Kázání
Římanům 6, 18–23
(18) A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti.
(19) Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení.
(20) Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti;
(21) jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt.
(22) Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.
(23) Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Milé sestry, milí bratři,
cítíte se svobodní? Politickou svobodu tu, díky Bohu, stále ještě máme, i když si teď mnohem víc uvědomujeme, jak je křehká a jak snadno o ni zase můžeme přijít.
Naprostá, absolutní svoboda je ale samozřejmě iluze. Už jen proto, že nežijeme každý na vlastní planetě, tak jako v Exupéryho Malém princi, ale spolu s druhými. Nemůžeme si všechno dovolit, mnohé musíme a mnohé nesmíme. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, říká se – přičemž není jednoduché určit, kde ta linie vede, a tak je soužití mezi lidmi nikdy nekončícím, namáhavým vytyčováním hranic.
Ale i kdybychom na těch oddělených planetách žili, stejně bychom nemohli vše, protože jsme pouze lidé. Jsme omezeni sami sebou, svým lidstvím. Svoboda v průběhu lidského života opisuje jakousi křivku. Dospívání je něco jako boření hranic. Pro dítě svoboda znamená, že něco není zakázáno. Jakmile zákazy padají, svoboda – zdá se – narůstá. Už se nemusím vracet domů do setmění; už nemusím jíst a pít jen to, co mi dovolí rodiče; už si nemusím oblékat to, co zdědím po svém starším sourozenci. Před mladým člověkem se rozevírá obrovský vějíř možností, cest, po kterých se dá jít.
A pak začneme pozorovat, jak nám svobody ubývá. Nemohu jít studovat na školu, kterou jsem si vysnil. Nemohu žít v kterékoli zemi, protože bych v ní nejprve musel najít práci, která uživí mě a mou rodinu. Nemohu mít za partnera či partnerku každého, kdo se mi líbí, protože já se musím také líbit jí či jemu.
A ty možnosti se dále zužují. Do popředí se čím dál víc dostávají mé schopnosti a neschopnosti, na kterých toho moc nezměním. Projevuje se vše, co do mě vložili moji rodiče a já si to s sebou vědomky či nevědomky nesu životem.
Další a další cesty z mé životní mapy mi začne umazávat ubíhající čas – je mi jasné, že nestihnu přečíst všechny knížky, co mám v knihovně (a přesto je mi líto je vyhodit), nemohu navštívit všechna místa, která bych chtěl, mnohé mé životní plány zůstanou neuskutečněny. Přicházejí nemoci, neduhy staří, které tvrdě limitují. Život, i ten sebevíc vydařený a naplněný, nutně zůstává torzem.
Apoštol Pavel tento přirozený životaběh nechce popřít. Nepřináší žádné osvobození od všelijakých hranic, do nichž jsme zasazení. Něco takového jistě nabízelo náboženství v době Pavlově, a nabízí ho i dnes. Náboženství jako zapomenutí na vlastní bídu, na to, kým vpravdě jsme. Náboženství jako sladký pocit, že jsme svobodni, i když žijeme v sevření vnějším i vnitřním. Takové náboženství bylo právem mnohokrát kritizováno jako opium.
Pavel zvěstuje něco jiného. Byli jste osvobozeni od hříchu. Myslím, že většina lidí dnes vůbec nerozumí, o čem je řeč. Proč bychom se měli od hříchu osvobozovat? Nespočívá snad svoboda právě v tom, že si smím hřešit dle libosti a nic se mi nestane? Při pohledu na současnou politickou kulturu či spíš nekulturu se této myšlence sotva ubráníme: moc dává člověku svobodu, a veliká moc osvobozuje natolik, že se její nositel nemusí za své činy už před nikým zodpovídat, je vlastně nepostižitelný, beztrestný. Kdo je méně mocný, musí za své viny pykat, ale ten nejmocnější nemusí nic a může vše.
Ne že by Pavlova doba byla v tomto ohledu nějak lepší a politici byli mravnější, spíš naopak. Svoboda se vždy poměřovala podle toho, co si člověk mohl dovolit. Boháč si mohl dovolit hodně, král ještě víc. Otrok měl svobody jen velmi malý díl.
Avšak Pavel říká: ne, toto nejsou pravá měřítka svobody. To, co nazýváte svobodou, je ve skutečnosti jen její náhražka. Pravá svoboda je jinde. Pravá svoboda není závislá na tom, co vlastním a jaké mám společenské postavení. Dokonce ani není závislá na tom, jaké vlastnosti jsem zdědil po svých předcích, ani na tom, v jakých rodinných poměrech jsem vyrůstal, jaký mám sociální a kulturní kapitál, ani na tom, kolik je mi let, zda jsem zdravý a vůbec v životě zdatný a úspěšný.
Pravá svoboda je svobodou od hříchu. Takovou svobodu nemůže nic a nikdo trumfnout. I ten císař je jen žebrák, pokud otročí nečistotě a nepravosti, pokud slouží svému vlastnímu nabubřelému egu, pokud potřebuje ke šťastnému životu mít stále víc a být stále výš.
Měli jste svobodu od spravedlnosti, když jste byli otroky hříchu, připomíná Pavel svým adresátům. Svoboda od spravedlnosti – ano, to je přesně to, po čem mnozí lidé tolik touží – aby se dostali do privilegované skupiny těch, na které je každá spravedlnost krátká.
Pavel toto privilegium ale obrací vzhůru nohama – je to spíš to největší znevýhodnění, to nejhlubší ponížení, to nejzazší odlidštění. Vždyť takový člověk je právě otrokem. Musí dělat to, co mu diktuje jeho vnitřní otrokář, neumí jinak. Navenek si může zvolit, jestli bude cestovat soukromým letadlem nebo jachtou, ale to je jen povrchní svoboda. Ve skutečnosti ho žene a zotročuje touha po ještě větším sebepotvrzení, po ještě větším uznání, po ještě větším ponížení těch druhých. A stejně tak ho dusí a svírá i strach – že by to všechno mohl jednou ztratit, a tím by ztratil sám sebe.
Jaký má člověk užitek ze svého otročení hříchu? – ptá se opět provokativně Pavel. A zase se na první dobrou nabízí jasná odpověď: vždyť se podívejte na ty, kdo si svobody hřešit plnými doušky užívají. To přece nejsou jen trosky, které prohrály poslední haléře v automatech anebo je utopily v alkoholu. Jsou to také lidé úspěšní, dokonce jsou považováni za vzory pro ostatní. Užitek ze svého životního stylu mají zjevně značný. Proč plivat na jejich bohatství a moc? Nezávidíme jim nakonec? Neděláme z plodů jejich hříchu tak trochu kyselé hrozny, o které bychom ale ve skutečnosti docela stáli?
Proti této úvaze Pavel říká jasné slovo: mzdou hříchu je smrt. Tento výrok se často vykládal tak, že Pán Bůh hříšné lidi zkrátka potrestá. Boháč půjde do pekla, Lazar do nebe, hotovo. Ale tady se vůbec nemluví o tom, že smrt je trestem za hřích. Smrt je mzdou hříchu, doslova jeho žoldem. Vojevůdce svého žoldáka nakonec posílá na smrt. To je jeho odměna. A totéž koná hřích. Otročení zlu nemůže dát člověku žádnou naději, žádnou perspektivu. Nic trvalého. Nic skutečně spolehlivého. Nic, co nakonec obstojí. Jen chvilkové potěšení, přechodný pocit, že jsem někdo. Jenže tento pocit je potřeba neustále přiživovat, stále víc a víc. Ale ono to nejde do nekonečna. Smrti se nemohu trvale ubránit, nemohu před ní nekonečně unikat do dalších a dalších zážitků, nemohu se obalovat bohatstvím, aby ke mně nepronikla. Ona mě stejně jednou dostihne a vezme mi všechno.
Vy jste ale byli vysvobozeni od hříchu a jste služebníky Boží. A máte z toho užitek – totiž posvěcení a život věčný v Ježíši Kristu. To je evangelium dnešního oddílu. V Ježíši Kristu už nejsme otroci hříchu. Hřích nás totiž stále přikovává k tomu dočasnému; nutí nás v pozemských věcech hledat spásu. Bůh nám ale otevírá cestu k něčemu trvalému. K věčnému životu.
A tak už nemusíš trávit své dny zoufalým úprkem před smrtí. Nemusíš se obalovat majetkem a opevňovat mocí. Nemusíš si stále dokazovat, že jsi někdo. Před Bohem jsi někdo, i když jsi nic nedokázal. A hlavně: nemusíš se o sebe bát. Nemusíš se strachovat, že přijdeš o své statky, které sis na zemi shromáždil. Ano, jednou o ně přijdeš. Ale i když je ztratíš, ty sám se přece Bohu neztratíš.
Amen.
Ondřej Kolář