0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
9. neděle po Trojici (20. července 2008)
Lukáš 15; 25 - 32

Text kázání (Lukáš 15; 25 - 32):
(25) Starší syn se vracel z pole a uslyšel hluk hostiny.
(26) Zavolal si jednoho sluhu a zeptal se, co se děje.
(27) Sluha řekl: ‚Tvůj bratr přišel domů a otec dal porazit pěkné tele z radosti, že se mu syn vrátil zdráv.'
(28) Starší bratr se rozhněval a vůbec nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel ven a domlouval mu.
(29) Ale syn mu vyčítal: ‚Tolik let jsem pro tebe dřel, ve všem tě poslechl a co z toho mám? Nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.
(30) A teď, když se vrátil tenhle tvůj synáček, který všechno prohýřil s děvkami, ještě mu vystrojíš hostinu.'
(31) ‚Hochu,' řekl otec, ‚my jsme tu přece vždycky byli spolu a ty víš, že všechno, co mám, je tvoje.
(32) Ale teď nemůžeme dělat nic jiného než se radovat. Vždyť tvůj bratr, kterého jsme považovali za mrtvého, žije, ztratil se a je nalezen.'"


Milé sestry, milí bratři,

jestliže se první část podobenství, známého pod názvem „Podobenství o marnotratném synu“ mohla jmenovat např. „Touha po nezávislosti“ nebo „Hledání vlastní cesty“ nebo „Chci si to sám zkusit“ a jestliže se druhá část mohla jmenovat např. „Otcova radost“ nebo „Šťastný či milosrdný otec“, pak se pokusíme pojmenovat i tuto třetí část. Například „Dokonalý neví nic o milosti“ nebo „Odlidštěná dokonalost“ a nebo ještě jinak – „Kdo si nepřizná svůj hřích, nepozná radost z milosrdenství“. Snad bychom nalezli ještě jiné názvy, nejsou však tolik podstatné.

Máme dnes před sebou poslední část podobenství.Tentokrát zde hraje hlavní roli spořádaně žijící syn. Vždy poslušný svého otce, pracovitý, zodpovědný. Ví, co je to vděčnost otci, ví, co se sluší a patří. Řekněme – takový vydařený synek. Jistě z něho má otec radost. Co do něho po celý život vkládal, to nese své ovoce. Syn o svých kvalitách dobře ví. Dává si velký pozor, aby se nespletl, aby nikdy nešlápl vedle, aby otce nerozesmutnil. Myslí na to a snad si i zakládá na své bezúhonnosti. Ví o ni, je připraven okamžitě zareagovat. Řekneme si, milé sestry a milí bratři, jaký je to skvělý syn. V době, kdy ten nevydařený, ten mladší, ten nevděčník odešel s otcovým majetkem z domu, on zůstal. Jistě se stal oporou otcova hospodářství. Snad si již ani na svého bratra nevzpomněl. Stejně za mnoho nestál. Je pryč a je pokoj. Když to špatné není na očích, neexistuje to. Proč si klást otázky, proč se znepokojovat, proč se vyrušovat ze svého bohabojného, pilného, vzorného života. Jen tak dál, vzorný synu.

Řekneme si, jak je to krásné, takový syn. Možná jsou někteří plni obdivu. Takového syna, dceru bychom také chtěli. Ten si umí vážit lásky a práce rodičů, ten umí ocenit, co jsme do něj vložili. Takový vzor. Kdo by nechtěl mít takového syna. Ale je ten syn skutečně hoden takového obdivu? Je jeho chování tak záslužné, tak napodobeníhodné? V povídce o zvýhodnění darebáků píše Jiří Suchý :. „rád bych trochu setřel lidi dobré, poctivce, pracanty, skromné a podobné... V bibli vám stojí taková ošemetná věc: v nebi se prý radujou o poznání víc nad jedním darebákem, kterej jde do sebe, než nad stovkou spravedlivejch...Připadalo mi to trochu nespravedlivý vůči těm spravedlivejm, kteří se celej život exponujou, aby se jim nedalo nic vytknout, chovají se náležitě, zdobí je nejedna ctnost a najednou bum, nějakej syčák se v poslední minutě obrátí a je na tom líp než oni. A při tom užíval, když spravedliví si odpírali, kradl, když spravedliví rozdávali, škodil, když spravedliví prospívali. ...Být dobrej člověk je věc skvělá, ale ne příliš záslužná. Vždyť ten tichej a laskavej pan X by sotva dovedl být jinej. Byl by omyl domnívat se, že mu to dá nějakou obzvláštní práci být takovej, jakej je. Ten pán se tichej a laskavej narodil... Zkrátka docházím k tomu, že skutečně ten darebák, kterej celý život třeba podvádí bližní, potřebuje nesmírnou energii k tomu, aby si řekl dost a přestal. Zatímco těm šlechetnejm okolo, těm to jde samo...Pro většinu dobrých lidí je jednodušší být dobrým...Dejme tomu jeden můj kamarád, dobrák. Jak ten by se stavěl k tomu, kdybych na něj naléhal, aby třeba ukradl v drogerii kamenec. Přítel to pochopitelně neudělá. A myslíte, že bych ho měl obdivovat právě za tohle? Že odolal svodům a kamenec neodcizil? Jestliže on celej život nekrade kamence a neničí drogisty, je to úplně normální jev. Oproti tomu jiný muž si za celej život nekoupil kamenec. Vždycky ho jenom krad a nejeden drogista kvůli němu skončil v kriminále. U toho by bylo jistě obdivuhodné, kdyby si řekl: Byl jsem vyvrhel, krad jsem kamenec, ale ode dneška to bude jinak...To dobrý v nás je většinou nezáslužná věc a je třeba přestat si libovat : já bych neublížil ani kuřeti, já bych od nikoho nevzal ani halíř, já bych se nedovedl flákat. ˇČlověk si naopak musí stále opakovat: Jsem nedůslednej, domejšlivej, bezohlednej, upovídanej, Jedině tak se může stát, že jednoho dne přestane krást kamenec“. Tolik Jiří Suchý. ( Vyvěste fangle, Praha, Mladá fronta 1968).

Tak to mohlo být i s oním dokonalým synem. Bylo to v něm, Již se jako poslušný narodil a co chybělo při početí, to bylo dodáno otcovou výchovou. Žádný div, že je to vzorný syn, dobrý pracant, zodpovědný muž. Jiné jednání by bylo nepravděpodobné a těžko pochopitelné. Není zač příliš chválit, obdivovat, padat na kolena. Neumí být jiný. Nás však vyvede z míry jiná věta. Až nás zamrazí, milé sestry a milí bratři, ta věta, plná výčitek, věta, která nenechá nikoho na pochybách o tom, co si ten dokonalý syn o sobě myslí, ale také co si myslí o druhých. „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz“. To je ale sebevědomí. To slovo nikdy zaráží. Je absolutní. Nepřipouští klopýtnutí, nepřipouští omyl, nepřipouští hřích. Nikdy jsem neporušil. Ten, kdo je tak skálopevně přesvědčený o své dokonalosti, bezúhonnosti, o své nevině, ten nemůže rozumět tomu, kdo se trápí nepodařeným životem, ztroskotanými vztahy, kdo se sžírá nenaplněnou láskou nebo láskou zrazovanou, ten nemůže mít srdce otevřené pro bolesti, pády, zklamání, hřích druhých. Kdo staví na své dokonalosti, ten s platinově naleštěným srdcem a stejně tak srdcem tvrdým nemůže být otevřen pro trýzeň jiných, pro jejich vnitřní zápasy, ve kterých si člověk sahá na dno svých sil, pro vyčerpání nemůže usnout, pro tíhu bolesti srdce i těla se probouzí unaven. Takový člověk nemůže být otevřen pro klopýtání a pády věčných rváčů života, věčných hledačů sama sebe, hledačů lásky na věky, lásky za hrob. Ten nepotřebuje milosrdenství, nic mu neříká milost. Nezná tyto kategorie a neuvažuje v nich. Zná jen trest za chyby a klopýtnutí, trest za hřích. Takový člověk nepotřebuje Pána Ježíše Krista a jeho oběť, jeho odpuštění a nové pozvání k životu. „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz“. Ach jo.

Ale věta má pokračování: „A mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli“. Snad tato věta vysvětluje tvrdost toho dokonalého syna. Zřejmě si neužil mnoho chvály otce. Zřejmě synova práce, úspěchy, jeho projevy lásky a odpovědnosti nijak otce nepřekvapovaly, že ani jednou neřekl synovi, že je dobrý a že si ho váží a že bude dobré zabít nějaké dobytče a uspořádat oslavu na synovu počest. Pozvat přátele a poveselit se. Poplácat syna s láskou po zádech, říci něco o nesamozřejmosti takového dobrého jednání a radovat se. Zřejmě nic takového ten syn nepocítil. Nedivíme se pak, že se neuměl radovat z návratu svého bratra. Nerozuměl a nemohl rozumět jednání otcovu. Za chyby se platí, přichází trest a ne nějaká oslava toho, kdo chyboval, kdo si málo vážil otcova domu, kdo všechno utratil, prohýřil, koho pálilo dobré bydlo, kdo byl málo vděčný nebo docela nevděčný. Jak to, že otec hoduje, raduje se, nechal zabít vykrmené tele, které jistě krmil ten spravedlivý, jak to, že najednou hraje hudba a je slyšet zpěv a tančí se. . Co se to děje, tomu nemůže ten dokonalý syn porozumět. Známe již odpověď na to, když se ten dokonalý syn dozví, co se děje. „Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal si pro něho zabít vykrmené tele“. Neporozumění, zmatek. To právě prožívá onen syn. Nerozumí jednání otce. A to je příležitost pro otce, nejen aby své jednání vysvětlil, ale také aby se svým synem laskavě promluvil. „Tobě, synu, všechno, co zde je, patří. Jsi stále se mnou. Jsi pod mou střechou, vidím tě, vidím tvé úspěchy, sleduji tvou práci. Ale ten tvůj nepovedený bratr, vždyť ho mám stále rád a nikdy jsem na něj nezapomněl, tak ten tvůj bratr je doma. Byl mrtev a zase žije, ztratil se a byl nalezen. Možná, že již byl odepsán, možná, že jste již s jeho návratem nepočítali. Ale je tady, je doma. Žije. A to je dobrý důvod k radosti.

Milé sestry, milí bratři, Otcova radost je radost Boží nad každým, kdo k Bohu přichází, kdo ho hledá, kdo se k Bohu vrací. Kdo nalezne cestu zpět. Otcovo veselí otevírá cestu mnoha lidem ke skutečnému veselí. neboť ten, kdo se Bohu vzdaloval a opět se vrátil, to je šťastný člověk a je důvod se veselit. Jistě, z pohledu toho prvního, hledajícího syna, který se zbitý vrátil domů, je to uvítání a poté veselí neuvěřitelným darem. Ale ono je také velikým darem pro toho dokonalého. Vždyť vidí, že otcova láska není pro zásluhy, není pro lidskou dokonalost. Boží milost, Boží láska, to se nás, milý sbore, netýká proto, že jsme si to zasloužili, že jsme byli tak úspěšní, že si nás Pán Bůh všiml. Oné milosti Boží se nám dostává jen a jen z Božího rozhodnutí, z Boží lásky. Ne pro naše zásluhy, ne pro naši práci, umění, úspěchy, ne pro naši dokonalost. Pouze pro lásku Boží, která nás objímá z Kristova kříže, pouze z Boží milosti jsme zachráněni. Toto reformační heslo nás provází. Jsme spaseni z pouhé Boží milosti, ne pro naši dokonalost. A to je pro nás osvobozující. Víme o naším nedostatečnosti, o našich slabostech, o našich touhách, víme, že lidé by nás odsoudili. Ne tak Bůh. Abychom mohli žít v nové svobodě, musel Ježíš pro nás podstoupit cestu nesvobody, potupy, posměchu, zrady, bití a smrti. Aby třetího dne vstal do nové, skutečné svobody nového života. A my s ním.

Milé sestry, milí bratři, kdo chce žít ve svobodě, dopřává ji jiným. Kdo chce žít z lásky a v lásce, nekonečně lásku dává i přijímá. Kdo nechce ztratit naději, nezavírá ji pro nikoho. Kdo chce prožít Kristovo odpuštění, Kristovu milost, a tradovat se z ní, ví o své nedokonalosti, o svých slabostech, o svém hříchu. Ví o své malosti. Kdo chce přijmout radost v Božím království, nebude ji zavírat před druhými. A to již zde, v tomto životě.

Milé sestry, milí bratři, pokud jsme se nalezli i v tomto třetím pokračování a pokud jsme se nalezli jako ti, kteří jsou podobni tomu dokonalému synovi, pak nám tato společná chvíle nabídla novou cestu. Cestu ven z naší pýchy, cestu k Božímu trůnu. Cestu, sice mnohdy plnou slz, sevření, bolesti zranitelné duše, ale cestu, vedoucí k radosti. A pokud jsme se nalezli v jiné části příběhu, pak je nám to ujištěním, že s námi Pán Bůh počítá, že jsme zakomponováni do jeho velikého díla lásky, pokoje, milosrdenství a odpuštění. Obojí je také důvodem k vděčnosti Pánu Bohu. Vždyť s námi stále počítá. Ten otec dal zabít vykrmené tele, což může být přeneseně vnímáno jako symbol oběti. Ten nebeský Otec, dárce a posvětitel života, ten jako oběť pro nás obětoval svého Syna. Ve svobodě víry smíme u Kristova kříže odložit i své hýření, nepodaření uskutečnění své touhy žít si po svém, ale u Kristova kříže smíme ve svobodě víry odložit i svou dokonalost, své soudy, neporozumění a nepřijetí druhých. Ty rozpažené ruce Krista Pána, nejsou to ruce, která náš Pán rozpažuje, aby nás objal svým milosrdenstvím a odpuštěním? Panečku, to je ale životodárné objetí. Přijměme pozvání k oné veliké radosti otcově, která může být také radosti nad námi, radosti i naší: „Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, ztratil se, a je nalezen“.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz