0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
9. neděle po Trojici (1. srpna 2010)
Lukáš 16; 1 - 9

Text kázání: Lukáš 16; 1 - 9
(1) Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem.
(2) Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘
(3) Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím.
(4) Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘
(5) Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘
(6) Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘
(7) Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘
(8) Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla.
(9) Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.


Když Ježíš vypráví svá podobenství, vychází vždycky z toho, co lidé znají, co jim je blízké. Znají pole a obilí, ovečky a ryby, svatby a hostiny, čtvero ročních období. Jak z podobenství o nepoctivém správci plyne, znají tedy i nepoctivé správce. Nepropadejme tedy dojmu, že je lidská špatnost je dnes rozmohlejší než kdy jindy. Od starověku až po 21. století, při všem civilizačním a technickém pokroku, v čemsi důležitém zůstávají lidé pořád stejní. Náchylní ke zlu a v pokušení neodolní. Nikdy neexistovala nějaká zlatá epocha, kdy všichni byli poctiví, nebyla korupce a vlci se pásli s beránky. Ten čas, kdy dojde k opravdu průkazné a všeobecné nápravě věcí lidských, ten teprve čekáme, vyhlížíme. A z této vize čerpáme i chuť už teď žít jinak a nepřizpůsobovat se věku tomuto. Vzdychání po starých zlatých časech ničemu nepomůže, takové časy ani nikdy nebyly.

Zopakujme si ten příběh ze života lepší společnosti Ježíšovy doby: Jakýsi pozemkový magnát zaměstnává ekonoma. Ekonom však svého postavení zneužívá a rozkrádá majetek svého zaměstnavatele. Jak to tak chodí, po čase asi ztratil i obezřetnost, rozkrádal nestydatě, až se ucho utrhlo. K jeho zaměstnavateli přišlo udání. Věrohodné a nevyvratitelné. Dlouhodobě oklamávaný šéf si podvodného ekonoma zavolá na kobereček.

Je to úžasně velkorysý šéf. Jako by ho zpronevěra jeho zaměstnance spíše zabolela, než rozčílila. Žádný hněv a žádná mstivost, nýbrž projev zklamání, vložený do otázky: "Co to o tobě slyším?"... Požádá provinilce, ať udělá uzávěrku, odevzdá účetní knihy a hledá si štěstí jinde. Trest za finanční podvody byl velice mírný, skoro nulový.

Podvodný ekonom by měl ruce líbat svému šéfovi z vděčnosti, že to pro něj takhle dobře dopadlo. Ona však na projevenou velkorysost odpoví dalším podvodem; zřejmě to byl podvodník – recidivista. Už tady si můžeme z podobenství odnést malé poučení: zajisté jsme povinni odpouštět našim viníkům a také když se modlíme Otčenáš, už tak činíme a odpouštíme. Nespoléhejme však na to, že odpuštění samo viníka polepší. Však neodpouštíme proto, abychom ty druhé snad dojali a oni se, dojati naší velkodušností, polepšili. Odpouštíme, protože odpouštět máme a protože s hořkostí, nenávistí a ukřivděností ve vlastním srdci se těžko žije.

Defraudant, i když mu bylo velkoryse odpuštěno, se nepolepšil. Nejdříve realisticky zhodnotil, že poctivou prací, zřejmě jako nádeník na poli, by se neuživil, protože veškeré práci odvykl. Žebrota ho také nelákala, k žebrání je třeba zříci se sebeúcty a to se mu nechtělo. „Kopat neumím, žebrat se stydím," - tak to hezky překládají Kraličtí - řekl si. I vymyslel další podraz. Zajde za těmi, kterým jeho zaměstnavatel pronajímal půdu a přemluví je k podvodu, pro ně výhodnému. Všichni ti nájemníci jsou majiteli povinováni dávkami a odvody. Ekonom se vyzná, umí v tom chodit a ví, že evidence je nedůsledná a kontrola žádná. Je tedy možné téměř bez rizika zfalšovat doklady. Někde nebude nápadné ani snížení odvodů o polovinu, někde bude šikovnější nepřehánět a odespat se jen 20 %. Ekonomovi se podařilo dlužníky svého pána zkorumpovat snadno a velmi rychle. A jak známo, kdo je zkorumpovaný, ten už si nemůže dovolit být nepřístupný. Na tom lze časem – ne hned, ale až někdy – chtít drobnou protislužbičku a on sotva bude moci odmítnout. No a když se to vydírání nebude přehánět, může to fungovat celá léta. Tak nějak uvažuje podvodný ekonom a my jeho uvažování docela rozumíme, protože všichni jsme lidé a uvažovat o všelijakých postupech při sebe zbohacování na úkor druhých, to je staré jako lidstvo samo.

Teď ale přichází v příběhu něco velmi nesrozumitelného. Čteme, že pán toho nepoctivého ekonoma pochválil. Důvodem jeho chvály je, že ten podvodník jednal prozíravě. Kdo to vlastně toho podvodníka chválí, který pán? Ten šéf, který ekonoma právě propustil? To asi sotva. Přece jen, i když je někdo božsky velkorysý, andělsky trpělivý, a v duchu evangelia tomu, kdo po něm chce košili, dá i plášť, nebude přece chválit lumpa, který ho už jednou okradl, pak zneužil jeho dobroty a okradl ho znovu, tentokrát ve velkém a ve spolčení s dalšími. Ne, tím kdo podvodného ekonoma pochválil, nebude ten pan magnát z podobenství, nýbrž sám Pán Ježíš. A tou pochvalou nám prozrazuje pointu tohoto téměř krimi příběhu.

Skutečně nám Pán Ježíš Kristus dává podvodníka za příklad. Nemá nám však být příkladem ve své podvodnosti a drzosti. Určitě Pán Ježíš neříká, že krást se může, ale nejlépe ve velkém, to vás pak nechytnou. Pán Ježíš přece neruší zákon – Mojžíšův – nýbrž ho naplňuje, tedy neruší Desatero, naopak spravedlnost jeho učedníků má být ještě vyšší než zákoníků, kteří byli mravně hodně nároční. Tedy ať křesťany ani nenapadne, že by měli v podnikání přece jen trochu šidit – to radši ať zchudnou. Ten podvodník nám přesto má být příkladem a to příkladem prozíravosti.

Ano, i od těch podvodníků a zlodějů se máme čemu učit, vždyť oni ve svých věcech, ve svém řemesle jsou pilní, vynalézaví, na zabezpečovací systémy vymyslí antisystémy, jdou s dobou, nelitují námahy, jdou za svou věcí, rychle se rozhodují, i všelijaké riziko, ano i protivenství na sebe berou, jen aby dosáhli svého kýženého cíle. Ve svých věcech, podtrhuji ve svých, jsou synové tohoto věku prozíravější než synové světla, tedy nežli ti, kdo s pohledem na Krista upřeným usilují o svědectví Boží pravdy a milování Boží láskou. Učme se ve svých věcech, tedy tam, kde jde o Boží království a jeho spravedlnost, o lásku k Bohu a bližnímu, nebýt líní a nečekat nečinně, až jak to dopadne. Nyní je čas příhodný, nyní dnové spasení, tak do toho, jednejme, jde o mnoho, o všechno, co se teď zmešká, se už zítra nemusí dohnat. Zmobilizujme i svůj důvtip a představivost, um a odvahu. Vždyť to, co je před námi, k čemu směřujeme, za to stojí. Hledejme a vymýšlejme, jak to udělat, aby Boží jméno bylo ještě více oslaveno, jak to udělat, aby evangelium Kristovo se šířilo, aby naše církev a náš sbor rostly a vzmáhaly se.

A teď přijde to závěrečné a nejdůležitější napomenutí: „Z mamonu nepravosti si čiňte přátele, aby, když byste zhynuli, přijali vás do věčných příbytků," jak výstižně překládají kraličtí. Není to na první poslech docela jasný výrok, ale „mamon nepravosti“ snad není v této souvislosti nic víc a nic méně než majetek, zvláště v peněžní podobě. Přátelé, které si pomocí peněz máme nadělat, jako si je nadělal ten podvodný ekonom, jsou podle starých židovských výkladů nikoli zkorumpovaní kamarádíčkové, nýbrž andělé – anebo dobré skutky samy. Někteří učenci Ježíšovy doby pokládali almužny za jakési přímluvce, kteří u Hospodina orodují za dobročinného člověka. Krásná představa – když vykonáme dobrý skutek, tomu skutku narostou křídla, stane se z něho anděl, ten se za nás u Hospodina přátelsky přimlouvá, aby nám byl milostiv a přijal nás při skonání do svých příbytků.

Ať tyto výklady v jednotlivostech více či méně odpovídají záměru Ježíšova slova, jedno je jisté. Ježíš vyzývá k správnému využití peněz. Že se mají hned všechny rozdat, to řekl jednomu člověku a věděl jistě, proč právě tomuto člověku, zatímco jinde samozřejmě předpokládá, že se s penězi hospodaří a z pěti hřiven jich má být deset. Mluví-li Ježíš o mamonu nepravosti, určitě nevztahuje peníze jako takové: vždyť například se zaujetím sledoval u chrámové pokladnice, jak lid do ní metá tu větší, tu menší částky. Peníze se dobře snášejí se svatými věcmi.

Ovšemže ví Ježíš, a měli by vědět křesťané, že zacházení s penězi je vždycky nebezpečné, ne snad pro jakousi magickou moc peněz, pro jejich zvláštní sílu, ale pro zvláštní slabost lidského srdce. Snadno se člověk nechá penězi uhranout, snadno člověk přilne srdcem ke svému pokladu, stanou se zlatým teletem, kolem něho pak člověk křepčí, klaní se mu, stává se sluhou peněz a otrokem a nemůže pak sloužit Bohu, protože dvěma Pánům sloužit nelze. Peníze samy ovšem za to nemohou, záleží jen na nás, jak s nimi budeme nakládat.

Penězi si lze učinit přátele, naklonit si anděly, či řečeno méně poeticky, lze jimi konat dobro. Však i ten příkladný milosrdný samaritán miloval svého bližního také pomocí peněz – zaplatil v hostinci za zraněného rekonvalescenční pobyt. Prostě peníze tu jsou, abychom jimi, pokud v těle jsme, šířili lidskou vzájemnost, dávali zacházením s nimi najevo vděčnost za to, že sami jsme byli koupeni za mnohem vyšší cenu, než je cena všech peněz dohromady, abychom pomocí a prostřednictvím peněz dokázali být druhým bližními. To asi jen výjimečně bude znamenat všechno rozdat chudým a sám nic nemít (kdyby zmíněný Samaritán všechno rozdal chudým, pak by neměl z čeho pomoci zraněnému). Být druhým bližním prostřednictvím peněz bude vždycky znamenat uměřeně a prozíravě se sdílet o část toho, co máme, a když na to přijde, být i nárazově velmi štědří, pakliže se vyskytne taková příležitost, že právě ty naše peníze skutečně znamenají pomoc bližnímu v jeho nouzi. Vždyť nemáme milovat slovem a jazykem, ale skutkem a opravdovým činem. Kdo je pro nás cesta, pravda i život, to víme. Peníze nejsou cesta ke spáse, nejsou pravda a život, ale určitě jsou peníze opravdový skutek, peníze jsou čin.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz