Kázání
Genesis 2, 4b–9
(4) V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe,
(5) nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával.
(6) Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch.
(7) I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.
(8) A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
(9) Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.
Milé sestry, milí bratři,
zkuste si na chvíli představit hrnčíře u kruhu. Ruce má od hlíny, soustředěně tvaruje beztvarou hroudu. A jakmile je se svou prací hotov, skloní se a dýchne do ní. To je velice tělesný, až intimní obraz stvoření člověka – jak odlišný od toho, co se čte v předchozí kapitole knihy Genesis, kde Bůh tvoří pouhým slovem a takříkajíc si se svým stvořením nešpiní ruce.
V obrazu hrnčíře, který svým dechem uvádí do života své dílo, se propojuje dvojí určení člověka. Jsme hrouda prachu. Ale právě do tohoto bláta vdechuje Bůh život ze svého vlastního života – dýchá do něj, jako matka zahřívá prokřehlé dítě. Pocházíme z pozemského prachu. A jsme také z Božího dechu. Mezi těmito dvěma póly se odehrává celý náš život.
Křesťanství bylo po dlouhá staletí v pokušení přiřadit těmto dvěma pólům hodnotící znaménko. Přímo se to nabízí: prach je bezcenný, nicotný, ubohý. To je prý naše tělesná schránka, se kterou se žel musíme v tomto životě pachtit. Táhne nás dolů, omezuje nás, otravuje nás skrze slabost, nemoc a stárnutí. Je zdrojem naší hříšnosti. A nakonec je úlevou, že se jí jednou zbavíme. Prach jsi a v prach se navrátíš.
Ale dnešní text říká něco jiného. Člověk se jmenuje ʾadam, protože je vzat z ʾadamah – z půdy. Toto jméno neneseme jako znak ponížení a hanby. Je to spíš jakési rodinné příjmení. Jsme příbuzní hlíny, a tím pádem i příbuzní rostlinám, zvířatům, ba i kamenům. Naše tělesnost není vězení, z něhož se máme co nejdříve vysvobodit a odletět kamsi výš. Jsme z hmoty přímo utkáni, a tak je to správné. Tak to náš Bůh zamýšlel.
Svatý František – dávno předtím, než vznikla jakákoliv ekologie – oslovoval tvory jako své bratry a sestry: bratr Slunce, sestra Luna, bratr Vítr, sestra Voda. Není to jen krásná metafora, ale hluboké rozpoznání, že svět, který nás obklopuje, je naše příbuzenstvo. Zejména s tou živou částí přírody sdílíme její úděl.
Dnes vidíme, co se stane, když si člověk myslí, že je z jiné, vyšší látky než příroda kolem něj. Vede ho to k závěru, že jí bez omezení může vládnout, těžit ji, spalovat, zaplavovat plastem. Vidíme tající ledovce, mizející lesy, moře plné odpadu. To všechno je důsledek starého omylu, na kterém se podílela i křesťanská teologie: že svět kolem nás je v lepším případě jen pěkná kulisa, před níž se odehrává to podstatné – drama lidských dějin. V horším případě je to jen materiál určený k vytěžení. Proto si s ním prý člověk může nakládat po svém, přece byl stvořen pro něj a k ničemu jinému neslouží. V případě potřeby ho smí i zničit.
Kniha Genesis nám připomíná, že vzduch, který dýcháme, půda na poli, voda v řece nejsou jen suroviny. Jsou nám bližší, než jsme si kdy dokázali připustit. A když ničíme zemi, ničíme vlastně sami sebe, protože jsme z ní vzati.
To ale neznamená, že je pro nás příroda nedotknutelná. Bůh člověka nestaví do divoké přírody, ale dává mu zahradu, aby ji obdělával. Naším úkolem tedy není splynout s přírodou, ale aktivně ji přetvářet. Bez lidského zásahu dokonce zůstává příroda jaksi neúplná, nedotvořená. To je pozoruhodně popsáno hned na začátku našeho oddílu. Na zemi vyšlé z rukou svého Stvořitele chyběla polní křoviska a byliny, a to ze dvou důvodů. Prvním je, že nepršelo, druhým, že nebyl nikdo, kdo by zemi obdělával.
Zemědělská činnost tedy není žádné jednání proti přírodě. Člověk a půda patří k sobě. Zahrada je příroda už nějak upravená. Kultura vzniká tam, kde přírodu přetváříme. Jsme zahradníci, možná i hrnčíři, napodobitelé svého Stvořitele. Toto naše počínání není žádný fatální omyl, žádná slepá ulička, z níž bychom se měli vrátit zpět do jakéhosi divokého stavu. Kultura patří od počátku k našemu lidství.
Problém tedy nespočívá v tom, že člověk zemi obdělává. Nastává tam, kde ji jen využívá, aniž respektuje to druhé poslání, které text hned připojuje: máme nejen obdělávat, ale také střežit. Nejen přetvářet, ale také chránit. Nejsme suverénní páni nade vším, ale jsme zahradníci našeho jediného Pána.
Kromě naší prachovitosti, tedy spjatosti se zemí je tu ale ještě ten druhý rozměr lidství – dech, který do prachu vdechl Bůh. Jsme bytosti, které si Bůh povolal, aby byly ve zvláštním společenství s ním. Náš duchovní rozměr je to, čím se člověk odlišuje od zvířete. Jsme Bohem oslovitelní, dokážeme naslouchat slovu a jednat podle něj.
Jenže tady právě nastává potíž. Božím dechem jsme uvedeni do mimořádného vztahu k Bohu. Ale ten dech zůstává Božím dechem. Nemáme v sobě žádnou božskou jiskru ani podstatu. A proto si nemáme ani na bohy hrát.
Pro biblické autory spočívá bohorovnost v tom, že si uzurpujeme rozhodování o tom, co je dobré a co zlé. Pak Bůh přestává být měřítkem a soudcem všech věcí a stává se jím člověk sám. Dnes se většinou se v této souvislosti hovoří o nových technologiích – o umělé inteligenci, o genetickém inženýrství, o snech, že jednou překonáme smrt, že si budeme moci vylepšit vlastní děti, že poručíme počasí. Anebo možná pomyslíme na různé mocné tohoto světa – na diktátory či oligarchy, jejichž moc je téměř neomezená a nekontrolovatelná.
To vše jsou jistě velké a reálné hrozby. Neměli bychom ale zapomínat ani na své vlastní, zdánlivě malé životní příběhy, které se od Boha také často odklánějí. Bohorovnost nastává pokaždé, když se rozhodujeme, aniž bychom nechali do svých plánů, úvah a činů vstoupit Boha a jeho vůli.
Budete jako Bůh, řekne zanedlouho had – a my si jistě vzpomeneme na strom poznání dobrého a zlého. A možná nám unikne, že uprostřed zahrady stojí stromy dva.
Je tu nejen ten zakázaný – ten se hadem, s jablkem a vinou, ten symbolizující Bohem stanovenou hranici, kterou člověk překročil. O tom teď mluvit nemusíme, je to velmi časté téma kázání a úvah.
Kromě stromu poznání je tu také strom druhý. Vlastně ani není druhý, protože je jmenován jako první: strom života. Bůh dal doprostřed zahrady strom, ze kterého mohl člověk jíst bez omezení, strom, který nabízel plnost života a ničím nenarušené společenství s Bohem.
Církev se přitom po dlouhá staletí soustředila ne na to, co je nám Bohem darováno, ale na to, co je zakázáno. Jako bychom křesťanství měli vnímat především jako seznam hranic – tohle nesmíš, tamto je hřích, na tohle si dej pozor.
Když se ale takto upínáme na to, co nám Bůh zakazuje, snadno přehlédneme to, co nám dává. Kolik lidí opustilo víru s pocitem, že je hlavně o zákazech, a nikdo jim neukázal ten strom života, který stál hned vedle – nabídku plnosti, radosti, blízkosti s Bohem?
Než přijde jakékoliv „nesmíš“, stojí uprostřed zahrady Boží štědrost. Toto pořadí bychom si měli pamatovat. Bůh nás nejprve bohatě obdarovává – a všechny příkazy a zákazy slouží vlastně jen k tomu, abychom o tento dar nepřišli, abychom si ho sami nezničili.
Boží štědrost ale nekončí ani ve chvíli, kdy člověk selže a o životodárnou zahradu přijde. Když se člověk odpojí od stromu života, už se k němu vlastními silami nemůže vrátit. Ale to není konec Boží dobroty. Bůh jde v Ježíši Kristu člověku naproti, aby ho znovu přivedl k sobě,
Není divu, že Kristův kříž bývá v křesťanském umění zpodobován jako strom života. Dřevěný kůl na Golgotě se stal stromem, z něhož pramení nový život. Tam, kde lidské sobectví a bohorovnost ničí život a jeho vztahy, přichází sám Bůh, aby nás obnovil. V jednom starém latinském hymnu se zpívá: Kříži věrný, mezi všemi stromy jediný ušlechtilý: žádný les nevydává takový, listem, květem, plodem.
Jak paradoxní slova! Kříž – nástroj popravy, symbol bolesti a lidské krutosti – je tu nazván tím nejkrásnějším stromem. V něm se k nám Bůh znovu sklonil, tak jako kdysi nad svou hlínou. A vdechl nám nový život.
Amen.
Ondřej Kolář