0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
10. neděle po Trojici (9. srpna 2015) – rozhlasové bohoslužby
Židům 13; 1–2

Text kázání: Židům 13; 1–2
(1) Bratrská láska ať trvá;
(2) s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.


Milí přítomní, milí rozhlasoví posluchači, texty, které jsme slyšeli, se dotýkají jednoho ze základních tajemství víry – setkání s Bohem v lidské tváři. Kristus jakožto ztělesněný smysl života, anděl jakožto Boží posel a Kristův aktuální reprezentant – přijde třeba dnes na návštěvu. Anebo na návštěvu čeká. Nemusí to být anděl pohlednicově bělostný, okřídlený a učesaný. Nemusí to být Bůh vyvýšený a oslnivě zářící, harmonicky se sklánějící z oblačného závětří. Pravděpodobněji to je anděl nenápadný, anebo přespříliš nápadný, anděl na dně, ba anděl padlý, kterému třeba podání ruky pomůže vstát... Nebo Kristus až neuvěřitelně bezmocný, bezútěšný a bezprizorní, kterého materiální podpora nebo přívětivé slovo udrží tady a teď.

Přicházejí v lidech blízkých, ale i ve velmi vzdálených, s nimiž nemáme téměř nic společného. Setkání věřících bývá častěji znásobeně obohacující, neboť cesta ke vzájemnému přijetí ve všech rovinách existence je sdílenou vírou usnadněna. Proto je dobré vnitřní soudržnost církve nepodceňovat – pečovat o ni znamená přibližně tolik, co přikládat dříví do ohně, jenž někdy plane, a jindy nápadně skomírá.

Příchozí odjinud může být ovšem také nečekaně jiný – a nemusí se tedy ani hlásit k mému náboženskému vyznání. Je-li však přijetí v dané souvislosti podporou člověka, a nikoliv destruktivního bludu či záměru, hazardoval bych s nelidskostí, pokud bych přijetí odmítal.
Je-li možné, že v leckterém hostu ke mně přichází Kristus sám, i moje pohostinství se stává sférou jeho působnosti. Čím více prostoru Bohu mezi námi poskytujeme, tím více mezi námi zdomácní. Přestává tak být na této zemi cizincem. Ubíráme tak vítr z plachet trýznivosti otázky: „Kde, Bože, jsi?“ Způsobujeme tiché a podvratné proměny běhu dějin. A síla vztahu, kterou je pohostinství neseno, je mnohem důležitější než vybranost hostiny. Několik nesmělých gest znamená v pravý čas více než hodiny přespříliš společenské konverzace.

Podle obou biblických textů, které jsme dnes slyšeli, jsou navíc dokonalé činy vykonány v duchu blažené nevědomosti. Spravedliví se nepřestávají divit: Kdy jsme tě viděli, kdy jsme ti dali jíst a pít, kdy jsme se tě ujali, kdy jsme za tebou přišli? Někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Zcela se vydali ze sebe samých, a pozbyli tak i nejjemnějších podob egocentrismu, založených na výpočtu: „Tenhle člověk by zrovna mohl být dost potřebný na to, aby se v něm sám Kristus ukryl.“ Nikoliv – někteří, aniž to tušili, byli k dobrému skutku spaseni pouhou milostí. Přijali hosta, protože jim bylo dáno opravdu jej milovat.

Bylo by tedy tragické takovým darem pohrdnout a takovou lásku promarnit. Znamenalo by to upírat Bohu domov na zemi a především v mém životě.

Ukřižovaná láska se však s neutuchající trpělivostí chystá být vším ve všem, tluče na všechny dveře a touží po prorážení veškerých hranic. Proto by také bylo zrádné příchozí dopředu selektovat a říkat si: Tento je ještě přijetí hoden, a tento již nikoliv. Nechci teď blíže hovořit o situacích, kdy jsem druhým člověkem manipulován a využíván. Pokud je vztah postaven na zastrašování a destruktivní závislosti, svobodná láska v něm pozbývá místa. V naději bohudík nemusím ani agresora za žádných okolností zavrhnout, ale nemusím se jím ani nechat zneužívat.

Za jiných okolností však mohu svobodně hostit i člověka, který mi z vnějšího pohledu působí více škody než užitku, a síla přijetí je někdy revoluční. Mým oblíbeným příkladem je postava Jeana Valjeana ze známých Bídníků – většina z vás ten příběh asi zná. Jean Valjean mohl být jistě po zásluze potrestán za to, že ukradl knězi příbory a svícny. Okradený kněz ovšem zůstal ke svému paradoxnímu hostu v krizovém okamžiku andělsky pohostinný, a bez jakékoliv kalkulace tak spoluzapříčinil obrat budoucnosti nejen Valjeanovy, ale i dalších, jimž sám Jean nadále prokazoval dobrodiní. Taková solidarita je někdy skutečně nakažlivá.

Nejednomu z nás je možná v krizovém okamžiku dáno mimořádné pochopení pro člověka, který by jinak široko daleko přízně nedošel. Někteří z nehostinných hostů, jsou možná anděly budoucnosti, a také proto v přítomném okamžiku nemusíme vůbec tušit, že v nich nějaké anděly přijímáme. Snad právě až síla setkání v někom z nich – anebo v někom z nás – odblokuje další možnost, aby se Kristus v budoucnu skrze toto konkrétní tělo ještě projevil. A třeba budeme nakonec opravdu pozitivině překvapeni při zpětném zjištění, jak to dopadlo s některými lidmi, kteří nám zmizeli z očí, ba co z jejich působnosti následně vzešlo. I v tom může spočívat krása Božího soudu.

Na mezinárodní úrovni je nyní aktuální otázka přijímání uprchlíků. Osobně jsem přesvědčen, že je rozhodně lepší přijmout větší množství různorodých hostů i s rizikem nejistého budoucího vývoje, než větší množství hostů odmítnout, a riskovat tak, že necháme Krista s adnělskou družinou umírat kousek za humny. Rizikový vývoj navíc není nikterak dopředu daný. Snad k nám opravdu míří zpravidla lidé s dobrými motivacemi. Podobně jako většina emigrantů z Československa nikdy patrně nechtěla zneužívat azylu, jehož se jim v cizině dostalo. Obavy z jiného jsou svým způsobem přirozené, ale neměly by být ve společnosti tou rozhodující, hybnou silou.

S vírou, s nadějí a s láskou lze navíc hledat v neznámosti, nečekanosti a odlišnosti cizince příležitost ke vzájemnému obohacení – nikoliv především zdroj konfliktu a ohrožení. Bůh si nepřeje černobílost a stvořil svět jako pestrobarevný. Otevírám-li pro tuto barevnost oči, všímám si také, že cizinci mezi námi jsou nepřeberně rozmanití a zcela odlišní od sebe navzájem.

A mimoto podrobněji rozliším vedle cizinectví vnějšího i jakési zahraničí vnitřní. A vedle uprchlictví vnějšího i utečenectví vnitřní. V exilu je nuceno žít opomíjené a šikanované dítě, je v něm nucen žít starý člověk, pokud si ostatní přestávají uvědomovat jeho hodnotu. Od počátků početí po nejzazší hranice smrti se rozkládají vyhnanecká území. Vysoké riziko bolestného odloučení a nepochopení nese vlastně každá mezní situace, jíž lze doslova nebo přeneseně zahrnout pod ony obrazy hladu, žízně, nahoty, nezajištěnosti, nemoci, vězení. V jakémsi duchovním exilu uvnitř církevních společenství se ocitají lidé ryze věřící, kteří jsou však pro ostatní z různých důvodů málo srozumitelní. A koneckonců každý z nás žije svým způsobem v exilu dvojí tváře, když navenek prezentuje něco jiného, než čím žije uvnitř. Bojíme se mnohdy jitření starých zranění, anebo rizika dalších ran, bojíme se vydávat druhým napospas.

V odlehlejším exilu žijí častěji například lidé s duševním onemocněním, kteří se ovšem leckdy stávají posly nezvyklé citlivosti a nepovrchnosti, anděly závratné šířky a hloubky, i když bývají mediálně prezentovaní spíše jako lidé nebezpeční, což ovšem většinou nebývají. Mnohdy asi až pošramocené veřejné mínění umocňuje sociální vyloučení těch, kdo v izolaci zahořknou až k ubližování sobě či ostatním. Jde pak o začarovaný kruh. Proto je žádoucí naopak hledat cesty, jak dávat izolovaným hlasitěji najevo, že každý člověk je vítaný a nenahraditelný, každého může Boží Duch vsadit na správné místo v mozaice.

Trnitější cesty někdy vedou k přijímání těch, kdo si za svou zlou situaci jakoby mohou sami. Pokud jde o vězně, rovněž zmíněné v Ježíšově řeči, přijetí těch, kdo spáchali něco závažného, je nejnáročnější při pohledu do tváří obětí. Jako duchovní v psychiatrické léčebně se setkávám též s lidmi, kteří spáchali zločiny motivované sexuálními deviacemi. Přestože mnozí z nich tohoto jednání skutečně litují, musejí navíc ještě často čelit nekompromisním odsudkům od ostatních, což jim bývá neméně líto. Ukřižovaný, jenž zemřel za všechny, na svých bedrech bolestně a symetricky vyvažuje jak kříže zločinců, tak kříže obětí. Otevírá tak cesty, jež by jinudy nevedly. Jako lékař a dárce života zviditelňuje nejen nepřehlédnutelné zlo, ale ještě raději četná zranění hodná úzdravy a přemnohou prázdnotu hodnou naplnění. A opuštěné stoly hodné hostin.

Nezodpověditelná otázka je už jen, kdo tvoří centrum společnosti a kdo je na okraji společnosti. Zájem o trpící a vyloučené může nečekaně spojovat lidi docela rozdílné, a tak ti z periferií svým způsobem paradoxně propojují zbytek společnosti. Kristus sám je pak nejztroskotanější a nejvyvrženější bytost, mocná integrovat všechny. V něm je také již docela zavádějící třídit ostatní podle zobecňujících, černobílých šablon. Každý z nás je ve světle jeho pohledu zcela originální a nezaměnitelně barevný. Někteří jsou akorát naléhavěji potřební. Kéž tedy, byť třeba nevědomky, vystihneme pravý čas klíčových skutků a setkání.

Filip Němeček


zpět ...
© 2005 archa.cz