0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
20. neděle po Trojici (25. října 2009)
Marek 14; 22

První čtení: Žalm 104; 13 - 28

Text kázání (Marek 14; 22):
(22) Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“

A máme tu další krizi, dočetl jsem se tento týden v novinách. Tentokrát je to krize mléčná. Kdyby to bylo ještě za života mé zvídavé venkovské babičky, asi by se mne zeptala, co že to je ta mléčná krize. A já bych jí převyprávěl, co v novinách psali, že je na evropském trhu nadbytek mléka a ani v Bruselu nikdo pořádně neví, co s tím, neboť na účinné omezení dojivosti nejsou peníze. Babička by nerozuměla a já bych se jí býval nedivil: snad ještě dokážu pochopit, že oplývání mlékem a strdí může způsobit nesnáze s odbytem, ale nechápu, s jakou lehkostí užíváme slova krize. Jakákoli nesnáz je tak označována a až opravdu nějaká skutečná krize přijde, budou nám scházet slova.

Kdyby moje před třiceti lety zesnulá babička dnes zavítala do nějakého super hyper marketu, nevím, co by to s ní udělalo. Přinejmenším by nevěřila svým očím; je to vskutku neuvěřitelné, za jak krátkou dobu došlo k tak obrovské proměně nejen v nabídce potravin všeho druhu, ale i našeho vztahu k plodům země a k zemědělské práci. Mléko se vyrábí, maso se vyrábí… a hlavní problém dnes je nikoliv něco vyrobit, ale prodat. Nezaspali jsme dobu, když v církvi jednu neděli vyhrazujeme pro díkčinění též za zemské úrody, není to už mrtvý folklór našich venkovských babiček?

Je to mrtvý folklór - to tehdy, je-li pro nás Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Otec Ježíše Krista, jenom jakýmsi vegetativním principem či agrárním bůžkem, který tahá za rostlinky, aby rostly, a když mu zapomeneme náležitě poděkovat, tak by se mohl rozzlobit a příští rok by se neurodilo. Tvářit se, že stůl Páně je oltář, a my na něm obětujeme něco z úrody, abychom si Boha klasů, vína a všelijaké zeleniny naklonili, a on na nás byl zase přívětivý, to je mrtvý folklór, bohudíky!

A přece! Máme tu dnes na stole Páně hojnost a nádheru, jak na výstavě Země živitelka. Ono nám i městským lidem prospěje, když si připomeneme, že je tu sklizeň a úroda, že je tu příroda. Však nás Pán Ježíš vyzývá, ať pohleďíme na ptactvo nebeské, na lilie polní, nebo na pořádnou dýni. Zastavme se v tom našem pracovním kalupu, přestaňme alespoň na chvíli řešit problémy, rozhořčovat se skandály, sledovat romantické seriály, odejděme na chvíli do polí, do lesů, na zahrádku a tam bez velkého přemýšlení prostě vnímejme, pozorujme a žasněme. Jaké skloubení nahodilosti a řádu, jaká vůně, jaké barvy, jaká hojnost a nádhera! Jistě je v tom Božím stvořeném světe také spousta bolesti, krutosti, pozorujeme v něm zvláště na podzim i zánik a rozklad, ten svět teprve čeká na své konečné vykoupení. Ale přece jen se v něm obráží tolik z původního Božího stvořitelského záměru, jen na to chvíli hleďme, přivoňme, ochutnejme! Tolik dobrého a krásného pro nás nachystal Stvořitel – jak za to nepocítit vděčnost, vděčnost za život, za to, že se život v přírodě obnovuje, i když zaniká; za to, že máme po dobu sobě vyměřených dnů a let co na sebe, co do úst: mléko i strdí, chléb i víno, k výživě i potěšení. To nejsou žádné samozřejmosti – ono by to mohlo být všechno jinak. A že dobrými věcmi nasycuje Pán ústa naše, z toho ho chvalme.

Kdo věří v Boha otce i Syna i Ducha svatého, ten při díkůvzdání za úrody země bude nejen prožívat vděčný údiv nad plodností přírody a její nádherou, nýbrž bude ve veliké úctě chovat také lidskou práci. Naši reformovaní otcové, zvláště Kalvín, si bedlivě všímali toho, že práce je posláním člověka už v ráji. Vždyť Adam byl uveden do zahrady Eden nejen proto, aby konzumoval ovoce rajských stromů, nýbrž aby ráj obdělával a střežil. Ani po vyhnání z ráje není všechna práce prokletím. Něco z toho ztraceného ráje dal laskavý stvořitel lidstvu s sebou na cestu dějinami: na ráj nás upomíná příroda se svou nádherou a svými plody, a na ráj nás upomíná také práce. Práce člověka neponižuje, ponižuje otročina a také ponižuje zahálka, lenost, nečinnost, nezaměstnanost. Však také protestantské země, cenící si práce i té zdánlivě obyčejné práce v dílně a na poli, vesměs dosáhly vysoké civilizační úrovně. Jakési tušení rajské pohody, jaké si užíval náš prapraotec Adam, prožívají pěstitelé v době sklizně dvojnásob. Prožíváme to tušení ráje i my tady a teď, při pohledu na ten hojný stůl Páně, na tu vystavenou nádheru, která nevyrostla jen tak sama od sebe, ale součinností přírody a fortelu mistra zahradníka.

Když Pán Ježíš pořádal se svými učedníky poslední večeři, vzal chléb a požehnal. Když vzal kalich, vzdal díky. Asi užil běžné modlitby tehdejších židů před jídlem. Ta modlitba zní takto:„Požehnán buď, Pane náš, králi světa, který ze země dáváš vzejít chlebu“. Žehná tedy Bohu otci, nejen za to, že na poli vyrostlo obilí, ale také za to, že ho někdo sklidil, namlel mouku a upekl chleba. A s vínem zrovna tak: však je víno plod vinné révy a lidské práce, jak stará liturgická formule připomíná. Když se připojujeme k díkčinění za zemské úrody, a když to díkčinění chceme dnes prožívat i při večeři Páně a skrze ni, také si tím připomínáme, že jiní pro nás sejí a sklízejí, jsou zaměstnaní v pekárnách, mlékárnách, vinařských závodech a v dopravě a obchodě. Ve stále složitěji organizovaném světě jsme tisíci pouty spjati s druhými lidmi, na nich jsme závislí, na ně odkázaní, bez jejich práce by nebyl chléb ani víno, ani zelenina na stole Páně. Vzdejme tedy díky Hospodinu i za práci těch druhých.

Všechna ta dobrodiní stvořeného Božího světa tu ale nejsou jen proto, abychom je vděčně konzumovali, každý k svému užitku a k svému pochutnání. To, čeho se nám dostává, je určeno ke sdílení. Pán Ježíš byl družný, často s druhými vděčně požíval pokrm a nápoj. Když uspořádal poslední večeři a přikázal nám stolovat na jeho památku, zajímavé, neřekl: „Vezmi si chléb, jez a jeden každý se z kalicha napij,“ ale říká to v množném čísle: „Jezte a pijte.“ Ano, i to je určení dobrých Božích darů, abychom jejich užíváním v množném čísle přispívali k lidské vzájemnosti vůbec a sesterství a bratrství v Kristu zvlášť.

Díkčinění za úrodu nás vede k díkčinění za Boží dílo záchrany, tedy k eucharistii, jak nazývají bratří katolíci večeři Páně. Večeře páně nám zpřítomňuje oběť Kristovu pro nás a za nás. Obětí Kristovou na oltáři kříže skončila epocha obětování obětních zvířat a plodin země . Nemusíme si Boha usmiřovat obětinami, již je usmířen. Už jen oběť vděčnosti je tou správnou obětí, oběť trochy našeho pohodlí, pohody, času, našeho podílu na Božích darech pro dobro a spásu druhých. Oběť, tedy i sebezapření, odevzdání části sebe pro druhé k životu víry patří, neboť jsou ovocem vděčnosti za Boží milost, v Kristu prokázanou. Patří k životu víry i účast na oběti Pána Ježíše Krista u stolu Páně. Při dobrotách, které vznikly v součinnosti plodné země a lidské práce, při chlebu a vínu, se nám dostává ujištění, že těm, které svou obětí vykoupil, chystá Pán ještě větší dobroty, jaké ještě nikdo neochutnal, jaké ani na srdce lidské nevstoupily, jaké nezplodila země, ani lidská práce. Blahoslavení, kdo jsou povolání k velikému díkčinění u stolu Beránkova. Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz