Kázání
2. list Korintským 5, 19–21
(19) Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.
(20) Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!
(21) Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.
Milé sestry, milí bratři,
pokusme se na chvíli vžít do svědků Ježíšovy poslední cesty. Je teď jedno, jestli se ocitneme v kůži Ježíšových učedníků, nebo nepřátel, nebo lhostejných okolostojících. Ať se na Ježíšovu smrt díváme z jakéhokoli pohledu, vždy se nám jeví jako prohra. Nic vznešeného a úctyhodného na ní není. Žádný hlubší smysl.
Jistě, ne každou smrt můžeme hned označit za nesmyslnou. Ukrajinský voják, který padl v boji při obraně vlasti, jistě nezemřel nadarmo. Kněz Maxmilián Kolbe, který v Osvětimi nabídl svůj život, svým činem aspoň oddálil smrt jiného člověka.
Ale k čemu byla dobrá Ježíšova smrt? Někteří se z ní snad i radují, druzí si nad ní zoufají, jiným je to jedno. Ale všichni se shodnou na tom, že na kříži neúspěšně končí život jednoho člověka. A končí taky naděje všech, kdo do Ježíše nějaké naděje vkládali. Jeho poslání ztroskotalo. Žádné nebeské království nepřišlo. Bůh to tak zřejmě chtěl.
Ano, Bůh to tak chtěl. Jenže úplně v jiném smyslu, než si lidé hledící na ukřižovaného Ježíše mysleli. Vypadalo to sice tak, že všechno naplánovali a spáchali lidé: velekněží, saduceové, Jidáš, Pilát, Herodes a kdoví kdo ještě. Ve skutečnosti však byl za tím vším Bůh. Apoštol Pavel dokonce říká: Bůh byl v Kristu.
Tím se ovšem věci zásadně mění a dostávají se do jiného světla. Bůh sám je uprostřed toho dění. Není jen tím, kdo za kulisami, zvnějšku řídí postavy příběhu. Sám je do příběhu zatažen, je jeho nedílnou součástí. Dokonce má v něm tu nejdůležitější úlohu. Bez něho by to celé právě nedávalo vůbec žádný smysl.
Ale o co v tom příběhu vlastně jde? To nám Pavel vzápětí odhaluje: Bůh usmířil svět se sebou. Tato kratičká věta není ničím menším než naprostou náboženskou revolucí. Pravidla, která v náboženství tehdejší doby platila, jsou postavena na hlavu. Všechno je přesně naopak, než bychom očekávali.
Kdo má být usmířen? A kdo má být tím, kdo prosí o usmíření? Na to je přece jasná odpověď: ten, kdo se vůči svému bližnímu dopustil viny, by měl jít do sebe, litovat svého činu, svou vinu uznat a druhému se omluvit. Anebo ještě lépe: zkusit svou vinu odčinit, co možná nejvíc. Měl by zkrátka udělat vše pro to, aby mu ten, koho poškodil, odpustil.
Proč by to měl dělat ten druhý, komu bylo ublíženo? Proč by ze strany poškozeného mělo vzejít usmíření, když on nic zlého neudělal, když on není původcem sváru? Přece platí, že kdo porušil vztah, kdo zničil mír, ten by se ho měl pokusit znovu nastolit. Tak zní logika mezilidských vztahů. A z dobrých důvodů se jí obvykle řídíme. Pokud ne, spory se nekonečně vlečou a dál nabírají na síle.
Dobře – ale dalo by se namítnout, že mezi lidmi to většinou bývá složitější. Když se například dva manželé pohádají a rozejdou, často na rozpadu vztahu mají nějaký, byť nestejný podíl viny oba. Pak ani nezáleží na tom, kdo z těch dvou uzná svou vinu a přijde se omluvit. Důležité je, že to někdo z obou udělá – a cesta k usmíření je otevřená.
Jenže mezi Bohem a člověkem je vztah jiný než mezi rozhádanými manželi. Všechna náboženství té doby byla zajedno v tom, že dlužníkem je vždycky a výhradně člověk. Je to člověk, kdo porušil vztah s bohem, nedodržoval boží příkazy, provinil se. A Bůh je naopak tím, kdo tímto lidským chováním byl uražen, právem se na člověka rozhněval, a proto má být usmiřován.
Usmířit si božstvo není nic snadného; vyžaduje to veliké náboženské úsilí. Ale to úsilí se nakonec vyplatí – i ten nejzatvrzelejší bůh se nakonec dá vhodnou obětí udobřit. Tak vypadal tehdejší náboženský provoz.
Jako první tento provoz narušili izraelští proroci. Ti říkají: Není důležité, kolik toho přineseš na oltář. Bůh od tebe nežádá hromady obětí. Nemysli si, že čím víc krve v chrámu proliješ, tím víc smyješ svou vinu. Ta na tobě bude dál ulpívat, dokud nezačneš činit pokání. A tak se navrať k Bohu, čin to, co je dobré v jeho očích – a Bůh ti bude milostiv. Nicméně i v Izraeli platila základní logika: člověk je hříšník, a proto musí udělat první krok ke smíření s Bohem on. Když se budete poctivě kát, je šance, že vás Boží hněv nakonec mine.
V Ježíši Kristu se ale toto logika definitivně hroutí. Bůh sám vychází k člověku. Bůh, kterému jsme všichni tolik ublížili, Bůh, který by měl být uražený, Bůh, který by měl právo nás zničit – ten razí cestu k usmíření. Nejen, že od nás nežádá žádné oběti. On se dokonce sám tou obětí stává, pro nás. Sami se do otcovského domu vrátit nedokážeme. A tak nám otec musí jít naproti.
Nebeský Otec nám jde v Kristu naproti. Vzpomeňme si na tu dojemnou scénu z podobenství o marnotratném synu, která zazněla v dnešním prvním čtení. Zbloudilý syn, hladový, zbídačelý a na dně, se s bázní a chvěním vrací do otcovského domu. Už si v duchu přeříkává, co otcovi řekne, jak se mu omluví, jak asi odčiní své provinění. Jenže jeho strach vzápětí rozptýlí sám otec, který mu jde s otevřenou náručí naproti.
Nechci se nijak dotknout jímavosti tohoto podobenství. Ale příběh Ježíše Krista, a zejména jeho finále, které si dnes připomínáme, nám říká, že skutečnost byla krutější. Ve světle Kristova kříže bychom mohli podobenství o marnotratném synu trochu poopravit. Otec se synem – tedy Bůh s člověkem – se nepotkali někde na polní cestě za humny. Ještě dříve, než si ztracený syn naplno uvědomil svou ztracenost, otec už byl dávno na cestě za ním. A došel až k němu – ano, do toho prasečího chlívku, který byl synovým domovem. Šel tam za ním, byl tam s ním v té bídě a ponížení.
V Ježíši Kristu se Bůh vydal k nám – ne na půl cesty, ne polovičatě, s odstupem, se zadními vrátky, nejen naoko, aby se ho to nedotklo a nebolelo. Ono se ho to dotklo a bolelo ho to. Cesta usmíření vždycky bolí. Ale tady usmíření bolí ne toho, koho by to mělo bolet, tedy člověka, provinilce. Tady to bolí Boha, tedy toho poškozeného. Naše vina bolí toho, kdo se ničeho nedopustil. Apoštol Pavel říká: Bůh Ježíše ztotožnil hříchem. Ten, který byl bez hříchu, se zašpinil cizím hříchem – tedy naším hříchem. A ten hřích ho dovedl až na popraviště.
A to všechno se stalo proto, abychom se dali usmířit. Ano, slyšíte správně: abychom se my dali usmířit. Ne Bůh, který by přece měl být usmiřován, aby se na nás už nehněval. My jsme ti, za nimiž Bůh jde a – světě, div se – prosí nás o usmíření! Prosí nás, abychom se nechali přijmout zpátky do otcovského domu. Abychom vylezli z prasečího chlívku, z něhož se nám často nechce ven a cítíme se v něm vlastně dobře. Nemusíme zoufale bušit na Boží bránu a čekat, až budeme vpuštěni. Ta brána je dávno otevřená. Je to spíš Bůh, kdo klepe na dveře našich srdcí. Dejte se smířit!
Teď je ovšem na člověku, jestli se dá pozvat. Pozvání může být odmítnuto. Mnozí lidé mají pocit, že přece nic až tak zlého neudělali, žijí celkem slušným životem, nezabíjí, nekradou. Tak proč by se měli smiřovat. Tím, že by Boží pozvání přijali, by přece dali najevo, že s nimi není cosi v pořádku. A jiní jsou zas přesvědčeni, že pokud něco přece jen pokazili, tak si to umí napravit sami, i bez Boha.
Bůh každopádně žádné donucovací prostředky nepoužívá. Na rozdíl od církve o pár set let později Ježíš nikoho ke smíření netlačil. Pouze zvěstoval Boží království, uzdravoval a odpouštěl hříchy. A ani my nic účinnějšího a spolehlivějšího nemáme. I my smíme jen prosit – nic víc. Přesněji: vytrvale vyřizovat Kristovu prosbu: dejte se smířit s Bohem. Jsme jeho posly, jeho ústy, zvěstující světu tu úžasnou a neslýchanou věc. Vždyť Kristus už pro to smíření udělal vše.
Amen.
Ondřej Kolář