Kázání
Matouš 20, 1–16
(1) „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici.
(2) Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.
(3) Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu,
(4) a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘
(5) Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak.
(6) Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘
(7) Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘
(8) Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘
(9) Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár.
(10) Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru.
(11) Vzali ho a reptali proti hospodáři:
(12) ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘
(13) On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?
(14) Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;
(15) nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘
(16) Tak budou poslední první a první poslední.“
Tak budou první posledními a poslední prvními, to je milé sestry a milí bratři, to je to záhadné slovo, nad kterým se dnes, mimo jiné, zkusíme zamyslet.
A ještě to „nemohu si dělat se svým majetkem co chci?“ Dotkneme se tím slova „svoboda“, ačkoliv se ten výraz, to slovíčko v našem čtení nevyskytuje. A přece tam to slovo můžeme najít.
Tak napřed poslední a první. To naše čtení není jediné místo v Evangeliích, kde Ježíš ohlašuje tuhle proměnu postavení člověka z prvního na poslední a naopak. V našem podobenství je to ale převedené docela do praktické roviny, a ještě ke všemu v tom podobenství o výplatě dělníků na vinici ani Ježíš, ba ani vlastník vinice nikoho na žádnou zadnější pozici neposílá. Ovšem, staví ty poslední těm prvním na roveň. A ty první to docela naštve.
Fakt je, že Ježíšova podobenství dost často při prvním čtení můžou svým skoro až praktickým příkladem, který je třeba nějak duchovně uchopit, tak můžou působit dojmem až takové jakési nespravedlnosti, vizme třeba podobenství o nepoctivém správci. Naproti tomu přímá duchovní napomenutí bývají jasná na první přečetní a jejich praktická demonstrace může působit skoro až nepatřičně, jako třeba když mě samého kdysi napadlo podobenství k dohadům učedníků, kdo (z nich) je největší. Ježíš to dohadování ukončí napomenutím: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ A mě kdysi jako praktická aplikace napadlo vystupování z letadla, kdy po přistání letadlo ještě roluje, a cestující už v uličce vytahují kufry z boxů nad sedadly a tlačí se dopředu k výstupu. No, a já jako služebník všech nepřekážím v tom zmatku už v uličce letadla a v tlačenici do autobusu k terminálu. V klidu sedím a nastoupím jako poslední, pak z autobusu vystoupím jako první a jsem hned v čele fronty u pasové kontroly. Tahle moje aplikace na téma, kdo bude první a kdo poslední může sice vyznít trochu vypočítavě, ale to už se tak v podobenstvích někdy děje.
Tak, ale teď rychle z letištního autobusu zpátky mezi Ježíšovy učedníky na cestě do Jeruzaléma. A také na tu vinici.
Ježíš svým učedníkům a s nimi i nám to podobenství sděluje po dvou předchozích rozhovorech. V tom prvním rozhovoru zarmoutil mladého bohatého muže doporučením, aby za poklad v nebi se všeho vzdal, chudým rozdal všechno, co má, a Ježíše následoval. V tom druhém rozhovoru se Petr potom Ježíše na něco ptá, a dá se v tom dotazu zaslechnout cosi jako nárok. V ekumenickém překladu ten Petrův dotaz začíná „hle“, ale dovolím si trochu přitvrdit – a tvrdit, že se Petr ptal: „Hele, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ Na to Ježíš odpoví: „Říkám ano, až usednu na slavný trůn, i vy usednete na 12 trůnů jako soudci 12 kmenů Izraele, a kdo kvůli mně všechno opustí, dostane stokrát víc a bude mít život věčný. Ale pozor! Mnozí první budou poslední a naopak“ A následuje naše podobenství o sklizni na vinici. Tak se tam podívejme. A rovnou na pointu, na tu večerní výplatu denní mzdy. Ti, kdo dřeli od rána, nejen dostanou stejně jako ti, kdo pracovali až od devíti, od půlky dne, od tří i ti, kdo pracovali od pěti odpoledne jen hodinu. A ještě tihle první dostanou zaplaceno jako poslední. Kdyby se ten sociálně citlivý vinař řídil našimi současnými zvyklostmi, asi by zvolil jednak opačné pořadí a nejdřív vyplatil ty, kdo dřeli nejvíc, a ještě by si dal záležet na tom, aby nikdo z dělníků nevěděl, kolik berou kolegové.
Jenže vinař není obraz podnikového manažera. Ta vinice je přece obraz nebeského království a vinař, pán té vinice a její hospodář, anebo lehkou proměnou koncovky, její Hospodin, je Pán toho království, ano ten, koho jsme v úvodní modlitbě oslovili „Hospodine, Bože náš, králi věčnosti“. To podobenství je vlastně takový přídavek, takové upřesnění toho předchozího rozhovoru s Petrem. Ano, usednete se mnou na trůn, ale bude to až po sklizni. A práce je ještě hodně a mnozí ještě přijdou, kdo zaslechnou hospodářův hlas a na jeho vinici budou spolupracovat.
A je v tom zpráva pro vás, milí učedníci, těmi pozdějšími spolupracovníky nepohrdejte, nemyslete, že když začali až dávno po vás, že mají nárok na menší odměnu. Vždyť Hospodinův hlas může zaslechnout i ten, kdo v beznadějném postavení nezaměstnaného možná až zoufale dlouho čekal na tržišti až hospodář povolá i jeho.
Tak, a když všichni dostanou stejnou odměnu, jak je to tedy s těmi přesuny mezi prvními a posledními? No, když se ti dosud první dívají skrz prsty na ty pozdější a ještě si závistivě dělají nárok na odměnu větší než jakou Hospodář slíbil, sami se tím zařadí na konec fronty.
A teď ještě ta poslední věta hospodářova. Možná by i mohla být první a sloužit jako nadpis – ale nechme pořadí jak je a podívejme se na celé to souvětí: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvili jsme denár za den? Vezmi, co ti patří a jdi. Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?“ Na první čtení, na první poslech to může leckomu vyznít arogantně, jako takové svévolné chápání svobody, jak nám ji někdy z předních míst ve společnosti prezentují ti, kdo si myslí, že zpoza svého majetku mohou chtít všechno. Jenže tu zdánlivou svévoli takové svobody omezí ta úplně poslední větička hospodářova: „Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ Celá hospodářova odpověď začíná slovem „příteli“ a končí slovem „dobrý“. A moje etymologická posedlost mi velí zase jednou zdůraznit, že i německý i anglický překlad té odpovědi začínají slovem Friend a Freund, která obě mají stejný prastarý indoevropský základ jako to slovíčko přítel a přáti, totiž přáti dobro a ten starý indický základ, že je kořen hlásek PRJ, který znamená „milovat“, a že s tím souvisí i to anglické a německé free a frei a freedom a Freiheit, ba i slovo Frieden, totiž mír. Takže ten anglo-saský výraz pro svobodu se odvíjí od přijetí v lásce. A i když to v Ježíšově aramejštině a v Matoušově řečtině tentýž slovní základ nemá, to zarámování hospodářovy odpovědi do pojmů „přítel“ a „dobrý“ ukazuje na jeho svobodu chtít pro bližního v lásce jen to dobré, a jen v takové svobodě, aby udělal se svým majetkem, co chce. A právě v takové svobodě, aniž koho zatlačí někam dozadu, ten největší hospodář, totiž Hospodin, postaví ty poslední těm prvním na roveň tak, že budou spolu s prvními, a tím pádem ti dříve první budou spolu s posledními. Hezky o tom zpívá jedna moravská lidová písnička, když říká: „Keby nebe za peňáze było, málo by v něm chuďáků pobylo. Ale nebe za peňáze není, tam je chuďák cisárovi rovný“.
Tak, a teď kromě zprávy dávným učedníkům ještě aktuální poselství pro nás, kdo jsme Hospodinův hlas nějak zaslechli a po svém poslechli a přijali větší nebo menší službu ať už v některé jednotě církve Kristovy anebo v osobní smlouvě s Hospodářem. Vězme, že práce na vinic Páně není jen vinobraní, ale i rytí v půdě, ošetřování výhonků, ale může to být i příprava a podání svačiny pro ty, kdo zrovna sklízejí, a že víno zraje přes fázi burčáku, a že i ten, koho to právě teď draplo a uvěřil, že mu až Boží hlas vyrazil pot na čele, má naději na stejnou odměnu jako ten, kdo se do církve už narodil anebo v ní pracuje už desítky let.
Pane, prosím, pomoz nám pochopit a udržet si vědomí, že v tvém království to jediné opravdu první místo patří výhradně tobě a to první místo, na které si můžeme dělat naději, že je stejné pro všechny, které povolals, a kdo se sami nezařadí na místo poslední, ať bohorovností, povýšeností z vlastích zásluh, závistí anebo jinou tobě odporující nectností.
Amen.
Jan Hon