0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
19. ledna (úterý)
20:00 setkání třicátníků na platformě Google Meet
20. ledna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
21. ledna (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
22. ledna (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom

18:00 ekumenická bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
24. ledna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 1. listopadu 2020
Matouš 10; 26 - 33

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Matouš 10; 26 - 33)
(26) Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.
(27) Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech.
(28) A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.
(29) Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce.
(30) U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě.
(31) Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.
(32) Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi;
(33) kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.


Nebojte se hned třikrát to Ježíš poví. Nejspíš bylo čeho se bát. Ježíš své učedníky připravuje na nejhorší: při svém zvěstování evangelia budou nejen vítáni a přijímáni, ale narazí také na nepochopení a odpor. Zatím není zřejmé, kdo přesně má misionáře ohrozit, ale to nebezpečí je reálné a Ježíš o něm otevřeně mluví.

A přece tu zní důrazné: nebojte se. Proč se nemáme bát? Jsme snad my křesťané nějak silnější a odolnější, máme víc pro strach uděláno? Dnes někteří lidé absenci strachu vydávají za ctnost, před druhými se jí přímo chlubí a dokonce ostatním vyčítají, že zbytečně propadají panice, když se přece nic tak vážného neděje.

Také v církvi občas různí neohrožení jedinci obviňují své bázlivější či prostě jen opatrné sestry a bratry z malověrnosti a panikaření. Máš li pevnou víru, musíš si přece být jistý, že tě Pán Bůh ochrání! Vždycky si při těchto dobře míněných radách vzpomenu na Ježíše na poušti a ďábla, který ho odvedl na vrcholek chrámu a řekl: Jsi li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Ježíš, jak známo, tento test Boží pomoci nepodstoupil, odmítl převzít pokušitelovu úlohu a z výšky neskočil.

Ježíš svým učedníkům neslibuje, že v případě ohrožení vždycky odněkud přispěchají na pomoc andělé a nepřátele zaženou. Proč se tedy nemají bát? Zdroj takové odvahy netkví v charakterových či povahových vlastnostech člověka. Ani se se neopírá o příznivé prognózy a racionální posouzení situace. Nachází se mnohem hlouběji.

Ježíšovo povzbuzení zní nejprve záhadně: neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Jak to souvisí s mým strachem a odvahou? Především: Bůh vidí i to skryté. Pod tím si obvykle představíme, že bedlivě sleduje naše zlé činy, které se snažíme před ostatními utajit, že pronikne také do našich hříšných myšlenek, úmyslů a fantazií. To je jistě pravda. Stejně tak ale Bůh vidí všechno zlé, co druzí páchají na nás. Neunikne mu nic z toho, co na nás doléhá a drtí nás. Před ním se neschová nikdo, kdo si na nás brousí zuby. Žádnou bolest, křivdu či ránu, kterou jsme utrpěli, před ním nelze vymazat. Nikdo nás nemůže nechat zmizet a potichu sprovodit ze světa. Bůh nedopustí, abychom se stali neviditelnou položkou ve statistikách, jednotkou ve velkých číslech, která denně sledujeme v televizi. Každého z nás má Bůh na očích a ve své mysli.

Ježíšův výrok má ale také druhou stránku. Přirozenou reakcí na nebezpečí je stáhnout se, utéct. Když jsme vystaveni útlaku, máme sklon se uzavřít do izolace, do podzemí a nedávat o sobě vědět. Do jisté míry je to opodstatněné i správné: nijak se nechránit a bezhlavě a za každou cenu se vydávat do rukou pronásledovatelů není zrovna dobrý nápad. K situaci pronásledování patří také ukrývání a konspirace.

Má to ovšem své meze. Evangelium nelze šířit šeptandou, není to žádné esoterické učení. Dobrá zpráva o spasení všech lidí v Kristu se přece nedá utajovat, ale naopak se musí hlásat. Ježíš dokonce upřesní: hlásat ze střech, tak aby ji slyšel každý. Jako by Ježíš říkal: nepočínejte si jako lupiči a vrazi, ti se snaží svůj činu co možná nejvíc ututlat (a stejně se jim to nakonec nepodaří, aspoň před Bohem ne). Vystupujte naopak veřejně, vždyť nemáte za co se stydět a co tajit.

Mluvte otevřeně, neskrývejte se kdesi v temnotách, běžte se svou zvěstí na světlo Boží, vyzývá Ježíš. On sám to tak dělal. Jenže: jak také dopadl, řekneme si. Ježíš s touto námitkou počítá. Ano, může to taky skončit špatně. Někdy i hodně špatně. A přece: nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.

Ježíšovo „nebojte se“ v tomto případě moc příznivě nezní, spíš působí jako výhružka. Staví nás před rozhodnutí: koho se více bojíte –– lidí, nebo Boha? Nebo jinými slovy: kdo vás může víc ohrozit? Naši pozemští nepřátelé vás nanejvýš mohou připravit o pozemský život. Ale ten věčný vám vzít nedokážou. Ten vám může odepřít jedině Bůh sám –– a taky to udělá, když ve strachu o svůj život evangelium zatajíte a Ježíše zapřete.

Tato alternativa vypadá dost bezútěšně. Vlastně nemáme na vybranou –– někoho se prostě bát musíme, buď lidí, nebo Boha. Ta druhá možnost je ta správná. Ale v zásadě náš život už napořád bude naplňovat strach. To je dost deprimující zjištění.

Myslím ale, že se Ježíšův výrok dá číst také jinak. Je tu něco, co nám nikdo na světě nemůže vzít. Nějaká vyšší hodnota, přesahující dokonce samotnou smrt. Je to snad lidská duše, jak naznačuje biblický text? Ale o pouhé přežití holé duše tu přece nejde –– to, jak jsme slyšeli, zdaleka nestačí, pokud se tato duše Bohu vzdálila a zbaběle či zištně se zaprodala někomu jinému. Samotná skutečnost, že po smrti čeká člověka nějaké pokračování, ještě není důvodem k naději –– vždyť vůbec není jisté, jaké to pokračování bude a jestli je vůbec o co stát.

Řecké slovo duše má širší význam, dá se přeložit také jako život. To už nám dává lepší smysl. Ježíš nemluví jen o posmrtném přežívání mého já. Mluví o záchraně života, celého mého životního příběhu. Pokud svůj život svěřím Bohu, smím doufat, že jsem ho odevzdal do dobrých rukou. V nich má můj život budoucnost –– na tomto i na onom světě. Nic a nikdo ho už nemůže ohrozit. Nemůže mě vytrhnout žádný nepřítel, ať už má podobu jakoukoli. Bůh má nejen moc mě zničit, ale především má moc mě pevně uchopit a přenést i přes ty největší propasti.

To dosvědčují také následující Ježíšova slova. Jestliže Bůh bdí nad každým vrabcem, který má pro nás haléřovou cenu, jak by mohl zapomínat na nás, když si nás přece cení mnohem více? Vždyť jemu stojí za to nám spočítat všechny naše vlasy. Je to tak: i ten jediný náš vlas je pro Boha důležitý, každá částečka z nás.

Všimněme si ale, že ani zde Ježíš neposkytuje lacinou útěchu, žádné buďte v klidu, bude líp. Není jistě náhodou, že zmiňuje, jak vrabec padá k zemi, tedy nejspíš umírá. Také my můžeme na své cestě padnout. A přece žádný náš pád není konečný –– je tu někdo, kdo nás vždy znovu ze země zvedne.

Když se nám dostává takového ujištění o Boží věrnosti a péči, dokážeme čelit nesnázím a obstát v různých zápasech. Jedině z Boží moci čerpáme sílu před lidmi svého Pána vyznat, třebaže si tím život můžeme značně zkomplikovat. Křesťané v dějinách mnohokrát zažili a dodnes v některých zemích zažívají, že přiznání ke Kristu je faktickým podepsáním rozsudku smrti. Ale právě toto odsouzení u lidí znamená osvobozující rozsudek u Boha. Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi, říká Ježíš.

Sestry a bratři, katoličtí křesťané dnes slaví svátek všech svatých. Evangelíci si zas včera připomněli Den reformace. Myslím, že dnešní biblický oddíl se dobře hodí k oběma svátkům. Byli to právě různé světice a světci, kteří pro Krista nasazovali své životy, a někteří z nich skončili jako mučedníci. Stejně tak se v ohrožení života nejednou ocitl Martin Luther i jiní reformátoři, když jako jediné měřítko církevního života vyhlašovali Krista a jeho evangelium. Kristus těmto statečným mužům a ženám stál za různá protivenství, tak jak se zpívá ve slavném husitském chorálu: Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje, pakli kto proň život složí, věčný mieti bude.

O mnoho set let později napsal filosof Jan Patočka, že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít. Na tuto souvislost máme pamatovat také při četbě dnešního biblického textu. Následování Krista není v prvé řadě cestou kříže a mučednictví, ale cestou záchrany, cestou dobrého, naplněného a smysluplného života. Je vysvobozením ze strachu z různých pozemských pánů. Je exodem z otročení mocnostem, které hýbou světem. Je trvalým vědomím, že se nemusíme spoléhat jen na svoje omezené síly a schopnosti. Je vděčným přitakáním, že to nejdůležitější v životě dostávám zadarmo. Je nadějí, že po kristovské cestě lásky a sebedarování nakonec dojdeme až do cíle. S tímto vědomím je možné si přivlastnit Ježíšova slovo: neboj se. Nebojte se.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz