0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle postní (21. února 2016)
Genesis 3; 1 - 13 + 22 – 24

Text kázání: Genesis 3; 1 - 13 + 22 – 24
(1) Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
(2) Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.
(3) Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“
(4) Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti.
(5) Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
(6) Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.
(7) Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
(8) Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
(9) Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“
(10) On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
(11) Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“
(12) Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“
(13) Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“
(22) I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“
(23) Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.
(24) Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.


Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas, a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Milé sestry a milí bratři, to je scénář, který je od samého začátku lidstva téměř s dokonalostí připraven člověkem pro člověka, jakési nepříjemné, nechtěné, přesto dědictví, kterého se nelze zbavit. Jen je nutné se s ním trvale vyrovnávat, trvale jít po ostří nože. Na chvíli a s velkou námahou se člověku podaří z toho scénáře vystoupit a neuběhne mnoho času a je zpět. Ten scénář je připraven lidským jednáním, nepromyšleným přitakáním k promyšlené nabídce. A ta přichází ve chvíli, kdy může být člověk spokojený, šťastný, protože žije v Boží blízkosti, má, nač si pomyslí. Člověk dostal od Boha člověka, aby nebyl sám, aby vytvářel společenství, měl pokračování ve svých dětech. Dostal požehnání a spolu s ním i odpovědnost za vše živé, které má dobře spravovat. Člověk má vše, co potřebuje pro život. Navíc žije v těsném přátelství se svým Stvořitelem. Život v rovnováze. Můžeme to nazvat čirým štěstím. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. Takový klid, taková pohoda ráje.

Ale v člověku to hlodá. Něco chybí. Nelze být ještě šťastnějším? Nechtělo by to přece jen ještě něco? Není něco takového? Snad kdesi v hlubinách člověka vrtá červ. Říká jedna ekonomka: „Čím jsme starší, tím víc máme dojem, že nám něco chybí ke štěstí. Říkáme si: Kdybych měla tamto a ještě tohle …a trochu moci a vlivu a uznání a možnosti více určovat běh života jiných… jenže čím víc toho máme, tím víc zjišťujeme, že v tom to není.“ Štěstí není v tom, co chci mít, to je odkládání štěstí na někdy, až se mi vše podaří a vše, co chci, budu mít. Nikdy to nebude. Štěstí je s tím, co mám, žít. Ne jednou, někdy, ale nyní.

Tak tedy něco chybí. Ale co chybí? Nespokojenost s daným stavem nevede člověka k rozhovoru s Bohem, k dotazování se Boha. Někomu není ta pohoda ráje po chuti. Nejzchytralejší byl had. Našeptávač. Rušitel vnitřní rovnováhy. Našeptává člověku, co by mu ještě mohlo chybět ke štěstí. „Bůh že vám zakázal jíst všechno? A vy se necháte takto omezovat? Můžete mít přece všechno. Budete jako Bůh. Skončí jeho moc nad vámi. Budete rozhodovat o lidech i věcech, budete určovat, co je dobré a co ne. Ach, jaká je to lákavá nabídka. Je to ovšem nabídka zlého. Je to první krok ke zrušení rovnováhy. Teď je na místě to slovo. Je to volná vstupenka do arény hříchu. Nabízí had. Nejdříve Eva hadovi, pak ovšem i Adam Evě mohl říci ne. Nikdo to neudělal. Příliš lákavé. Ptáme-li se někdy, co je to hřích a kde se vzal, pak jsme u kořenů. Hřích je touha člověka být jako Bůh. Postavit se na Boží místo. Nepřipustit, že člověk není poslední autoritou. Odtud se odvíjí všechno zlé.

A pohoda je pryč. Poznali, že jsou nazí. Honem sehnat nějaké listí a zahalit se. Takhle se přece nemůžeme na sebe dívat. To se nehodí. A hlavně, takhle nás přece nemůže vidět Bůh. To by se hněval. Ten by nám dal. A co kdyby poznal, že jsme ho neposlechli a dělali jsme si, co jsme chtěli? Vedle nahoty je potřeba zakrýt i ten čin, který nás usvědčuje. A je po ráji. Před tím, než Adam zhřešil, se těšil nezkalenému přátelství s Bohem. Neexistovaly žádné překážky, žádná vzdálenost, žádné napětí. Ale hřích měl pro Adama strašné důsledky. Mezi nimi i ten, že se v něm objevila nová, dosud nepoznaná emoce, strach. A jak na tu emoci člověk zareagoval? Odtáhl se od Boha a začal se skrývat. Nepochybně Bůh věděl, kde Adama najde. Je směšné domnívat se, že Bůh o člověku neví, že ho nevidí, že se před ním skryje. Samozřejmě že Bůh věděl, že se Adam zbaběle krčí kdesi v houští za stromem. Přesto na něj volá, přesto se ptá a je to první otázka, položená svatým Bohem hříšnému člověku: „Adame, kde jsi?“ Stává se tato otázka centrální otázkou Boha k člověku až dosud. Jsme i my dotazováni: Člověče, kde jsi? Jsi tam, kde je tvé místo? Jsi tam, kde můžeš plnit své poslání člověka, spolučlověka, bližního? Jsi ve svých vztazích pravdivý nebo se musíš schovávat před sebou, před druhými i před Bohem? Adame, kde jsi?, ptá se Bůh člověka, aby ho přivedl k zastavení a rozhovoru se sebou samým i s Bohem. Ne, člověk se odpovědi nevyhne. Odpovídáme všichni, a jestli pravdivě, to Bůh dobře ví. Hledí přece k srdci. Ptá se nás proto, aby nám stále nabízel možnost neuhýbat před ním, před námi samotnými, před pravdou o svých životech. Aby nám umožnil pravdivě říci: Ano Pane, před tebou jsem nahý. Prosím, odpusť.

V překladu Adam, člověk, stává se prototypem člověka, našim předchůdcem v lidství. A jsme u toho scénáře se třemi zásadními prvky: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Kolikrát jen Adam slyšel Boží hlas. Slyšel ho rád, působil mu radost. Byl znamením, že Bůh je nablízku, že Bůh je s člověkem a s člověkem také mluví. Slyšet Boží hlas, to muselo Adamovi přinášet jistotu, že je vše v pořádku. Klid, vnitřní pokoj. Ale teď? Všechno je jinak. Člověk slyší Boží hlas. Bůh mluví. To je dobře. Bůh na člověka nezapomíná. Při tom Božím promluvení člověk dochází prvního poznání sebe samého. Poznání své situace sama o sobě i před Bohem. A to poznání je tristní: Jsem nahý. Pane, jsem nic. Stydím se. Chtěl jsem víc, chtěl jsem všechno. Nespokojil jsem se se vším, co jsem od Tebe dostal a co můj život dělalo šťastným. Chtěl jsem být jako ty. Dosáhl jsem jediného. Poznání: Bože, já jsem nahý. Poprvé si člověk uvědomí sama sebe, poprvé nahlédne ke své skutečnosti, aby zjistil, že je nahý. Smutný pokus chtít víc, chtít vše. Hle, smutná pravda o sobě je člověku odměnou.

Toto první poznání probouzí, dává vyrůst první emoci. Je jí strach. Bál jsem se. Emoce, kterou člověk dosud neznal. Strach deformuje, nedovolí člověku prožívat radost, prožívat klid a bezpečí, vnitřní pokoj. Vše je pryč. Strach bere člověku síly, chuť do života, svobodu. A najednou z Boha přítele a milosrdného dárce se stává v očích a myšlení člověka zdeformovaný Bůh, Bůh nemilosrdný, trestající. Bál jsem se tě, Bože, že mě potrestáš, zapudíš, všechno mi vezmeš. Všimněme si: Ne skutečný Bůh se zde proměňuje, ale Bůh Adamových představ se proměňuje podle dalších Adamových představ. Odkud Adam ví, že se má dobrého dárce života a všeho pro život potřebného bát? To až jeho hřích ho přivede k myšlence a emoci strachu. Něco jsem provedl, Bůh mě potrestá. Ne, Bůh mi odpustí, když toho budu litovat. Ta myšlenka Adamovi na mysl nepřijde.

A pak jako reakce na strach přichází první strategie chování, jak se se svým strachem, s tou svazující emocí strachu vyrovnat. „Ukryl jsem se.“ Člověk se skrývá před Bohem. Jak smutné a směšné. Člověk uhýbá, schovává se před svým nejbližším, před dárcem života, před tím, s nímž až dosud trávil všechny dny svého života. Všechno je pryč. Připadá mi to, jako když se dítě skrývá za knihu, kterou právě čte, a domnívá se, že ho nikdo nevidí. Bůh o člověku ví, člověka vidí. A člověk chtě nechtě musí odpovídat.

Židovský filozof Martin Buber komentuje: „Čtyřicet šest roků jsi zde prožil (dosaďme si každý svůj věk). Kde přebýváš, kde dlíš, kde jsi?“ Hlavním poselstvím tohoto příběhu podle Bubera je otázka, nikoliv deklarace pravdy. Teologické, morální, psychologické poznatky přicházejí a zase odcházejí. Co zůstává, jsou otázky. Před každým z nás vyvstává otázka: „Kde jsi ty ve svém světě? Právě teď a v tuto chvíli? Kdyby se Bůh takto obrátil na nás samotné, jaký obraz by se nám před očima objevil? Jaká odpověď by nás napadla? A hlavně, jakou představu bychom měli o tom, proč se nás na to Bůh ptá? Zajímá se o nás Bůh nebo nás kontroluje? Co nám chce tou otázkou vlastně říci? A proč by se nás neptal i dnes? Navrhuji odpověď s vírou, že je pravdivá. „Jsem tam, kde je mé místo, Pane. Jsem tam, kam jsi mě poslal, a jsem tam rád, i když je to mnohdy velmi těžké. Nechci být jako ty. Prosím, zůstaň mi Bohem a dopřej mi být vědomě tvým dobrým stvořením. Dej Pane, abych měl dost na tvé milosti a to bylo mé štěstí. A až za mě bude tvůj Syn na kříži umírat, až bude vydán do rukou lidí, kteří chtěli být jako ty, dej, abych jako dítě tuto oběť přijal jako tvé niterné promluvení ke mně a k mé nahotě. Jako tvůj hlas ke mně. Hlas, který ve mně nevzbuzuje strach, ale naopak strachu nedá prostor, protože všechen prostor zabere tvá láska ke mně.“ Co myslíte, bratři a sestry, může to být naše společná odpověď? Kéž by jí opravdu byla.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz