidštější a spravedlivější svět.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz