0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 24. května 2020
Jeremjáš 31; 31–34

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jeremjáš 31; 31–34)
(31) „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu.
(32) Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův.
(33) Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.
(34) Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“


Česká republika je prý rájem dopravních značek. Podle posledních výzkumů řidič na dálnicích potká v průměru 21 dopravních označení na jeden ujetý kilometr. Ve městech je jejich počet ještě mnohonásobně vyšší. V takovém lese značek se člověk snadno ztratí a k bezpečnému provozu to rozhodně nepřispěje. Nevím, co je příčinou tohoto stavu, ale zdá se mi, že příkazy a zákazy a upozornění narůstají tam, kde se málo důvěřuje v ohleduplné a odpovědné jednání lidí. Čím víc má člověk pravidla v sobě, tím méně je potřebuje mít na tabulích nebo na papíře.

O pravidlech či přesněji o zákonu v lidském nitru hovoří také prorok Jeremjáš. Svou řeč začíná tím, že zvěstuje Božímu lidu novou smlouvu. Možná si ani neumíme představit, jak překvapivé či přímo šokující to pro jeho posluchače bylo. Těžko bychom totiž našli něco důležitějšího v Izraeli než právě smlouvu. Na prvním místě je samozřejmě Bůh sám, ale hned na tom druhém je jeho smlouva. Smlouva s Hospodinem byla základním rámcem života Izraelců, orientačním bodem pro jejich jednání i doufání, oporou ve všech dějinných katastrofách i osobních krizích. Prostě alfou a omegou všeho.

My si dnes smlouvu spojujeme obvykle s mnohastránkovými elaboráty psanými málo srozumitelným právnickým jazykem, občas navíc v podobě drobného písma, abychom některé údaje snadno přehlédli a později se nestačili divit, co všechno jsme vlastně podepsali. Na smlouvách nevidíme nic krásného a povznášejícího, spíš je bereme jako nezbytnost, jako pravidla hry, bez kterých se neobejdeme.

Pro Izraelce byla smlouva samozřejmě také souborem pravidel, ale znamenala ještě mnohem víc. Nejen závazek lidí vůči Bohu, ale také závazek Boha vůči lidem. Bůh sám vyhlašuje a zaslibuje svou přízeň. Jeho opatrování a záchrana ale není projev jeho libovůle, žádný momentální nápad, který zítra klidně zase vezme za své. Jeho smlouva má právě platit napořád, v časech dobrých i zlých. Z dějin Izraele víme, že Bůh svou smlouvu nikdy nevypověděl, i když k tomu stokrát měl důvod. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem tak tlumočí Boží slovo prorok Jeremjáš.

Z tohoto Hospodinova výroku je dobře patrné, že smlouva mezi Bohem a člověkem není jen nudný seznam příkazů a zákazů, které se musejí dodržovat. Je to především živý vztah, podobný vztahu manželskému. Jistě by nám manželští poradci mohli vyjmenovat řadu pravidel, které je potřeba dodržovat, aby se manželství upevňovalo a obstálo v různých krizích. Ale pokud chybí to nejdůležitější, tedy láska, pak dodržování samotných pouček nestačí.

V dějinách Božího lidu skončil Bůh častokrát jako opuštěný manžel. Izraelci si zamilovali jiná, nejspíš atraktivnější božstva. Anebo jejich láska k Bohu prostě vyvanula. Už ho nemilovali celou duší, celou myslí a celým srdcem. Jediné, co z toho vztahu zůstalo, byla pravidla kdysi Bohem darovaná. Ale nyní už vnímaná ne jako cesta ke svobodnému a dobrému životu, ale jako zátěž, která život jen zbytečně spoutává. Podobně to ostatně zažívají manželé procházející krizí: z prstýnku symbolizujícího pouto lásky se stávají otravné okovy, kterých je potřeba se co nejrychleji zbavit, aby člověk opět mohl dýchat a žít.

Nicméně: Bůh i nadále zůstává své smlouvě s lidmi věrný. Ale co z toho, když se ta smlouva v očích lidí mezitím proměnila jen v cár papíru? V případě Izraele bychom měli spíš hovořit o kusu kamene, pomyslíme-li na desky zákona, které přinesl Mojžíš z hory Sínaje.

V dnešním oddíle se nepřímo dovídáme, proč tomu tak bylo. Ta pravidla hry totiž nepřešla lidem takříkajíc od krve, nestala se součástí jejich přirozenosti. Zůstala nadále něčím zvnějšku uloženým, vnuceným. Takovému zákonu se podrobuji ne z vnitřního přesvědčení, ale z obavy před sankcemi při jeho porušení. A když sankce nepřicházejí, je to signál, že můžu zákon klidně ignorovat. I když mám navenek Boha plná ústa a chovám se zbožně.

Jeremjáš zvěstuje Izraelcům novou smlouvu. Navzdory jejich chronické neposlušnosti – toto pro ně musel být blesk z čistého nebe. Copak dosavadní smlouva s Bohem přestala platit? Došla snad Bohu trpělivost a smlouvu vypověděl? Ne, nic takového se nechystá. Bůh zůstává naším Bohem a my jeho lidem. Mění se pouze způsob uzavření smlouvy. Bůh nám svou vůli už dál nechce ukládat jako povinnost, kterou máme plnit. „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce.“

To není nic menšího než revoluce hlav a srdcí, jak říkával Tomáš Masaryk. Nikdo už nebude muset nikomu Boží vůli připomínat, nikoho o ní poučovat, nikoho vést k jejímu naplňování. Člověk bude naplněn Božím zákonem a sám od sebe ho bude dodržovat. Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, říká Hospodin. Znát – to znamená také milovat. Z lásky k Bohu bude přirozeně plynout láska k jeho zákonu. On to už vlastně ani nebude zákon, ale spíš vnitřní směřování, spontánní, nikým a ničím nevynucené. Zákon jako cosi vnějšího v tu chvíli zanikne.

Byl bych moc rád, kdybych mohl říci: ano, toto je realita, kterou žijeme my křesťané. Nikdo nám nemusí nic přikazovat a zakazovat, co máme dělat, vždyť Duch svatý nás uvádí do veškeré pravdy a zároveň nás uschopňuje ke každému správnému činu i slovu. Tak tomu ale, jak dobře víme, není. Každodenní zkušenost nás usvědčuje o opaku. Děláme, co dělat nechceme, ale nemáme sílu to změnit. A taky velmi často nevíme, co v dané chvíli vůbec udělat, kudy se v životě vydat, jak pomoci druhému, případně jak mu alespoň neublížit, třeba i v dobré vůli.

Jeremjášem ohlášená revoluce srdcí tedy prozatím neproběhla. Ale přesto se něco důležitého změnilo. Připomeňme si, co říkal Ježíš při poslední večeři se svými učedníky podle evangelisty Lukáše. Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá. Tu novou smlouvu s Bohem, o které mluvil Jeremjáš, pro nás uzavřel sám Ježíš svou smrtí. To podstatné už tedy nastalo. Porušený vztah mezi Bohem a člověkem byl obnoven. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat, hlásá Jeremjáš – a tato slova se skutečně již naplnila. K Bohu už nemusíme dál hledět jako provinilci a čekat, kdy přijde trest.

Na tomto novém základě teď smíme budovat svůj vztah k Bohu. To je ale právě klíčové: budovat, rozvíjet. Práci na vztahu nelze obejít – ani v manželství, ani ve víře. Otisknutí zákona do našich srdcí nenastane nějakým zázračným, jednorázovým aktem, tak jak se do rozžhaveného vosku otiskuje pečetidlo. Zákon do nás vstupuje postupně, krok za krokem, tak jak se náš vztah k Bohu obnovuje. Čím víc se bude šířit v našich srdcích láska k Bohu, tím víc se v nich bude uplatňovat také jeho zákon. Čím víc se budeme v životě spoléhat na Boha, tím víc v něm bude jeho Duch konat své dílo.

Svatý Augustin řekl: Miluj a dělej co chceš. Takto vytržený ze souvislostí je tento výrok nebezpečný. Dá se snadno zneužít těmi, kdo si namlouvají, že jsou přímo prostoupení Bohem a mají jeho zákon nejen v srdci, ale přímo v malíčku – a tak nabyli dojmu, že už si mohou dovolit cokoli. Mnoho lidí se stalo oběťmi těchto zdánlivě dokonalých, zejména různých křesťanských vůdců a charismatických osobností.

Proto bych Augustinovo slovo trochu poopravil. Teprve, až budeš skutečně dokonale milovat Boha i své bližní, můžeš dělat, co chceš – a nikomu tím neublížíš. Až budeš mít srdce proměněné Bohem, můžeš jít, kam tě srdce táhne. Dokud je ale v nás Duch svatý smíchaný se sobectvím, nemůžeme se na svá srdce stoprocentně spolehnout. A tak nám docela pomohou také různá pravidla a dopravní značení, abychom na svých cestách nezabloudili.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz