0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
19. ledna (úterý)
20:00 setkání třicátníků na platformě Google Meet
20. ledna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
21. ledna (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
22. ledna (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom

18:00 ekumenická bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
24. ledna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 29. listopadu 2020
Jan 4; 5 – 14 + 25 – 29 + 39 – 42

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jan 4; 5 – 14 + 25 – 29 + 39 – 42)
(5) Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi;
(6) tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
(7) Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ –
(8) Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –
(9) Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají.
(10) Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“
(11) Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?
(12) Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“
(13) Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.
(14) Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“
(25) Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“
(26) Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“
(27) Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl ‚nač se ptáš?‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘
(28) Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem:
(29) „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“
(39) Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: „Všecko mi řekl, co jsem dělala.“
(40) Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny.
(41) A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo.
(42) Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“


Milé sestry, milí bratři,

dnešní nedělí vstupujeme do adventního období. Do období očekávání. Když si představím zapálenou svíčku na adventním věnci, hned se mi i ta vlezlá zima zdá být lépe snesitelná. Nastává předěl mezi obyčejným podzimem a tím svátečním. Jeden církevní rok končí a nový začíná. Je ale dobré si připomínat, že tento přechod není krokem od chmur k radosti - to snad myslím, zaznělo v minulých nedělích srozumitelně - že připomínka Božího soudu spojená s koncem církevního roku není důvod ke smutku. Je součástí křesťanské naděje - naděje na setkání s Kristem. A v adventu toto očekávání přetrvává. Advent znamená příchod. A tak i když nás jako první napadne, že v adventu předjímáme příchod Spasitele Ježíše Krista, jeho narození - Tak nesmíme zapomenout, že to očekávaní příchodu je dvojí - kromě Kristova narození očekáváme i jeho druhý příchod. A tak se vlastně pořád vezeme na jedné nepřerušené vlně naděje. Která nemá ani začátek ani konec.

Dnešní slova z Janova evangelia jsou rozhovorem mezi Ježíšem a samařskou ženou. Je to taková specialita evangelisty Jana, že představuje Ježíše v rozhovorech s konkrétními lidmi. Představuje Ježíše jako někoho, s kým může mluvit kdokoli, třeba i my. Čteme, že Ježíš mluví s farizejem Nikodémem nebo se synem královského služebníka, a na jiném místě Ježíš mluví třeba i s cizoložnicí - morálně pochybnou ženou. Je zřejmé, že si Ježíš nevybírá k rozhovoru jen ty svaté nebo dokonalé, nebo ty, kteří by mu dobře rozuměli, ale mluví zejména s těmi, kdo ho potřebují. Takže samotný rozhovor se samařskou ženou v Ježíšově kontextu až tak nepřekvapí. Zvláštní je ovšem to, že je to tentokrát Ježíš sám, kdo něco potřebuje. Ježíš vyčerpaný cestou a horkem žádá ženu o vodu. Je popisován jako člověk se vším všudy - s fyzickými limity -po cestě se unaví a dostane žízeň – nepoužívá žádné superschopnosti.

Asi jste si všimli, že rozhovor Ježíše se Samařankou není žádné společenské klábosení. Jde do hloubky. A je plný napětí a nedorozumění. Náznak napětí slyšíme hned zkraje. Ježíš žádá o vodu a Samařanka odpoví: Ty jsi Žid a já Samařanka - jak můžeš ode mě chtít napít? Hned na začátku je vymalováno - ty jsi Žid, říká Samařanka. A v té odpovědi můžeme mezi řádky číst hluboký údiv, skoro až zděšení. Vždyť přece máme oba jiné předpisy rituální čistoty, to přece nejde! Jak by ses mohl ode mě napít, z nádoby, kterou bych ti já podala - vždyť by ses znečistil! Náboženské rozdíly jsou překážkou, Židé a Samařané mezi sebou holt měli rozdíly, které jim nedovolovali společně fungovat. Jiný chrám, jiný kánon. Odcizení a nevraživost. To jsou propasti, které Ježíš v oslovení Samařanky překlenul. Možná se nám to zdá už dnes nesrozumitelné a starodávné. Kdo by dnes řešil takovou podružnost, jako je rituální čistota nádoby, ze které se napije? Ale zkusme si tu situaci přiblížit trochu jinak - něčím, co je nám bližší - třeba tím, že jako evangelíci nemůžeme přijímat eucharistii v katolickém kostele. Nesplňujeme věroučné podmínky a tak to nejde, i když jsme si jinak velmi blízcí. Představme si Ježíše jako kněze, který pozve k Večeři Páně křesťany bez rozdílu, i když to není podle předpisů. Asi už lépe rozumíme tomu napětí.

Takže Ježíš je nejdřív vylíčen jako ten, který o vodu žádá a nebojí se znečištění. Brzy se ale ukáže, že je to ještě zajímavější. Čteme, že Ježíš je navíc dárcem vody. Pro čtenáře Janova evangelia to není nic nového - Ježíš s vodou pracuje od začátku - proměňuje ji ve víno, voda očišťuje, Jan Křtitel vodou křtí. Zde Ježíš nabízí živou vodu - vodu, která jako pramen tryská, prýští, není třeba ji složitě dolovat ze studny. Nevíme, jestli je to Duch Svatý nebo Ježíšovo Slovo, nebo všechno dohromady, ale je to něco, co vede k věčnému životu. K životu, který svou kvalitou převyšuje základní biologickou nutnost, vytváří živý vztah mezi Bohem a člověkem. A čteme-li mezi řádky, Jan nám prozrazuje, že tento živý vztah je také věčně zpečetěn Ježíšovou obětí na kříži. Když totiž čteme Janův text pozorně, všimneme si podobnosti mezi naším rozhovorem a pašijním závěrem knihy. V Janově podání je Ježíšův rozsudek smrti vyřčen také v poledne - stejně jako je uveden čas setkání Ježíše se Samařankou. A na kříži stejně jako teď u studny v Samařsku také zvolá: Žízním. Následně se jako dárce vody snad až příliš naturalisticky projeví, když z jeho boku tryská jako pramen krev smísená s vodou. Prýštící pramen. Boží dílo se neděje jednorázově, neděje se jen v jediném rozhovoru, ani nekončí smrtí na kříži, ale jako nevyčerpatelný pramen nás občerstvuje kdykoli je potřeba. Je živý ve vztahu s Bohem.

Jeho svěžest zakoušíme a znovu a znovu očekáváme. Čekáme Boží navštívení, boží příchod, a nyní se těšíme na to, jak si zase připomeneme Boží narození. Ježíš Kristus je pro nás Mesiáš, který již přišel a který ještě přijde. Naše představy o tom, jak to bude vypadat, jsou různé. Židé a Samařani se také lišili v očekávání toho, co přijde - nebo spíš kdo přijde. A i tyto rozdíly se v Janově podání projeví. V pětadvacátém verši čteme ženino vyznání, které zní takto: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko." To by snad neznělo nijak podivně, nám to asi docela k představě Mesiáše sedí, ale z úst Samařanky je to opravdu zvláštní výpověď, protože Samařani na rozdíl od Židů Mesiáše neočekávali. Samařané uznávali jen Pět knih Mojžíšových, ještě ke všemu ve své verzi, a tam se o příchodu Mesiáše nic nedovídáme. Ten je parketou zejména prorockých knih. Snad jediné, co by se v Samařském kánonu mohlo podobat očekávání Mesiáše, je zapsáno v páté knize Mojžíšově v 18. kapitole -> kde se píše o povolání nového proroka ze středu Izraele - jakéhosi nového Učitele, nového Mojžíše. O to podivnější je, když Ježíš ženě odpoví- Ano, to jsem já, ten který s tebou mluví. Já jsem ten Mesiáš. Je to vůbec poprvé v Janově evangeliu, kdy Ježíš někomu jasně řekne - Ano, já jsem ten Mesiáš. No ale jaký Mesiáš? Jaký to má smysl pro Samařanku? A jaký to má smysl dnes pro nás?

Odpověď není jednoduchá a asi ani neexistuje jedna jediná, ale třeba nám napoví sám evangelista Jan. Proč vlastně Jan zasadil tento střípek Ježíšova života do Samařska. A jako záblesk odpovědi se mi zdá výpověď zapsaná ve čtyřicátém druhém verši - tam se dovídáme z úst Samařanů toto - "Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“ - V textu čteme, že Samařani z vesnice uvěřili nejprve pro ženino slovo, pak i proto, že sami Ježíše slyšeli. A to čteme i v knize Skutků apoštolských. V Samařsku byla úspěšná prvotní misie. To evangelista Jan, který psal své dílo kolem roku sto, jistě dobře věděl. A tak ve svém evangeliu pravdivě úžasnou zprávu, že se Ježíšovo Slovo uchytilo na úplně nepravděpodobném místě. Vždyť tamtudy ani nevedla cesta do Galileje, kam měl podle Jana namířeno. Židé se Samařsku vyhýbali, raději šli oklikou. Ale Ježíšovo slovo tam zakořenilo. Ježíš je ten Mesiáš, který mění nemožné. Ten, který přišel a jehož slovo vytváří společenství. Je to nový král, který spojuje nespojitelné, nabízí věčný život - věčný zdroj naplněného života.

Může nám být nejasné, proč Ježíš mluvil se samařskou ženou o věcech, kterým pravděpodobně mohla jen těžko rozumět? Které byly až příliš Boží. Daleko efektnější by snad bylo nějaké uzdravení - konkrétní pomoc v její životní situaci – tedy za předpokladu, že se ve svém životě necítila naplněna. Ježíš mluvil o živé vodě věčného života se ženou, která mluvila o vodě, kterou pijeme. Přiznal se ke svému mesiášství před někým, kdo pravděpodobně měl o mesiášství jen matnou představu. A i když je to někdy těžko pochopitelné, snad zažíváme něco podobného i my. Copak jsme uvěřili v Ježíše Krista proto, že bychom Bohu dokonale rozuměli? Věříme snad proto, že je nám úplně jasné, jak to je s tím druhým Příchodem Krista, s jeho mesiášstvím?

Ježíš oslovuje sebou samým, svým slovem i životem a v Samařsku vznikla křesťanská obec. Někdy je nám zatěžko porozumět tomu, jak nás Bůh oslovuje. Co od něj máme čekat. Máme různé představy o Ježíšově příchodu. Často něčemu v naší věrouce nerozumíme, nevíme, jak to souvisí s naším životem, je to moc složité. A tak snad bude ten dnešní text pro nás pro všechny povzbuzením, že navzdory naší neschopnosti rozumět, navzdory našim rozdílným očekáváním - Ježíš přichází, Ježíš oslovuje. Jeho slovo vytváří společenství. Ježíš překračuje bariéry mezi lidmi, národy i vyznáními. Snad pro nás bude povzbuzením, že ona živá voda nás občerstvuje bez ohledu na to, jestli to zrovna očekáváme, nebo jestli všemu dobře rozumíme.

Amen.

Anna Pokorná


zpět ...
© 2005 archa.cz