Kázání
Koloským 3, 1–4
(1) Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.
(2) K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.
(3) Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.
(4) Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.
Milé sestry, milí bratři,
cítíte se být vzkříšeni? Někdy se takovému pocitu možná přiblížíme. Třeba když se konečně vyléčíme z vleklé nemoci a dokážeme se opět postavit na vlastní nohy. Nebo když se jen o vlásek vyhneme dopravní nehodě. V takových chvílích si řekneme, že jsme unikli samotné smrti. Náš každodenní život ovšem probíhá mnohem obyčejněji a přízemněji. Obvykle se necítíme jako znovuzrození, ale spíš ubiti běžnými starostmi. Najdou se vzácné okamžiky, které nás pozvedávají, možná až k nebesům. Ale víc je těch ostatních, které nás srážejí na kolena.
Přesto apoštol Pavel říká: Byli jste s Kristem vzkříšeni. Tato nová skutečnost není závislá na našich pocitech. Ať už se cítíte jakkoli, ať už jste se svým životem spokojeni, nebo ne, věřte, že jste v Kristu už přešli ze smrti do života. Pavel neříká: vzchopte se, povstaňte, začněte znovu a lépe. Žádné morální apely, žádné výzvy k seberozvoji. Křesťanský život nezačíná naším výkonem, ale Božím činem.
Pro Ježíše Krista byl Velký Pátek den plný utrpení a odloučenosti od Boha, ale pro nás je dnem nové naděje. Kristus vzal na sebe smrt, vše, co je na ní hrozivé a destruktivní, a učinil z ní průchodiště k novému životu. Jestliže patříme Kristu, dokážeme spolu s ním projít i svou vlastní smrtí. Dokonce by se dalo říci, že jsme v Kristu smrtí už prošli. Už ji máme svým způsobem za sebou. My už nemusíme Velký pátek podstupovat, Kristus už ho za nás podstoupil. Už nás nic nemůže odloučit od Boží lásky.
V Kristu jsme zemřeli a v Kristu jsme také vstali z mrtvých. V něm je tedy náš život bezpečně uchován u Boha. Proto nás už nemůže nic vážně ohrozit. Tak by se dalo shrnout poselství dnešního oddílu. Pořád se ale vkrádá otázka, co to vše má společného s naším běžným životem – s jeho malostí, někdy ubohostí, s naším selháním. Změnilo se vůbec něco? Vždyť smrt je tu stále s námi. Nejen v podobě fyzického konce, ale také jako stín nade vším, do čeho se pouštíme. Také zlo ve svých nesčetných podobách nás doprovází. Často mu podléháme.
Ta změna, o které Pavel hovoří, je možná na první pohled neviditelná, a přece je zásadní. Ovlivňuje celý náš život, naše myšlení, emoce i jednání. Řečeno dnešním slovníkem, je to změna identity. Tedy změna odpovědi na otázku, kým vlastně jsem. Na tuto otázku se obvykle odpovídá dvojím způsobem. Podle té první odpovědi jsem formován především tím, odkud pocházím, co jsem zdědil po rodičích – ať už tím myslíme genetickou výbavu, nebo hmotné, sociální a duchovní zázemí. To vše mě určovalo, aniž bych to mohl jakkoli ovlivnit. Ta druhá odpověď říká, že tyto danosti jsou sice důležité, ale nejsou neměnné. Nemají člověka natrvalo určovat. Máme svobodu se jim postavit nebo je tvůrčím způsobem zpracovat. Jednoduše řečeno: jsi to, co ze sebe sám uděláš, jak se svým životem naložíš.
Obě odpovědi v sobě mají kus pravdy. A přesto ani jedna z nich nemá být pro křesťana pravdou poslední. Naše identita je nyní zakořeněna v Kristu. Apoštol Pavel dokonce řekne: Kristus je náš život. Už nejsme definováni pouze tím, odkud pocházíme, ani tím, co jsme dokázali, případně co jsme pokazili. Jsme definováni tím, že patříme Kristu, a tím Bohu samému. V Bohu je náš život uchován, přijat a milován právě takový, jaký je. Získáváme tak nový střed, pevný bod, o který se můžeme opřít v každé situaci a podle kterého se máme orientovat. Martin Luther kdysi napsal, že pravá teologie člověka vytrhuje z něj samotného a klade ho mimo sebe. To je veliká útěcha zejména v těžkých obdobích. Když selžeme, když jsme zranění, když nevidíme cestu dál, náš život tím není zničen, protože není založen v nás samotných, ale v Kristu.
Z této nové skutečnosti, ze života v Kristu, pro nás plyne výzva: nesměřuj k pozemským věcem, ale pozvedni svůj pohled nahoru ke vzkříšenému Kristu. Nemáme unikat z reality, ale vždy znovu si připomínat, komu patříme a kde je bezpečně ukryt náš život. Filozof Thales se prý kdysi tak zaujatě zabýval pozorováním hvězd, že si nevšiml jámy před sebou a spadl do ní. Jedna služka se mu vysmála: chce poznat věci na nebi, ale nevidí, co má přímo před očima. Křesťanův pohled ke Vzkříšenému ale nemá vést k slepotě vůči světu, nýbrž k novému pohledu na něj. Je důležité vědomě si vybírat, čemu dáváme ve svých srdcích prostor. Ve světě, který neustále bojuje o naši pozornost, má Kristus zůstat středem našeho života.
Zrádnost pozemských věcí spočívá v tom, že skrze ně hledáme sebepotvrzení. Skrze ně odpovídáme na otázku, kým jsme. Co když ale tyto věci nemáme, anebo o ně přijdeme? Když někdo naplňuje svůj život shromažďováním bohatství, pak bez majetku je najednou nikdo. Když člověk čerpá svou hodnotu z uznání druhých, velmi těžce nese, když si ho ostatní přestanou cenit a všímat. Když se rodič plně obětuje pro své děti, pak v okamžiku, kdy dospějí a odejdou z domu, může mít pocit, že mu v životě nic nezbylo. A tak se ptejme: čemu věnujeme nejvíce energie? Čím se necháváme ovládat? Na co se spoléháme?
Náš život je skrytý spolu s Kristem v Bohu. Slovo skrytý má dva významy: znamená to jednak dobře uchovaný, chráněný na bezpečném místě, a zároveň ukrytý, neviditelný běžnému pohledu. Naše pravá identita není na první pohled viditelná – ani nám samotným, ani druhým lidem. Někdy bychom si přáli, aby bylo víc vidět, že Bůh v našem životě jedná; aby byly jasnější výsledky, větší jistota, silnější prožitek. Přesto nemáme ztrácet důvěru, že náš život je v silnějších rukou než v těch našich. Jsme vyzváni, abychom pozvedli svůj pohled ke Vzkříšenému a nasměrovali k němu své srdce – i tehdy, když mnoho věcí pro nás zůstává skrytých.
To, co je nyní skryté, bude ovšem jednou plně zjeveno. Kristus přijde znovu a s ním bude odhalen i náš pravý život – a spolu s ním vše, co jsme ve víře v Krista, zatím neviditelného, vykonali. I ty malé kroky, které dnes nikdo moc nevidí – tiché modlitby, neokázalé činy odpuštění a lásky – budou mít svůj význam v Božím světle. Jednou se ukáže to, co Bůh už dávno začal. Tehdy bude všechno dávat smysl. Do té doby žijeme v naději. Učíme se zaměřovat svá srdce na Krista a jdeme s ním s důvěrou, že náš život je v něm bezpečně uchován.
Amen.
Ondřej Kolář