Kázání
Izajáš 50, 4–7
(4) Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.
(5) Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět.
(6) Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy , neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.
(7) Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.
Milé sestry, milí bratři,
když čteme toto Izajášovo proroctví, navíc ještě o Velikonocích, jistě si vzpomeneme na Ježíšovu cestu na kříž. Tento text se odedávna četl jako předpověď Kristova utrpení. V židovských komentářích se zase objevuje názor, že tu Izajáš nemá na mysli jednoho člověka, ale celý izraelský lid, všemožně zkoušený a trpící. Při pohledu na pohnuté dějiny Židů tento výklad docela chápeme.
Zkusme ale od těchto tradičních výkladů pro tentokrát odhlédnout. A připusťme, že Hospodinovým služebníkem může být nakonec kterýkoli člověk víry. Já nebo ty. Mluví se tu o údělu i úkolu někoho, koho si Bůh vyvolil a kdo toto Boží poslání pokorně přijímá. Staré proroctví nám tak může pomoci odpovědět na otázku: Co znamená být Božím služebníkem dnes?
Nejprve tedy: má naslouchat. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Věřící je člověk, který se každého dne znovu nechává probudit Božím voláním, který už od rána pozorně naslouchá, co pro něj Bůh má.
Víra je připravena nesetrvávat na místě, ale neustále se od Boha učit. Nikdy se nepřestaneme ptát – a také se vždy znovu divit, jaké odpovědi od Boha dostáváme. Neboť nikdy nebudeme mít ve svém pohledu na Boha a na svět definitivně jasno. Nečekejme, že někdy obdržíme od Boha diplom nebo výuční list.
Být trvalým Božím učedníkem znamená smířit se s tím, že mnoho našich otázek zůstane v tomto životě nezodpověděných, že jedna odpověď vždy vyvolá několik otázek dalších. Když na cestě víry dorazíme až k horizontu, otevře se nám horizont nový. Chodíme-li po této zemi, nikdy nejsme s Bohem u konce.
Boží učedník ovšem nejen naslouchá, ale také sám mluví. Panovník mi dal jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem, četli jsme. K čemu máme užívat svůj učednický jazyk? Jistě ne k poučování druhých o vlastní neomylné pravdě – ostatně, takovou pravdu jako věční Boží učedníci ani nemáme a neměli bychom před ostatními předstírat opak. Náš jazyk nemá sloužit ani k moralizování, odsuzování druhých, ani k nadávání na poměry, případně ke vzpomínání na staré dobré časy, kdy svět byl prý ještě v pořádku.
Cílem našeho mluvení je především podpírat zemdleného. To je ovšem mnohem těžší než kolem sebe šířit instantní moudra a rychlé soudy. Když jdu večer spát, měl bych si vzpomenout, koho jsem dnes svým slovem podepřel. Komu jsem dodal naději. Komu jsem přinesl radost. Kdo díky mně našel sílu jít dál.
Naslouchat Božímu slovu – a to slovo přinést druhému. Možná nám v tom dvojím úkolu něco chybí. Proč se tu nezmiňují naše činy? Církev prý může získat zpět svou pošramocenou důvěru jedině tím, že bude méně mluvit a více sloužit lidem – a teprve poté nastane čas, kdy bude možné opět zvěstovat evangelium a lidé mu budou věřit.
Zdá se, že už i my křesťané jsme přestali důvěřovat Božímu slovu, snad se za ně dokonce stydíme a před veřejností raději ukazujeme, jak církev všemožně pomáhá potřebným. Kromě nás ovšem pomáhají také mnozí jiní a dělají to taky dobře. Ale slovo evangelia, které staví na nohy, které napřimuje a vrací život – takové slovo za nás nikdo nevysloví.
To poslední, čím se vyznačuje Hospodinův služebník, je ochota nést následky toho, co říká. To je v dnešní době velmi nevšední vlastnost. Virtuálním i reálným prostorem létají slova, za která nikdo neručí, nikdo za ně nenese odpovědnost. Většinou jsou to slova nenávistná a zraňující. Jejich autoři buď zůstávají skryti v anonymitě, anebo – jsou-li politici – se mohou až do úmoru odvolávat na to, že byli demokraticky zvoleni, a tak si vlastně mohou říkat, co chtějí.
Jako z jiného světa zní následující odhodlání: Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Boží vyznavač musí počítat s tím, že jeho slovo také někdy narazí. To je ale ochoten snášet, protože ví, že jeho hodnota není závislá na tom, jak se na něj dívají druzí. Svou důstojnost má od Boha a ne od lidí. Dokonce se nebojí ani soudní pře a přímo k vyzývá. Možná nakonec před lidskými soudy a odsudky neobstojí, Bůh ale zůstává na jeho straně a zastane se ho. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen.
Nevíme, koho měl přesně na mysli Izajáš, když hovořil o Hospodinově služebníkovi. Můžeme říci, že zastupuje všechny lidi, kteří se dají Božím slovem probudit a vyburcovat. Kteří uprostřed rezignace a beznaděje zvěstují Boží blízkost. A kteří podstupují riziko, že jejich slovo bude pro někoho kámen úrazu.
Velikonoce jsou dobou, kdy si připomínáme, že mezi všemi těmito služebníky stojí také Ježíš z Nazareta. A zároveň je převyšuje. Zatímco naše poslušnost Bohu je vždy polovičatá a kolísavá, on byl poslušný svému nebeskému Otci naprosto a bez výhrad. Zatímco my Boží slovo předáváme vždy nějak pošpiněné a pokroucené, on sám byl tím slovem – ve všem, co říkal i co konal. Zatímco my se často bráníme a couváme zpět, když nás víra klade nároky, on břemeno Božího služebnictví nesl až do konce.
Je těžké v tom Ježíše následovat. Velikonoční příběh je ale pro nás dobrou zprávou: tou cestou má smysl jít. Nekončí v potupě a ponížení. Ani v temném hrobu.
Amen.
Ondřej Kolář