Kázání
Židům 13, 2
(2) S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.
Milé sestry, milí bratři,
tuto výzvu můžeme snadno přelétnout a hned zase zapomenout, a přece v sobě nese hluboké poselství. Autor listu neříká: buďte pohostinní, protože se to sluší a patří. To by bylo příliš banální. Píše se tu, že pohostinnost má skrytý duchovní rozměr. Ve chvíli, kdy otevřeme dveře neznámému, se možná díváme do tváře, kterou bychom si nikdy nedovolili odmítnout, kdybychom věděli, koho vlastně vidíme.
Tato myšlenka není v biblické tradici úplně ojedinělá. Výzva k pohostinnosti v dnešním oddíle přímo naráží na příběh o Abrahamovi a třech poutnících. Praotec je přijme, umyje jim nohy, nabídne jim chléb a stín – a teprve postupně se ukazuje, že hostil samotného Hospodina.
Nebo si připomeňme příběh, kde dva učedníci putují se zmrtvýchvstalým Kristem celou cestu do Emauz, aniž ho poznávají, a teprve při lámání chleba se jim otevřou očí. Bůh se může zjevit tam, kde je člověk ochoten přijmout cizince pod svou střechu. Nestává se to asi často, ale máme být na tuto možnost připraveni.
Pohostinnost patří k nejstarším lidským gestům. Dávno předtím, než existovaly zákony, bylo zvykem nasytit poutníka a dát mu střechu nad hlavou, aniž by se hostitel ptal, kdo je a odkud přichází. V době, kdy moc nefungovaly hostince, to byl základní požadavek lidskosti. Nejen v bibli je host do domu Bůh do domu, ale také v homérských eposech je posvátnou osobou – odepřít mu chléb a sůl se rovnalo urážce bohů. Dodnes cestovatelé po Blízkém východě vydávají svědectví o tom, jak je nečekaně mnozí místní lidé přijali domů, aniž za to cokoli požadovali.
Pohostinnost bývala kdysi samozřejmostí i v našich končinách. Když někdo zaklepal na dveře, bylo přirozené pozvat ho dál, nabídnout mu sklenici vody, něco k jídlu nebo alespoň chvíli odpočinku. Dnes se spontánní pohostinnost vytrácí a stává se ekonomickým odvětvím. Restaurace a hotely dokonce prodávají „domácí atmosféru“ jako produkt. Krásné gesto přestává být darem a stává se službou, za kterou se platí.
Naše domovy jsou bezpečnější než kdykoli dříve, ale zároveň bývají uzavřenější. Máme dveře s bezpečnostními zámky, kamerové systémy – a hlavně plné diáře. Ty jsou možná tou největší překážkou pohostinnosti, nikoli naše nedůvěra či neochota podělit se o jídlo a pití. Přijmout někoho, ať známého nebo cizího, znamená především udělat si pro něj čas – a právě toho se nám zoufale nedostává.
Pohostinnost je tedy víc než prostřený stůl. Je to ochota udělat ve svém životě místo pro druhého člověka. Nemusíme mít nachystanou dokonalou večeři ani skvěle uklizený byt. Mnohem důležitější je dát druhému najevo, že je vítán. Každý člověk touží po tom, aby někde mohl být přijat bez podmínek. Ne pro to, co umí, kolik vydělává nebo jaké má společenské postavení, ale jednoduše proto, že je člověkem.
Paradoxem současnosti je, že máme více možností komunikace než kterákoli předchozí generace, a přesto stále více lidí zažívá samotu a s ní spojený pocit vlastní zbytečnosti a nepatřičnosti. O to větší význam získává třeba i obyčejné pozvání na kávu. Včetně naší kostelní kávy po bohoslužbách nebo kavárničky pro seniory.
Pohostinnost je vždy spojena s bouráním bariér. Její podstatou je, že přijímám do svého života někoho, kdo je právě jiný. Kdo u mě není doma. Ale já chci, aby se jako doma alespoň na chvíli cítil – třebaže nepatří do mého klanu, nebo dokonce ani do mého národa, jak je tomu třeba u nás v kostele.
Jinakost s sebou nese odlišné zvyky, postoje a názory. Nemusím souhlasit se vším, co mi host sděluje. Dám mu ale prostor, aby mohl být sám sebou. Každé takové setkání nás může obohatit, pokud do něj vstoupíme s otevřeností a důvěrou.
Pohostinnost v širším slova smyslu tedy začíná u ochoty udělat místo pro příběh, který není můj vlastní. Pro sdílení odlišného. Pro rozhovor, který se může ubírat všelijakým směrem. Dalo by se říci, že existuje i něco jako pohostinnost slova – totiž schopnost naslouchat cizímu názoru, aniž bychom ho hned soudili. Anebo pohostinnost mysli – ochota přijmout myšlenku, která nám je zprvu cizí, a dát jí prostor, než ji odmítneme, nechat ji v sobě alespoň po nějakou dobu pracovat.
V bibli najdeme mnoho příběhů dokládajících lidskou pohostinnost. Současně je ale zřejmé, že tím nejdůležitějším a největším hostitelem je pro nás sám Hospodin. On je pastýř, který nás vodí na travnaté nivy. On sesílá hladovému putujícímu Božímu lidu manu z nebe. On v osobě Ježíše Krista rozdává chléb a ryby tak, že se můžou nasytit úplně všichni. A nakonec dává na kříži sám sebe. Ještě dříve, než se sami stáváme dárci a hostiteli, jsme vděčně přijímající a pohoštění.
A přece to v jistém smyslu platí i obráceně. Evangelia můžeme číst jako příběh o Bohu, který přišel na svět jako host. Narodil se v cizím přístřešku, protože pro něj nebylo místo. Putoval od města k městu a často byl odkázán na pohostinnost druhých. Přijímal pozvání ke stolům celníků, farizeů i obyčejných lidí. Všude tam přinášel Boží přítomnost. A jistě zakoušel také nepohostinnost a nepřijetí. Vždyť evangelista Jan dokonce řekne, že Ježíš přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali.
Věřím, že Bůh stále přichází mezi lidi ve svém Duchu. Nevíme, koho dnes potkáme. Nevíme, komu budeme moci nabídnout svůj čas, svůj stůl nebo své naslouchání. Když otevíráme dveře druhému člověku, může se stát, že otevíráme Bohu samotnému.
Když z lásky přijímáme druhého člověka, když nasloucháme jeho životnímu příběhu, když jsme pohostinní nejenom jídlem a pitím, ale především svou myslí a svým srdcem, pak otevíráme prostor, ve kterém může jednat sám Bůh. Bůh v Ježíši Kristu se sám stal odkázaným na naši pohostinnost. A i dnes ve svém Duchu nechce do domu našeho života vtrhnout násilně, bez pozvání. Čeká za naši pohostinnost.
Každá pohostinnost ovšem s sebou nese jisté riziko. Kohosi neznámého pouštíme do svého bezpečného prostoru. Když ho přijmeme, děláme krok, který se podobá víře samotné: důvěřujeme tomu, co nevidíme a nemůžeme si ověřit. Vpustit Boha do svého života je rovněž rizikové. Nevíme, co to s námi udělá. Nevíme, co po nás Bůh bude žádat, kam nás povolá. Víme, že Bůh je zcela jiný, víc než kterýkoliv lidský host. Víme, že jeho jednání přesahuje naše představy a plány. A přesto ho hostíme, přesto ho k sobě pouštíme.
Nezapomeňme ale na tu původní myšlenku obsaženou v dnešním biblickém verši. Bůh se s námi chce setkat nejenom skrze nějaký vnitřní hlas, skrze vnuknutí, případně skrze modlitbu, ale také skrze setkání s člověkem. Lidé klepající na naše dveře, ať už to myslíme doslovně, nebo obrazně, mohou být oni andělé, o kterých mluví epištola Židům.
Dokonce i Kristus sám se přece ztotožňuje s tím, kdo přichází zvenčí, s hladovým, s nahým, s cizincem – a říká, že cokoli učiníme nejmenším z jeho bratří, jemu samému jsme učinili. Ježíš taky dobře ví o tom, že se naše pohostinnost snadno může změnit v kalkul. Že pohostíme ty, od nichž očekáváme hostinu na oplátku, že zveme ty, kteří nám mohou být užiteční. Ježíš tuto logiku obrací a říká: Pozvěte právě ty, kdo vám nemohou nic vrátit, ty, kteří vám patrně neposkytnou žádnou protislužbu.
Krátká výzva z listu Židům je pozvánkou k jinému způsobu vidění světa okolo. Když se otevíráte druhým, když přijímáte a hostíte, neptejte se: Co mi to přinese? Spíš buďte připraveni, že i ve zdánlivě obyčejném a nenápadném setkání se může něco velkého otevřít. Něco, co nepochází z našich možností a plánů. Epištolní výzva volá k bdělosti, k čekání na Boží překvapivý vstup do našich životů. Možná mi tato Boží návštěva nepřinese to, co jsem očekával, co jsem si přál. Ale určitě mě promění – tak jako kdysi Abrahama nebo učedníky u Emauz.
Amen.
Ondřej Kolář