0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Kázání z neděle 12. března 2017
Na text: Lk 22,14-20

Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím." Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."

Nastala ona hodina a Ježíš usedá ke stolu se svými blízkými k velikonoční večeři. Všichni už tuší, že tato hodina bude výjimečná, však se na ni Ježíš důkladně připravoval. Nikdo neví, co se stane, ale v srdcích Ježíšových učedníků stále ještě nevyhasla naděje, že Boží království je za dveřmi. V Jeruzalémě je hlava na hlavě, čas naplněný sváteční atmosférou, čas vzpomínky na velké osvobozující Boží činy v minulosti – a snad také stále ještě čas očekávání jeho činů budoucích. Snad Boží lid úplně nepohltila rezignace a pocit, že Bůh už nám nic nového nepřinese.

Když Ježíš vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, vypadalo všechno nadějně. Ale ono se stále nic mimořádného neděje – Ježíš ztropí menší skandál v chrámu, zaplete se do pár učených disputací se svými protivníky – a znovu ohlašuje konec, blízký konec starého věku. A vyzývá k bdělosti. Nic však nenasvědčuje tomu, že by nový věk skutečně měl nastat.

Konec ovšem skutečně přichází, jen jiný, než si učedníci představovali. I tento nečekaný
konec Ježíš už párkrát předpověděl. Málokdo to ale pochopil, a kdo pochopil, nebral to vážně. Teď už musí porozumět opravdu každý. Neboť vám pravím, že už nebudu jísti tohoto beránka, dokud vše nedojde k naplnění v království Božím.

Ježíš se především chce rozloučit. Velikonoční hostina, slavená v radosti nad Hospodinovým slavným činem, se mění v hostinu pohřební, ve smutku nad Ježíšovým odchodem. Avšak nemá to být konec naděje. Boží království se sice zase vzdálilo, horizont se opět rozostřil. Ježíš to raději opakuje ještě jednou, aby každý porozuměl – od této chvíle už nebudu pít
z plodu vinné révy, teď už mě čeká jen hořký kalich věznění, mučení, potupy a smrti. Ale počkejte, ještě spolu jednou budeme jíst a pít z kalicha radosti. V Božím království je hostina připravena – pro mě i pro vás.

Jenže mezitím musí přijít ta hodina. Co má vlastně přinést? Jen nesmyslné utrpení a smrt spravedlivého člověka? Jen zbytečný odklad toho vína výborného, které přijde až naposled? Když Ježíš doposud hovořil o svém blížícím se martyriu, nepřikládal mu vlastně žádný hlubší smysl. Hle, Syn člověka bude vydán pohanům, budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí. Ale co to všechno znamená?

Na tuto otázku dává Ježíš odpověď při poslední večeři. Toto je mé tělo, které se za vás vydává. Kolik teologických spekulací a nekonečných sporů Ježíšovo prosté slovo vyvolalo. Kolik nedorozumění nebo škodolibých poznámek kolem něho vzniklo – třeba obvinění, že my křesťané jsme vlastně kanibalové, pojídající svého vlastního mistra. A hlavně: kolik rozdělení mezi církvemi způsobilo. A přitom toto slovo naopak mělo spojovat, sjednocovat s naším jediným Pánem i jeho bratry a sestry navzájem.

Ježíš u stolu se svými učedníky nedefinuje vztah mezi chlebem a svým tělem, ale pouze je vyzývá: přijímejte. Já se pro vás vydávám. Ano, celý Ježíšův život byl příběhem sebe-vydání. Ve všem, co dělal i co říkal, znělo: jsem tu pro vás, pro vaši záchranu, pro vaše osvobození, pro vaši radost, pro váš naplněný život. To, co Ježíš pronesl při poslední večeři, nebylo
vlastně nic až tak nového, nic překvapivého. Spíš to bylo shrnutí jeho životního programu. Mé tělo, můj život se vám dává, z něj smíte přijímat plnými hrstmi, každý z vás, bez výjimky, nikdo není vyloučen, nikdo není nehoden. Dokonce i zrádce sedící v kruhu apoštolů smí
zůstat a přijímat. Každý, koho Ježíš uzdravil, každý, z koho Ježíš vyhnal zlé duchy, každý, komu Ježíš odpustil, každý, koho Ježíš přivedl zpět z izolace do společenství, každý, koho Ježíš vyvedl z temnoty smrti, už z tohoto chleba spásy přece okusil a poznal, jak dobrý je Pán.

Ježíš věří, že pro záchranu mnohých nebyl jen jeho život, ale bude také jeho smrt. Jestliže celý jeho příběh byl sebe-vydáním a sebe-obětováním pro druhé, jak by nemohlo být činem lásky také ukončení tohoto příběhu? Ježíš neoslavuje svou vlastní smrt, tak jak to činí fanatici všech náboženství, ale je přesvědčen, že ani ona nebude bez užitku, že i ona přinese své
plody, byť se na první pohled musí jevit jako naprosto absurdní a ještě navíc strašlivě krutá. Ježíš netouží po smrti, nechce být zasloužilý mučedník, kterému se postaví pomník. Umírá, protože až tak daleko ho přivedla jeho láska k nám.

A umírá také proto, že miluje své nepřátele. Nechce očistit svět od nekalých živlů, udělat pořádek, vyhnat ty neslučitelné se společenstvím slušných. Nezvolil si mocenskou cestu násilného řešení a likvidace protivníků. Ani Pilát, Herodes, velekněží, vojáci a rozběsněný dav nemají být zničeni, ale zachráněni, i pro ně přece platí: toto tělo se za vás vydává.

Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, doslova: smlouva v mé krvi, říká Ježíš dále. Zde jde Ježíš ve výkladu své smrti ještě o krok dál. Jeho smrt nemá přinést rozčarování, smutek a beznaděj těch, kdo si s Ježíšem spojovali mnohé naděje. Ta smrt má ustanovit nový vztah mezi Bohem a člověkem.

Nikdo z Hospodinových svědků – až na jednoho - se doposud neodvážil hovořit o nové smlouvě. Vždyť ta stará, uzavřená na hoře Sínaj, byla přece svatá, nedotknutelná a věčná, nikdy ji nic nemohlo zrušit, nahradit ani novelizovat.

A přece se našel jeden osamocený hlas, který právě toto prorokoval. V prvním čtení jsme slyšeli, jak prorok Jeremjáš ohlašuje novou smlouvu. Tuto smlouvu už žádný člověk nebude moci porušit, protože bude přímo zapsaná v lidských srdcích, stane se nedílnou součástí
člověka. Nebude to žádný zákon nad námi, ale zákon v nás. Bůh sám promění naše nitro, nově nás stvoří. Když Ježíš při své poslední večeři hovoří o nové smlouvě, oznamuje, že jeho smrt otevírá nový věk, obnovu člověka, jeho vztahu k Bohu i k jeho bližním. Boží království se tajemně otevírá v Ježíšově smrti, v jeho prolité krvi.

Když nastala hodina, říká evangelista Lukáš – a má tím na mysli především hodinu Ježíšova utrpení. Nezapomeňme ale, že velikonoce byly také hodinou obětování. Také Ježíš se svými učedníci se přece sešli, aby pojedli zabité zvíře. Nevíme, zda Ježíš sám sebe chápal jako oběť, jako nové velikonočního beránka. Je ale jisté, že svůj celý život takto obětoval, dal sám sebe pro druhé – až po samotnou smrt.

Tím ale zároveň oznámil konec všem chrámovým obětem. Oběť znázorňuje, že abych mohl
žít, někdo jiný musí zemřít. Ukazuje, že všichni žijeme na dluh, na vrub druhého. Mnozí tento princip prohlašují přímo za zákon přírody: jedni pojídají druhé, silnější vytlačují slabší,

schopnější porážejí méně schopné. A zdá se, že i fungování společnosti tento zákon přežití potvrzuje: aby jedni mohli žít v nadbytku, druzí musí žít v nedostatku, aby se jedni mohli radovat, druzí musejí trpět, prý se s tím nedá nic dělat, dokud svět světem stojí. Obětujeme cizí život, abychom vlastní život získali.

Ne až na kříži, ale už během své pozemské cesty Ježíš učí novému zákonu, nové smlouvě. Pravý život je tam, kde lidé pro druhé něco obětují a nežijí na jejich účet. Pravý život člověk nalezne jen tehdy, když jej odevzdá do služby bližnímu, a ne když se snaží urvat druhým, co může.

To čiňte na mou památku, říká Ježíš. Dnes máme neděli Reminiscere, tedy neděli rozpomenutí – rozpomenutí Hospodina na nás, i našeho rozpomenutí na Hospodinovy veliké
činy. Když si Židé o Velikonocích připomínají vyvedení z Egypta, není to pro ně jen minulá
událost, ale stále platný a přítomný děj: Bůh vysvobodil naše praotce a vysvobodí také nás!

Také pro nás křesťany není večeře Páně jen slavnostní vzpomínkou na Ježíšovu smrt, ale především přítomným evangeliem: Bůh je v Ježíši Kristus pro nás. Z jeho obětovaného života smíme žít a zároveň ho přijímat jako výzvu: i ty jdi a dej sám sebe pro druhé, i ty se vzepři zákonům, které platí kolem tebe, a vezmi na sebe tu novou smlouvu, kterou Bůh s tebou uzavřel. I ty jdi proti proudu, i ty řekni svoje ne bezohlednosti a vykořisťování druhých, a vydej se na ježíšovskou cestu sebe-darování. A neboj se: tato cesta nekončí křížem, ale slavnou hostinou.

br. farář Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz