0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Trojici (21. června 2009)
Kazatel 5; 15

První čtení: Lukáš 14; 16 - 24

Text kázání (Kazatel 5; 15):
(15) A také to je zlý neduh: Každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?

Byl-li někdo poctěn pozváním na večeři s významnou osobností, třeba s představitelem státu, určitě tam mohl ochutnat všelijaké rafinované lahůdky. Ten základní význam ale netkví v uzeném lososu, kaviáru a podobných dobrotách - ty si i ten nepozvaný může dnes koupit v každém supermarketu - nýbrž v pozvání. Pozvání k účasti na takové večeři je poctou, projevem uznání. Jako by ten slavný, vážený pořadatel zaslanou pozvánkou říkal: i vy jste slavní a vážení, i vy jste excelence a důstojnost. Krom toho jsou na takové večeři i jiní vzácní hosté, spolu rozmlouvají, seznamují se, vyměňují si vizitky, jejich vztahy se zdůvěrňují. Je tam spousta lesku, okázalosti, obřadnosti, celá ta atmosféra je mimořádná, sváteční, slavnostní. Zvát na slavnostní večeře je zvyk prastarý a účast na takové večeři je vždycky vyznamenání.

Často se v Ježíšových podobenstvích i v jeho životě vyskytují hostiny, večeře obzvláště. To není náhodou: Pán Ježíš zve k hledání božího království a jeho spravedlnosti - a dřív než zjistíme, že hledat toto království, věřit v Krista a následovat ho, je také služba a práce, tak přijměme, že je to především pocta a vyznamenání. Ty, kdo jsi uvěřil, či uvěřila, nebo víru převzal či převzala, jsi najednou excelence a důstojnost, vždyť máš pozvánku od Pána Ježíše, jenž sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. Nejsi tedy ubožák a chudinka k politování, jsi nositelem velkého vyznamenání. Sám Pán nad pány ti vzkazuje, že stojí o tvou účast, těší se na ni, chce být v tvé společnosti, s tebou u jednoho stolu. Že tě právě někdo nedocenil, dokonce urazil, šikanoval a znectil? Zapomeň na to, hoď to za hlavu, vždyť co je takové malé ponížení proti té velké slávě, proti pozvání na večeři s Pánem pánů, celebritou celebrit? Kdo věří v Pána Ježíše Krista, tomu se nabízí radost z toho, že slavný hostitel o něm ví, na něj pamatuje a na setkání s ním se těší. To je první, nejsilnější moment podobenství o veliké večeři.

Podobenství však obsahuje i vedlejší moment varovný a temný. Pán domu se rozhněval, neboť pozvaní nepřišli. Pohrdli hostitelovým pozváním, pohrdli hostitelem samým. Zhrzený hostitel pak naplnil dům docela jinými lidmi než těmi, kteří byli na seznamu původně pozvaných.

Bývalo zvykem vykládat tento oddíl tak, že ti, kdo pohrdli pozváním ke slávě a nádheře večeření s Pánem, jsou židé, a tak v druhém kole pozval Pán pohany, tedy i nás. Ten výklad ale není moc přesvědčivý: když to v Bibli s někým špatně dopadne, tak ho máme číst jako varování, varování pro nás, ne pro ty druhé. To o nás je řeč, ne o židech, muslimech či ateistech. Když pozvání Páně k jeho slavnosti my nepřijmeme, hostitele tím urazíme. Všimněme si, ty náhradní stolovníky posbírané na ulicích, ba i někde za městem mezi ploty, nezve hostitel z lásky k nim, ale z naštvanosti na ty, kdo nepřišli, kdo jeho pozváním pohrdli. Pohrdnout Božím pozváním, to se arci nevyplácí. Boží milost nabízí a zve, nikoho nenutí. Když tou milostí pohrdneš, dostane se ti jednoduchého a přitom krutého potrestání: na té milosti nebudeš mít podíl, nebudeš účastníkem báječného bálu. Ten se konat bude, ale ty tam nebudeš, budou tam jiní.

Řekl jsem, že Boží milost nikoho nenutí, toliko zve. Na tom trvám, ač v podobenství samém hostitel posílá služebníka mezi ploty se slovy: „Přinuť je, ať přijdou.“ Mnohokrát se tohoto výroku „přinuť vejít“ v dějinách křesťanství zneužilo, mnohokrát se jím ospravedlňovalo násilné obracení na víru. Jenže v podobenství o veliké večeři sluha žádný meč ani pendrek v ruce nemá, nemá čím přinutit, může pouze v souladu s orientální etiketou pozvaného uchopit za loket a tímto gestem dát najevo, že pozvání je míněno vážně, že je skutečně pro něj, pro něj osobně. Tedy ani ten sluha v podobenství nikoho násilím nenutí, natož aby někoho nutila Boží milost. Ta jenom zve, jemně nás bere za loket, zve ke slavnosti, k životu svátečnímu, kde každou chvíli zjišťujeme, jak veliké cti se nám dostává, čím vším jsme vyznamenáváni, jak výtečné věci nám nabízí Pán. Když nepřijmeš Kristovo pozvání, zůstaneš koukat, jak tě jiní předbíhají, jak se z té milosti těší jiní, kteří si to zaslouží ještě méně než ty.

Čím pak si to ti původně pozvaní pokazili? Že dali přednost jiné slávě, jiným požitkům? Kdepak - oni dali přednost starostem a práci. Jeden koupil pole, musel se na ně jít podívat, neboť s polem jsou starosti a práce. Druhý koupil patero volských spřežení, nu a s dobytkem a dopravními prostředky jsou vždycky starosti a práce. Třetí právě pojal ženu, s ní jsou také starosti a práce: vždyť v orientě na takové večeře ženy nejsou zvány a tak by novomanžel musel nechat novomanželku samotnou, což není jen tak.

Zkrátka všechno naše podnikání chce své, se vším jsou starosti. Vlezlé, vtíravé starosti – a přitom tak často docela zbytečné! Však ten zakoupený pozemek by nikdo neodnesl, volové budou i zítra, krátké odloučené zdravému partnerskému vztahu nemůže ublížit. Starosti, ano, i ty docela zbytečné starosti, patří k našemu lidství. Ale pozor na ně! Snadno nám přerůstají přes hlavu, či lépe řečeno, vrůstají nám do hlavy, vytěsňují jiné obsahy našeho myšlení a citů, stávají se naším druhým já. Kdo nedokáže v pravý čas vlákna svých starostí přetrhnout, odpoutat se od svého pachtění a lopotování, ten riskuje, že slavnostní večeři s Pánem promešká, že se s ním Boží milost mine.

Docela své starosti nevykořeníme nikdy, tak je alespoň oslabujme, a řeďme. Pusťme si k srdci, co starověký mudrc zvaný Kazatel tak působivě připomíná, totiž že všechno naše starání, pachtění, lopotování není zárukou nynějšího ani budoucího štěstí. O všechno bohatství může člověk přijít, a způsobů radikálního zchudnutí je mnoho, načež pak „syn, jehož člověk zplodil, stojí s prázdnou rukou“. Nu a i kdyby svým dětem člověk nějaké jmění zanechal, „sám odejde, jak přišel a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo, jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?“ Pusťme si k srdci také velmi podobnou terapeutickou, ozdravnou Ježíšovu otázku: „Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“ Což není život víc než všechny naše starosti dohromady, což není víc, než jsme schopni vůbec pochopit, uchopit, ba i užít? Jen pohleďte na ptactvo nebeské, na kvítí polní, na tu nádheru a svobodu! Pohleďte na dar nového života v dítěti! Pusťte do svého srdce radost, že smíte přijímat chléb a víno u stolu Páně, nebo s někým milým sedět u stolu, či kráčet polní cestou pod modrou oblohou. Učme se alespoň dočasnému vytržení ze svíravých starostí, však léto, které dnes začíná, je pro takové učení doba mimořádně vhodná. A když se nám to občas podaří, ochotně potvrdíme kazatelovu moudrost, že je „dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při všem klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl“.

Jen se vystavme nabídkám léta, jeho krásám, vůním i rozmarům, naplno se vnořme do každé chvilky, kdy zjišťujeme, že nejsme ublížení, oklamaní a podvedení, ale že jsme vážení hosté na tomto světě, důstojní a skvěle obsloužení.

„Každý odejde, jak přišel, vzkazuje nám své memento starověký mudrc a ptá se: "Jaký užitek má člověk z toho, že se pachtil a honil vítr?“

Přeji nám všem, sestry a bratří, abychom v létě, při prázdninových pobytech a cestách učiníli takové zkušenosti, a nabrali do svých vnitřních zásobáren zážitky, které nám dovolí i starověkého mudrce drobně poopravit a jeho otázku zodpovědět. Drobná oprava by mohla vypadat takto: Neodejde každý, jak příšel, ale kdo hledá Boží království a jeho spravedlnost, ten vejde v radost svého Pána, na slavnost hostiny Beránkovy, a neodejde, už tam zůstane. A přitom už teď, ve dnech života svého, při všem svém pachtění, lopotění a kvaltování může okoušet i chvíle svobody, důstojnosti a slávy. A jaký že má člověk užitek z toho, že honí vítr? Veliký užitek z toho má, kdo se umí otevřít nenápadným znamením neskonalé Boží milosti: poryv teplého letního větru ve správnou chvíli na správném místě to je přece připomínka všem našim smyslům, že Duch Boží věje kam chce a obnovuje tvář země. Mějte pěkné léto!
Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz