0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Zjevení Páně (30. ledna 2011)
Exodus 20; 5

První čtení: Ezechiel 18; 1 - 4 + 27 - 32

Text kázání: Exodus 20; 5
(5) Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující . Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí.

Mají děti pykat za své rodiče? Ne, to by byla hrozná nespravedlnost, přece děti nemohou za ty, kdo je zplodili! Máme za sebou zkušenost s režimem, který nenechal studovat nadané děti jen proto, že měly špatný třídní původ. Kdyby komunisté už nic horšího neprovedli, i to stačí, abychom si jejich režim zapsali do paměti jako zločinný. Trestat děti za rodiče je zločin, na tom se shodneme snad všichni.
Co ale s tím, když čteme v Bibli, a na velmi významném místě, v souvislosti s jedním z deseti přikázání, že vinu otců na synech, dokonce až do třetího a čtvrtého pokolení, stíhá nikoli nějaký zločinec, ale sám Hospodin? Nebouří se náš cit pro elementární spravedlnost proti takovému Bohu, jenž trestá někoho za něco, co provedl kdosi jiný někdy před osmdesáti lety? Nezasluhuje snad takový nehumánní Bůh, mstící se na dětech za rodiče, prarodiče ba i praprarodiče, abychom mu vrátili vstupenku?

Dříve než se vrátíme k našemu prvnímu čtení z proroka Ezechiele, který do temných úvah o dědičných trestech vrhá nové světlo, uznejme alespoň to, že předávání dobrého i zlého z generace na generaci není výmysl. Vděčně těžíme z toho, co se našim předkům povedlo: třeba Bible kralická se povedla, také jihočeské rybníky, železniční síť, nebo Všeobecná deklarace lidských práv… A naopak, co jedna generace zdevastuje, to jako zdevastované předává dalším, ať je to krajina, kultura nebo morálka. Klipovitá nálada dnešní doby nám sugeruje, že jak žijeme, je naše věc.

Ale ona to vůbec není jen naše věc, je to věc těch, kdo přijdou po nás. My ovlivňujeme a poznamenáváme život našich potomků. Co my zkazíme, to budoucím zkazíme, naše chyby budou mít dopad na ty, kdo se jich nedopustili. Když ornou půdu zalijeme betonem, když zamoříme spodní vody škodlivinami, když rodiče nemají na děti čas a současně s tím upadá kvalita školního vzdělávání, tak to není jenom náš problém, nýbrž velký problém tím předáme dalším generacím. I takto, zcela prvoplánově lze uchopit Hospodinův výrok o stíhání nepravostí otců na synech. Prostě naše skutky jsou dalekonosné do třetího i čtvrtého kolena, možná i dál…

Výpověď druhého přikázání Desatera, v němž je řeč o vinách otců a praotců, se však našich skutků týká jen druhotně. V první řadě v ní jde o zobrazení Boha. Neučiníš sobě rytiny, protože bys v ní pak uctíval Boží podobu. A snadno si člověk nějak vysochá, vymaluje, vyryje Boží podobu, ta se mu pak vryje do paměti, celým generacím se ta rytina vryje do paměti. A přitom je to jen karikatura Boha. Vždyť Boží tvář není uchopitelná, nemá podobu ničeho ze známých nám skutečností. Boží podobu neustále hledáme.

Už jsem na tomto místě jednou zmínil, že papež Benedikt 16. svou knížku o Ježíši nazaretském podle evangelií nazval svým osobním příspěvkem k hledání Boží tváře. Tedy i papež, i když jistě má kolem sebe spoustu svatých obrázků, ba i vzácných děl velikých umělců, skutečnou, zřetelnou podobu Boží ještě nenalezl, nýbrž hledá ji, zápasí on, jako my všichni. O pravou Boží podobu, proti karikaturám zápasil i prorok Ezechiel. V jeho době se k Judským zajatcům v Babylónii donesly zprávy, že i zbytek Judské říše špatně skončil, vojevůdce Nabuchodonozor ho dorazil, vyplenil svaté město Jeruzalém a nechal zbořit chrám. Neštěstí, katastrofa. Konec samostatnosti, konec chrámového kultu, vypadalo to na zánik židovského náboženství.
A v té době se mezi judskými zajatci uchytil slogan: „Otcové jedli nezralé hrozny synům trnou zuby.“ Co tím přesně chtěli říct, nevíme, ale nejspíš to znamenalo, že otcové se něčeho nepatřičného dopustili a oni, synové, teď za nepatřičnosti otců trpí. Začali zajatci babylonští všechno svádět na předky: oni nám to zavařili, za náš malér může minulost. Anebo to úsloví o trnoucích zubech mělo vyjádřit, že za to všechno vlastně může Hospodin; otcové kousali, do čeho neměli, a Hospodin za to teď trestá nás. To zní i docela zbožně, ale Ezechiel s vahou proroka a kněze říká ne: už dosti těchto řečí! Snad kdysi bylo to úsloví výstižné, ale nadužíváním se otřepalo, stalo se z něho klišé. Stal se z něho pohodlný klíč k pohodlnému výkladu dějin a omluva za vaši vlastní malomyslnost až rezignaci.
Tak už to neříkejte, že otcové kdysi dávno kousli do kyselého a vám teď způsobili trnutí zubů. Přestaňte už obviňovat své předky, hlavně přestaňte obviňovat Hospodina.

Nedělejte z něj tragický řecký osud, který se musí naplnit, kdyby všechny postavy dramatu měly zemřít. Nedělejte z Hospodina fanatického mstitele a krutého exekutora, jenž kvůli dluhům rodičů a prarodičů přivede na mizinu děti. Hospodinova spravedlnost se nezabývá tím, jací byli tvoji předkové; spravedlivý Hospodin poměřuje tvé skutky, na tebe se ptá, tebe se týká, a s nikým si tě neplete.
Vzkazuje i nám Ezechiel, že vina není dědičná: my nepykáme za otce a matky. Rodiče někdy mohou za to, co z jejich ratolestí vyrostlo, to je pravda, ale může se i stát, že jsou bez viny, dobře vychovaný synek se spustil, odpadl. Každý za sebe zodpovídá, za své skutky a nedbalosti budeš volán k odpovědnosti ty, ne tvůj táta nebo děda.
Jistě, naše podmíněnost našimi předky je nezanedbatelná, ale vazba na Boha důležitější. O tvé smrti a tvém životě nerozhoduje minulost, však teď jsou dnové spasení, svým životem dnes hrajete o své bytí a nebytí. Zemře duše, která hřeší, ta se vymazává z knihy života, zatímco kdo jedná podle práva a spravedlnosti, ten se zapisuje do registru života věčného, zvěstuje nám prorok.

Žádný čin z minulosti, dokonce ani tvé osobní minulosti, nezatíží s konečnou platností tvou přítomnost a budoucnost. Pro Boha je důležité, kdo jsi teď. A ten, pro kterého je to důležité, nemá zalíbení ve smrti bezbožného, on má zalíbení v tvém životě, o ten mu jde víc než o stíhání vin na synech do třetího a čtvrtého kolena. Však také Hospodin prokazuje, dokazuje své milosrdenství budoucím pokolení těch, kdo jej milují a přikázání jeho zachovávají. Kolik jich je? Zase tři, čtyři? Ale kdepak – tisíce jich jsou! Přemíra jeho milosrdenství je nesrovnatelná s mírou jeho spravedlnosti: tři až čtyři proti tisícům! Ano, Bůh je spravedlivý, je to soudce neoblomný a neuplatitelný – a tisíckrát větší, tisíckrát důsažnější než jeho spravedlnost je jeho milosrdenství.

A co že se děje s vinou otců? Podle překladu Kralické bible „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení.“ Tedy Bůh viny otců navštěvuje. Podle ekumenického překladu Hospodin viny otců stíhá. Ekumenický překlad je takový úderný, Hospodin je tu podoben stíhači, jenž pronásleduje svůj cíl, a když jej dostihne, jednou dobře mířenou střelou jej zničí. Kralický překlad je takový neurčitý – navštěvovat viny, co si pod tím máme představit? – je ale původnímu hebrejskému originálu je mnohem věrnější. Původní hebrejské sloveso je také neurčité. Hospodin viny otců na jejich synech do třetího až čtvrtého pokolení vidí, ví o nich, má je v patrnosti, zabývá se jimi, tak by se to nějak dalo přeložit. Ale nic tam nestojí, že by viny otců na synech výslovně trestal.

Výrok Hospodinův obsažený v druhém přikázání tedy Ezechielovu prorockému výroku neprotiřečí. Ezechiel zápasí proti tomu, abychom všechno zlo sváděli na ty druhé, třeba na naše předky a na Hospodina samého. Říká Ezechiel: Jestliže to ve světě, v našich dějinách děti a vnuci za otce a praotce schytávají, až zuby trnou, tak to není přímá Hospodinova iniciativa: to tak prostě z nepřímého dopuštění na světě chodí, protože po světě i my lidé chodíme a pácháme, co se Hospodinu nelíbí a svět podle toho vypadá.

“Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné?“ ptá se skrze Ezechiele Hospodin. Pusťme si srdci tuto Boží otázku, a když nám začnou trnout zuby, neobviňujme Hospodina, ale čiňme pokání, dělejme něco s těmi zuby, dělejme něco se sebou.

Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, učiňte sobě nové srdce a nového ducha, vzkazuje nám slovo Hospodinovo. Znamená to, že je před vámi hodně práce: přípravné práce k přijetí Boží milosti, ty musíte udělat vy, pokání za nás Pán dělat nebude. Milost Boží přeje připraveným. Až obnovíte svá srdce, zrenovujete svého ducha, teprve potom Pán dává, co si ani ti připravení sami nikdy dát nemohou: dává život. Obraťte se a budete žít, praví Hospodin.

Nejste lepší než vaši otcové, praotcové a ti, kdo přijdou po vás, také objeví vaši křehkost a provinilost, až jim zuby budou trnout. A přesto, navzdory tomu, budete žít. Vždyť ten, který navštěvuje viny otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení, prokazuje milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo ho milují a přikázání jeho zachovávají.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz