Kázání
Matouš 20, 1–16
(1) „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici.
(2) Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.
(3) Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu,
(4) a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘
(5) Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak.
(6) Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘
(7) Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘
(8) Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘
(9) Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár.
(10) Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru.
(11) Vzali ho a reptali proti hospodáři:
(12) ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘
(13) On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?
(14) Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;
(15) nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘
(16) Tak budou poslední první a první poslední.“
Milé sestry, milí bratři,
bylo to spravedlivé, nebo ne? Dopustil se hospodář křivdy, anebo bylo vše v pořádku? Chápeme, že tento příběh nepodává návod, jak rozdělovat odměny zaměstnancům. V Božím království neplatí naše propočty a měřítka spravedlivosti. Dobrá – ale jaká pravidla tam platí?
Na první pohled se zdá, že prostě platí pravidla majitele podniku, který si přece může se svým majetkem a svými dělníky dělat, co chce – jak sám výslovně říká. Sice formálně odměňuje přesně podle pracovní smlouvy, kterou s každým z dělníků uzavřel, avšak zjevně některým dává víc, než by si zasloužili. Hospodář zdůvodňuje své jednání chladně a nesmlouvavě. Co sis se mnou smluvil, to jsi také dostal, vezmi si to a jdi.
Znamená to, že takto s námi lidmi jedná Bůh? Někteří věřící si právě takto představují Boží moc. Bůh je vládce světa, může si s námi dělat, co se mu zlíbí. On je šéf, on určuje pravidla. Ať se nám to líbí nebo ne.
Ale zkusme si na chvíli připustit, že by s námi Bůh jednal takzvaně fér a dodržoval pravidla spravedlivého pracovně-právního vztahu. Pak by se o nás rozhodovalo na základě toho, jak jsme si zde na zemi vedli: Kolik jsme toho odpracovali, jak jsme plnili své úkoly, jaké za námi stojí výsledky, jak jsme přispěli k rozvoji firmy, v níž jsme byli zaměstnáni – a tak dále. Náš život by byl přesně změřen a zvážen a podle toho by byla vypočítána odměna.
Pokud by tomu tak bylo, pak by ale v evangeliu stálo úplně jiné podobenství, třeba o spravedlivém hospodáři a jeho dělnících: Na konci dne by hospodář každému dělníkovi předal výplatní pásku, kde by byly přesně zaznamenány odpracované hodiny a jim odpovídající mzda, včetně různých prémií a srážek. A dělníci by se spokojeně, bez reptání rozešli domů. Jenže takové podobenství v bibli nenajdeme. Díky Bohu.
Bůh není žádný účetní, který zná jen spravedlnost ve smyslu „má dáti – dal“. Také takto si někteří Boha představují. Jako takový dokonalý, leč bezduchý nebeský počítač, který zaznamenává vstupy a na základě nich tvoří výstupy.
Co by to ale bylo za spravedlnost, která by nám přidělovala odměnu jedině podle našich výkonů? Vždyť každý z nás jsme jiný, měli jsme jiné startovací čáry, máme jiné možnosti a schopnosti. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více – říká Ježíš v jiném podobenství. Protože nevíme, jak komu bylo dáno, nemůžeme ani vědět, co od každého z nás bude Pán žádat.
Zůstaneme-li u našeho podobenství, pak pro silného mladíka je celodenní práce na vinici příjemným protažením těla. Pro nemocného starce je i jediná hodina strávená na poli hotovým utrpením. Kdo podal větší výkon? Kdo tu má právo na větší odměnu? Životní příběh každého z nás je složitý a nedá se snadno posoudit a zvážit.
Dobře tedy, představme si dokonale spravedlivého Boha, který zohlední všechny okolnosti našich životů a pak teprve vynese soud. Bůh zná naše srdce, ba dokonce nás zná více, než my známe sami sebe. On ví, kde a jak jsme začínali, s čím jsme mohli pracovat, v čem byly naše silné a slabé stránky, co nás brzdilo a omezovalo, co nás podporovalo a pohánělo dopředu.
To zní už o poznání férověji. Jenže kdybychom měli jen takový výhled, bylo by to s námi zlé. Kdybychom byli hodnoceni jedině podle toho, jak jsme se svými životy naložili, jak bychom dopadli? Kdyby se na konci naprosto spravedlivě zúčtovaly naše plusy a mínusy, nepochybně bychom všichni skončili v červených číslech. Nejen, že bychom na poslední soudu nedostali ani denár, ale ještě bychom museli sami hodně zaplatit.
Bůh není přísný a nemilosrdný účetní. Bůh ale není ani spravedlivý zaměstnavatel, dávající každému podle jeho zásluh. A není ani nespravedlivý zaměstnavatel, dávající každému podle toho, jak se mu zlíbí. Slyšeli jsme, že Bůh je jako hospodář, který hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Jde za lidmi, kteří postávají nečinně na tržišti a čekají, že třeba budou mít štěstí a podaří se jim vydělat aspoň jeden denár – přesně tolik, aby mohli přežít další den a jejich rodina nezůstala o hladu.
Jeden denár znamená důstojný život – alespoň na jeden další den. A hospodář chce dát všem – a tak jde hledat své budoucí dělníky ne jednou, ale hned několikrát. Všichni dostávají šanci, i ti poslední, kteří ale přece úplně neztratili naději a doufali, že by někdo o ně mohl mít zájem.
V podobenství se neříká nic o tom, jak najatí dělníci pracovali. Zdá se, že o práci samotnou tu až tak nejde. Důležitá je právě odměna. Se všemi dělníky si hospodář smluvil jeden denár za vykonanou práci. A tento denár pak také všichni dostanou, nikdo nezůstane ukrácen.
Jenže ti, co se lopotili v žáru dne, s touto odměnou nejsou spokojeni. Proč tak najednou? Ráno, když jim hospodář nabídl, že je vezme do služby, s ní zřejmě byli srozuměni a byli za ni vděční. Teprve když zjistili, jak byli vyplaceni ti ostatní, kteří se namáhali kratší dobu, začali reptat. Kde je spravedlnost? Neměli bychom dostat víc?
Hlavní důvod rozhořčení byl jejich pocit křivdy: Tento člověk, který si zaslouží jen zlomek mé odměny, je ohodnocen stejně jako já? Tento člověk bude ve stejném nebi jako já? To je přece nespravedlnost volající do nebe!
Ale není to spíš závist a sobectví, které volá do nebe? Ti zbožní, mravní a spravedliví se rozhořčují ne proto, že sami dostali málo, ale proto, že tamti druzí dostali stejně a neskončili hůř. Nestačí jim, že je Bůh odměnil, touží ještě po jakémsi zadostiučinění. Nelíbí se jim, že Bůh je dobrý ke všem stejně. Vždyť přece celý život věrně sloužili Bohu, a tak by přece měli dopadnout o poznání lépe než ti, kdo naskočili až pět minut před dvanáctou!
Bůh nikomu nekřivdí, pouze plní svá zaslíbení daná jedněm i druhým. A tak všichni dostávají stejně. Jeden denár není odměna za vykonanou práci, ale spíš je to potvrzení o tom, že patříme Bohu a jsme součástí jeho díla. Jeden denár znamená život pro jeden den. Je to dar života – pro každého, kdo se do toho života dal pozvat. Denár tu symbolizuje Boží spásu. A spásu nelze násobit a dělit, je jen jedna. Nemůže jí být víc pro jedny a méně pro druhé, žádné stupně uvnitř nebe neexistují, je jen jediná otevřená Boží náruč pro každého, kdo se do ní vrhne.
Bůh k nám přichází a zve nás k sobě. Přichází ke každému z nás. Přichází k nám v různých obdobích našeho života a v různých životních situacích. Přichází k nám za jasného dne i tehdy, když se stmívá a nám nezbývá moc času a naděje. Přicházím k nám i tehdy, když ho nehledáme a neptáme se po něm. A nikdy není příliš pozdě na to, abychom zaslechli Boží hlas a následovali ho. I v poslední hodině se Bůh raduje z každého, kdo se za ním vydal – ano, možná má právě největší radost z těch, kdo k němu přišli jako poslední, když už bylo za pět minut dvanáct.
A běda tomu, kdo by se nad tyto poslední vyvyšoval. Běda těm, kdo přišli jako první, a proto by chtěli být první také v království nebeském. Možná právě oni budou kvůli své pýše a bohorovnosti poslední.
Ježíš Kristus nám otevírá oči pro Boží spravedlnost, která je pro silné a sebevědomé ve víře křivdou, ale pro pokorné a chudé duchem záchranou. Bůh je spravedlivý ne proto, že každému odpočítá jeho odměnu, ale proto, že každého bez rozdílu k sobě volá a každému bez rozdílů dává stejnou šanci.
Dává šanci těm, kdo jinak od života příliš mnoho šancí nedostali. Všímá si těch, jimiž ostatní opovrhují a obcházejí je. Zastává se těch, které lidská nespravedlnost anebo právě až příliš důsledná spravedlnost odsoudila. Ujímá se všech, kdo jsou mezi lidmi poslední – třeba i vlastní vinou. A chce dát i tomu poslednímu stejně, jako prvnímu.
Pro Boha není nikdo předem ztracen a předem odsouzen. Sám se totiž v Ježíši Kristu stal tím posledním a podle lidského práva odsouzeným. Proto věříme, že i v den soudu se nás zastane a bude milosrdný.
Amen.
Ondřej Kolář