0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Zjevení Páně (11. ledna 2015)
Matouš 2; 13 - 23

Text kázání: Matouš 2; 13 - 23
(13) Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“
(14) On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta
(15) a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘
(16) Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.
(17) Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:
(18) ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘
(19) Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě
(20) a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“
(21) On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země.
(22) Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských
(23) a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.


Milé sestry, milí bratři,

je to temná část příběhu kolem Ježíšova narození. Kam se podíváme, samá temnota. Lidská malost, strach, hrůzu probouzející události. Žádná idylka. Žádné pokračování v městečku Betlémě v jesličkách na slámě. Žádná svatá rodina kolem jeslí a andělé, zvěstující radost a radující se pastýři a mudrci, kteří se přišli poklonit a přinesli dary. Tma. Hluboká lidská tma, kterou přináší realita Herodovy vlády. To vraždění neviňátek není u Heroda nic ojedinělého. Je to nástroj Herodova vládnutí, žel, nástroj obvyklý. Známé je Herodovo vraždění potomků jeho předchůdce. Nechal zavraždit své syny. Masakroval farizeje a další své odpůrce. A nyní tedy také malé děti. Pomsta? Strach o moc? Vztek, že mu mudrci lhali? Nejspíš všechno dohromady.

Tma, jako když stojíte v muzeu holokaustu v údolí Jád Vašém nedaleko Jeruzaléma. Obklopuje vás úplná tma, jen uprostřed jedno světélko a kolem plno zrcadel, stojíte jak přikovaní a posloucháte tisíce jmen zavražděných židů. Od novorozenců po starce. Tma, která náhle přepadla 11. září 2001 New York a skryla 3000 mrtvých. Tma, jaká se rozhostila v těchto dnech v Paříži, když vraždili teroristé v redakci novin. Tma, která není vynálezem posledních staletí, ale je realitou počátku letopočtu. Doprovází Kristovo narození.

Bývá občas zvykem citovat v kázání věhlasné teology a sledovat jejich myšlenkové cesty. Ocituji nyní člověka, který nikdy nevstoupil a nejspíš ani nevstoupí do teologického intelektuálního světa. A přece jsou jeho slova pronikavě pravdivá, poctivá a závažná. Je to pacient psychiatrické nemocnice z pavilonu 5, z ochranné léčby, soudem nařízené mužům, kteří se díky své sexuální deviaci dopustili trestného činu. Četl jsem ten příběh v pátek ve skupině. Co vás napadá, jaké jsou vaše myšlenky nad textem, ptám se. Ten muž hovořil a sypal ten přetlak ze sebe: „Herodes byl chudák. Domníval se, že mu někdo ublížil, a on se mstil. Měl nějaký komplex a ten komplex si léčil kralováním. Bál se, že přijde o nějakou hodnotu, povrchní hodnotu. Bál se Ježíše, který mu podle jeho myšlení přišel vzít jeho nástroj na skrytí komplexu. Vlastně takový terorista. S něčím nespokojený, něčeho se bojí, tak likviduje lidi. Vyvraždí je. Nic jeho čin neomlouvá…Člověk nemá prahnout po moci, po ovládání druhých…Jako ti teroristé v Paříži. Jsou to nemocní lidé. Nejednají na základě náboženského přesvědčení, ale díky své nemoci…Na světě chybí láska, milosrdenství, skromnost… Přestože je, že existuje zlo, je něco, co člověku dává naději, co člověku přináší záchranu, je někdo…“ Rád naslouchám takovým slovům. Nejsou zatížená náboženskou tradicí, ukazují k poctivému hledání naděje pro život, který obklopila tma, touží po naději, po světle po lásce, po záchraně.

Záchrana a naděje je ale nyní v evangelijním příběhu v Egyptě. Pro Izraelce v místě zmaru. Symbolu otroctví. Čtenáři se otevírají některé souvislosti. Abraham, který hledá a nachází v Egyptě útočiště. V zemi, do které sestupovat rovnalo se pádu. Josef, prodaný svými bratry do Egypta, který tam nakonec zemi zachraňuje a svým bratrům odpouští. A především však Mojžíš, sám zachráněn jako bezbranné dítě, když se všude kolem vraždilo. A pak sám z Božího rozhodnutí svůj národ zachraňující. „Záchrana Hebrejů podle vyprávění knihy Exodus nezačala až přechodem Rudého moře, nýbrž mnohem dříve tím, že aspoň jedno dítě neumřelo- tím, že faraon nestihl zahubit právě toto jedno dítě.“ (Jiří Mrázek).

Ve všech zmíněných příbězích a také v tom celém příběhu o cestě Josefa, Marie a dítěte Ježíše v jednom okamžiku naděje probleskuje velmi významně. „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Bůh povolává z Egypta. Vytahuje z Egypta. Zatímco člověk do Egypta, do místa zmaru a otroctví a tmy sestupuje, klesá, padá, Bůh člověka z Egypta povolává. Vyvádí. S Bohem člověk z Egypta vystupuje. Každý máme svůj Egypt. Každý máme nějaké místo tmy, kde si nevíme rady, kde nám není dobře, kde si pěstujeme nástroje na zakrytí nás samých, našich komplexů, nástroje proti různým zraněním, která tak jen prohlubujeme. Místo, do kterého trvale sestupujeme. Ale kde trvale nezůstáváme. Protože nám Bůh podává ruku. Protože nás Bůh odtud vyvádí. Protože ten náš Egypt není Boží cestou. Tou je především láska a radost a pokoj... Tou Boží cestou pro nás je Ježíš. On je naší nadějí ve všelijakých tmách. „Z Egypta jsem povolal svého syna“. To není jen vzpomínka na minulost, připomenutá prorokem Ozeášem. To je naše přítomnost a to je také náš nadějný výhled do budoucnosti. Nejen nás jako jednotlivců. To je nadějný výhled do budoucnosti i tohoto sboru.

Dárce života a také záchrany do našich životů zasahuje a volí pro to různé způsoby. Životní příběh Josefa, jehož část dnes také sledujeme, říká, že jedním ze způsobů Božího mluvení do života člověka, jsou sny. Bůh nám mluví do snů a tím nám také mluví do života. Vzpomeňme na první Josefův sen. Neopouštěj Marii. Ani tajně, ani jinak. Buď trpělivý. Marie je nositelnou zachraňujícího života. To promluvení zachrání Josefovi i Marii vztah. Josef vezme vážně, co slyšel ve snu. Žádné váhání, zpochybňování snu. „Josef učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův a přijal svou manželku k sobě.“ Záchrana vztahu, který dostává vyšší poslání.

A zde opět Josef. Přijímá varování anděla Hospodinova. A zase ve snu. Toto promluvení Hospodinovo do života Josefa zcela změní rodině život. Stanou se z nich uprchlíci. Josef se na nic neptá, ničemu se nediví, nic nezvažuje. Vezme dítě a Marii a prchá do Egypta. Tam ho totiž posílá anděl ze snu. Může tam jít. Nemusí se obávat, že by se utopili v temnotách Egypta. Protože přijde čas, kdy je odtud Bůh vyvede. Tak jako všechny jeho předky. Tak jako ty, kteří přijdou a sestoupí po něm. Tak jako nás.

A ještě jednou Josef. Nepřátelé jsou po smrti. Zemřeli ještě dříve, než mohli dosáhnout svého. Josefe, vezmi dítě i matku a vraťte se. Opět anděl promlouvá k Josefovi ve snu. „Vrať se.“ Teď nás Josef opět překvapí. Jestliže v předchozích případech to byla poslušnost hlasu andělů, nyní jedná Josef jinak. Uváženě jako zodpovědný muž. Není to žádná loutka ve vleku svých snů. Přemýšlí a sonduje a vyhodnocuje situaci. Slyší o možném nebezpečí. Tak změna trasy a změna cíle. I člověk, který vytrvale spoléhá na Boží vedení, není loutkou v Božích rukách. Má svůj rozum a své zkušenosti, umí se rozhodovat a nese odpovědnost. Obojí má v životě člověka svůj důležitý význam, svůj čas a své místo. Jednou poslušnost, která spoléhá na Boží hlas, jindy rozvaha a moudrost a uváženost s puncem osobní odpovědnosti. Josef

s rodinou přichází do Galileje a usadí se v Nazaretě. Ani zmínka o tom městečku není ve Starém, zákoně. Bezvýznamné místo. A toto bezvýznamné místo se stává domovem pro Mesiáše, pro Božího Syna. Až Ježíš tomu místu dává význam. Takový, že jednou na Kristově kříži bude napsáno: Ježíš nazaretský, král židovský. Až s Ježíšovým vyvýšením na kříži bude povýšeno i toto místo a dostane svůj smysl. Až s Ježíšovým vyvýšením na kříž dostává smysl i naše životní cesta. Až s Ježíšovým vyvýšením na kříž na tu naši cestu naplno svítí světlo naděje. Byť nám jakkoliv připadalo, že je ještě poněkud tma.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz