Kázání
Efezským 2, 13–22
(13) Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.
(14) V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil
(15) zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.
(16) Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.
(17) Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.
(18) A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.
(19) Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.
(20) Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.
(21) V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;
(22) v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
Když dnes lidé mluví o Bohu, obvykle mluví naprázdno. Obvykle vzdychají nebo vykřikují „Proboha!“ a podobně. Někdo zase říká, že věří v něco „tam nahoře“. Raději o Bohu nemluvit? Podle některých starodávných názorů neexistuje žádný způsob řeči, který byl Bohu adekvátní, žádná řeč, která by byla Boha opravdu hodna. Boha také nemůže člověk analyzovat a popisovat. Jak ale o Bohu vůbec něco dobře vědět?
Vždyť nám stvořil mysl a myšlení, abychom ho poznávali a chválili. Dále pak nám sama bible zachovala mnohá jeho zjevení. Z bible si můžeme vzít příklad, a s vědomím nedokonalosti sebe sama se pokoušet o Bohu uvažovat. Což je už starobylá myšlenka.
Připomínám ji nyní zvláště proto, že je dnes svátek Nejsvětější Trojice. Co k němu vůbec povědět? Je tak starobylý… Neměl bych se spíš ptát, než něco vykládat?
Jsou otázky, které jsou naléhavé, ale s některými si sám moc rady nevím. Například: Jaký vůbec máme vztah ke Svaté Trojici? Jak o ní přemýšlíme? Jak ji prožíváme? K jakému konkrétnímu užitku nám to je? Otázky se množí a všechny sledovat nemůžeme. Udělejme alespoň krůček…
Kdybychom začali od čísel. Hodí se otázka, jak o Bohu svědčí čísla. Jeden Bůh znamená, že nemá konkurenci. Také, že je nejvyšší. Anebo že je otevřený celému jednomu světu a každému jednotlivci. Ale pak je tu ještě číslo tři. Trojice. Jedna rovná se tři? Podle nějaké jiné než klasické matematiky?
Dogmatika říká, že je jeden Bůh ve třech osobách. Bůh Otec – stvořitel, Bůh Syn – vykupitel, Bůh Duch svatý – posvětitel. Dělba práce? Jde ale stále o jediného Boha. Dogmatika říká: opera Trinitatis ad extra indivisa sunt „Díla Trojice navenek jsou nedělitelná.“
Kdysi jsem četl knihu, ve které byla přehledně podaná dlouhá série výkladů o Svaté Trojici. Byl jsem z toho nakonec poněkud zmaten, protože jsem nevěděl, který výklad si vlastně vybrat. Anebo bych si z nich měl namíchat koktejl? Nebo bych měl je nějak logicky pospojovat? Klasické výklady Trojice jsou z doby církevních Otců. To znamená z posledních staletí starověku a z prvních staletí středověku. Byla to doba, kdy křesťané hodně prožívali teologické spory a výklady. Diskuse o víře se vedly přímo na ulici. To si asi těžko dokážeme představit.
Tehdy ale teologové byli hodně cvičení ve filozofii, zvláště v metafyzice. V přemýšlení o skutečnosti nad rámec přírody. Z filozofie si tehdy filozofové brali myšlenkové nástroje k výkladu bible. Chtěli tak získat důkladné a systematické výklady o tom, co se píše v bibli. Bible sama totiž žádné systematické teoretické výklady nepodává. – Dnes je ale ne metafyziku nadáváno. A tehdejší filozofie je nám vůbec hodně vzdálená. Sice se stále studuje, obsahuje mnoho zajímavých témat, ale studuje se spíš na způsob archeologie. Nevím proto, jak vůbec dnes myslet o Svaté Trojici na způsob církevních Otců. Tito myslitelé psali velmi precizní výklady, ze kterých by se nám zatočila hlava. Jak si potom z nich dnes něco vzít do života…
Podívejme se raději přímo do bible. Ale v bibli se nikde přímo o Boží Trojici nedočteme. A už vůbec se nedočteme, že by se Bůh někdy někde zjevil a řekl lidem: „Já jsem boží Trojice.“ To nám situaci příliš neusnadňuje.
Už od starověku se ale objevuje mnoho myslitelů, kteří se snažili dokládat, že bible anebo dokonce celá bible mluví o boží Trojici od začátku do konce. Stačily jim náznaky. Už proto, že pro bibli je číslo tři dosti zajímavé. Objevuje se v ní celkem 467×. Zvláště zajímavé je pak to, že symbolizuje plnost a dokonalost. Když se Ježíš narodil, přišli ho navštívit tři mudrci. A když pak Ježíš zemřel, strávil v hrobě tři dny.
Důležitější je ale všimnout si těch míst, na kterých jsou Bůh, Kristus a Duch zmíněni pospolu. Tím se konečně dostáváme k dnešnímu čtení. Co se tu dočítáme, je také to hlavní, co si dnes můžeme z kostela odnést domů. Píše se tu totiž, že křesťané mají skrze Krista v jednom Duchu přístup k Otci (Efezským 2; 18).
List Efezským přitom odkazuje nazpět k Ježíšovu příběhu. Píše totiž o tom, že Ježíš zvěstoval pokoj a různé lidi smířil s Bohem. To je to, oč v Ježíšově příběhu šlo především. Kristus přišel do světa, aby otevřel lidem cestu k Bohu. A to cestu duchovní. Duch je duchem jednoty, sjednocování, lásky – a takto spojuje Boha s křesťany. Ne že na jedné straně stojí lidé, že před nimi se kdysi dávno na chvíli objevil Ježíš – a se že kdesi na nebi se vznáší Bůh. Je tu hluboká a velmi živoucí souvislost, která křesťany vtahuje do sebe.
Bůh se v Kristu zpřítomnil a konkretizoval pro lidi. Stalo se tak v určité historické souvislosti. A od té doby si připomínáme a zkoumáme a slavíme, co se tehdy stalo… co se také od tehdejších časů odvíjí dodnes a bude se to odvíjet, dokud bude svět světem. Dějiny, v nichž Bůh provází člověka. Stále se děje závratná souvislost mezi historickým okamžikem a boží věčností. Jak vůbec jde jedno s druhým dohromady?
Tak jako nekonečný Bůh vymyslel a stvořil konečného člověka, tak se také v jednom konkrétním člověku zjevil. Jednou provždy. Vzkříšením se pak završila jednota konečnosti a nekonečnosti, která je v Bohu, ale nyní se projevila na světě. To je událost, ne dogma.
Proto je namístě sledovat konkrétní Ježíšův příběh, protože od něho vedla cesta k učení o Trojici. Byla to cesta historická, ale na té historické cestě se odehrála cesta duchovní. Cesta Ducha, který se chopil skupiny Ježíšových příznivců a vytvořil z nich duchovní společenství. To tu bylo dávno před všemi církevními institucemi, ať už si o nich myslíme cokoli chceme. Duchovní společenství. Proto se v dnešním čtení píše o tom, že v jednom Duchu mají tvořit jedno společenství lidé pocházející z pohanů i lidé pocházející ze židů – lidé pokaždé velmi odlišného ražení. A přece v duchu měli tvořit jedno společenství. To až později se začaly mezi křesťany zase rozlišovat stavovské rozdíly a podobně.
Na čtení z listu Efezským je zajímavé to, jak nejstarší křesťanská společenství pokračovala v Ježíšově příběhu. Kristus se jim stal středobodem a jako vzkříšený se stal i duchovní veličinou.
Proto se ještě vraťme k vlastnímu Ježíšovu příběhu. Ježíšův příběh byl velmi svébytný, a přitom se stal zlomem přímo v dějinách Izraele. Evangelia líčí vzájemnost mezi Bohem na nebi a Ježíšem na zemi. Tuto vzájemnost spoluprožívali učedníci, okruh spřátelených žen a další stoupenci. Pak ale přišlo ukřižování. Do očí bijící kontrast mezi věčným Bohem a mezi zemřelým a vyvoleným člověkem. Kontrast byl ale překlenut vzkříšením. Tím rozhodujícím motivem pro víru. Ukázalo se, že Bůh smiřuje člověka se sebou. Lidská konečnost není v Bohu rozporná vůči jeho nekonečnosti. Vždyť člověk je konečným projevem tvůrčí moci nekonečného Boha. Na to my lidé zapomínáme. Kristus to zosobnil a připomněl. Vznikla nová jednota mezi Bohem a člověkem. Člověk sám sebe nemůže zbožšťovat, ale Bůh může člověka se sebou spojovat.
Aby to bylo všem zřejmé a aby to lidé zažili, došlo za Jeruzalémem k seslání Ducha. Žádná lidská instituce, ať už má sebeušlechtilejší úlohu, nýbrž Duch je tvůrcem křesťanského společenství. Vždyť dříve, než vznikly církevní instituce, působil mezi křesťany Duch, který je spojoval. Od té doby se prohlubuje vědomí, že v Kristu se Bůh konkretizoval a prožil lidský příběh, a že Duch je životodárnou mocí, která láskou spojuje Boha a člověka do jednoho společenství.
Jak si tento evangelijní příběh spojit se svatou Trojicí? Kristus, Duch a Bůh Otec spolu úzce souvisejí. A to tak úzce, že mluvit o úzké souvislosti prostě nestačí. To, co se odehrálo, je přímý výraz boží vůle, ale ne vrchnostenské vůle z nedohledné dáli. Nýbrž jako výraz božího jednání a přítomnosti ve světě. Takto jednat – je Bohu vlastní. Pojem Trojice vyjadřuje hlubší jednotu, nekonečně hlubší jednotu, založenou v nedohledných božích hlubinách.
Ovšem Boha nemůžeme měřit, rentgenovat nebo zkoumat pomocí přístrojů. Vymyká se všem lidským pokusům o ovládání. Záleží spíš na tom, jak jsme sami ochotni a schopni viděl boží dílo. Jak se z toho radujeme a jsme vděční.
Proč na tom ale záleží? Ne proto, abychom přesně znali učení o Boží Trojici, protože jinak bychom šli do pekla. Ale proto, aby si lidé vytvářeli vztah k Pánu Bohu. Vždyť nejprve si Pán Bůh k lidem sám vytváří vztah. Má k lidem vztah, je pro člověka vztahový.
Lidé jsou ovšem různí, mají také různé názory. To je normální. Z různých názorů jednotu ale těžko vytvoříte. Nicméně křesťanská jednota je „jednota Ducha“. Takže když se křesťané kvůli názorům nenávidí, jednají proti Duchu, který sám spočívá v dění lásky.
Ještě jinak řečeno: Bůh není skládačka. Místo abychom si rozebírali, co znamená podstata Boha, všimněme si raději, že se v pojmu Trojice se skrývá vztahování, ale také boží příběh. Naproti tomu mluvit o podstatě nás dostává do nesnází – ale boží blízkost je blízká i při těchto nesnázích. Trojiční učení vznikalo ve své době ne proto, aby Boha popisovalo. Ale proto, aby si o něm lidé nevykládali rozumářské nesmysly. Namísto toho usilovali podle svých možností o rozumný vztah k Bohu – k Bohu, pro kterého jsou rozum a láska v dokonalém souladu. A tak smysl Trojice nespočívá v tom, že vysvětluje Boha, ale že ukazuje, že z Boha vyvěrá kolem Krista duchovní společenství lásky, do něhož jsou lidé zváni. Nemusíme nyní řešit božskou matematiku. Stačí si zapamatovat Pavlova slova: skrze Krista máme v jednom Duchu přístup k Otci. To je cesta, po které se křesťanská víra ubírala od samého počátku.
Amen.
Jiří Hoblík