Kázání
Římanům 8, 23–25
(23) A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.
(24) Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?
(25) Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.
Milé sestry, milí bratři,
když si dnes kupujeme něco opravdu velkého, třeba domov, o kterém dlouho sníme, budeme patrně potřebovat zaplatit zálohu. Je nezbytná k podpisu smlouvy. Složenými penězi stvrzuji svůj úmysl. Říkám tím: „Ano, myslím to vážně. Tenhle dům chci.“
Z tohoto světa závazků a smluv pochází obraz apoštola Pavla. Bůh s námi neuzavřel smlouvu jen na papíře. Dal nám do srdce zálohu, samotného Ducha svatého. Dal nám sám sebe. Tím nás ujistil, že to s námi myslí naprosto vážně, že jemu patříme a že svůj příběh s námi dotáhne do konce.
Toto klíčové slovo má ve skutečnosti ještě starší významovou vrstvu, dnes už ne zcela srozumitelnou. Pro tehdejšího posluchače však měla velkou váhu. Jde o takzvané prvotiny. Dnes toto slovo používáme téměř výhradně v jednotném čísle. Označujeme jím autorovu první knihu, básnickou sbírku, film nebo obecně první tvůrčí počin.
Ve starověku to byl první snop obilí a první zralé plody ze sklizně. Lidé je přinášeli Bohu s vděčností. Prvotiny sice vypěstoval člověk, ale dobře věděl, že to není jeho zásluha. Bůh sám dává vzrůst všemu na světě. Proto mělo být první ovoce lidské práce symbolicky vráceno Bohu. V tomto smyslu byly prvotiny chápány jako Boží dar. Byly závdavkem budoucí bohaté úrody, kterou Bůh člověku dopřává.
Když nám Bůh podle Pavla dává Ducha svatého, dává nám svou zálohu, prvotinu toho, co bude jednou následovat. Tato Boží záloha ale neleží někde v nebeském trezoru. Duch svatý v našich srdcích žije a jedná už teď, v této přítomnosti. Je příslibem budoucích Božích darů, jak překládá ekumenické znění, ale současně je něčím víc. Nejde jen o zaslíbení, byť by to bylo zaslíbení Boží, tedy naprosto spolehlivé. Je to vlastně kus budoucího věku, kus Božího království, které smíme zakoušet už nyní.
Mezi Kristovým odchodem a jeho druhým příchodem proto církev nežije ve vzduchoprázdnu. Když první křesťané zjistili, že se Kristův návrat oddaluje a že se ho nejspíš nedožijí, bylo to pro ně jistě zklamání. Ale kupodivu to křesťanskou vírou zásadně neotřáslo. Čekali bychom, že křesťanství ztratí dech, motivaci i sílu, zejména v době, kdy byla církev stále víc pronásledována. Místo toho se církev dál šířila do všech končin tehdejšího světa. V moci Ducha svatého.
Jak si ale konkrétně tu zálohu Božího Ducha máme představit? Ve zjednodušení se dar Ducha dá shrnout do jediného slova: svoboda. Apoštol Pavel tu mluví o vykoupení, ale to je v podstatě jiný název téhož. Vykoupený otrok se stává svobodným člověkem.
Důležité je, že osvobození, které nám Bůh zaslíbil, už nějakým způsobem začalo. Už nyní můžeme zakoušet svobodu Božích dětí, jak o ní mluví Pavel ve stejné kapitole. Boží dítě si nemusí lásku a přízeň nebeského otce zasloužit. Nemusí se neustále ospravedlňovat před druhými ani před sebou samým. Jsme osvobozeni od toho, abychom se nechali definitivně určovat svými selháními a vinami.
Tato svoboda ovšem není jen osvobozením od něčeho, ale také osvobozením k něčemu. Nemusíme už žít jen sami pro sebe, ze strachu o sebe a ze snahy zajistit si vlastní bezpečí. Smíme se otevírat druhým a jejich potřebám. Tak se už nyní, třeba jen v malých a nedokonalých krocích, projevuje svoboda Božích dětí.
Historici, včetně těch, kteří se nepovažují za věřící, tvrdí, že jedním z důvodů přitažlivosti raného křesťanství mohly být právě praktické projevy této svobody. Křesťanství lidem nabízelo novou identitu, důstojnost a pocit sounáležitosti, které nebyly odvozeny od jejich společenského postavení.
Římská společnost byla výrazně hierarchická. Člověk byl do značné míry určen svým původem, majetkem, občanským statusem, pohlavím a společenskou rolí. Otrok byl v právním smyslu majetkem svého pána. Chudý člověk měl omezené možnosti. Ženy byly v mnoha ohledech podřízeny mužům. Křesťanské obce přinášely jiný pohled na člověka. Před Bohem měli všichni stejnou hodnotu. Nerozhodovalo, kdo člověk je podle společenských měřítek, ale že patří Kristu.
Důležité je, že nezůstalo jen u obecných teologických prohlášení o rovnosti všech lidí. Křesťané se skutečně scházeli jako bratři a sestry. Společně slavili večeři Páně, modlili se a vytvářeli společenství, v němž společenské postavení nemělo být rozhodující. Člověk mohl být otrokem, a přesto byl Božím dítětem. Mohl být chudý a společensky bezvýznamný, a přesto měl v církevním společenství své místo. Jeho hodnotu neurčovalo, kolik vlastní, komu slouží nebo jaké má postavení.
Křesťané také vytvářeli silné komunity vzájemné pomoci. Starali se o nemocné, chudé, vdovy, sirotky a lidi, kteří zůstali bez podpory rodiny. Člověk tak nezískával jen novou duchovní identitu, ale také konkrétní společenství, které se o něj zajímalo.
Právě na tom můžeme pochopit, jaký dopad v každodenním životě mělo evangelium svobody. Nešlo jen o ujištění, že jednou v nebi bude všechno jinak. To by bylo příliš málo. Evangelium měnilo už v pozemském světě to, jak člověk vnímal sám sebe i druhé lidi. Církev byla přitažlivá nejen tím, co hlásala, ale také tím, že nový způsob života uskutečňovala. Prvotiny Ducha svatého mohl okusit každý.
Jistě to nemáme chápat tak, že církev byla nějakým dokonalým společenstvím. Bylo v ní samozřejmě mnoho lidské slabosti. Je tomu tak dodnes. Kromě prvotin toho nového v církvi dál působí i plody toho starého, které sice mají být překonány, ale stále se hlásí o slovo. V tom se i Pavel drží při zemi. Píše naprosto otevřeně, že i my, kteří máme prvotiny Ducha, vzdycháme. Vzdycháme bolestí nad tím, kolik zla je stále v nás i kolem nás.
Skutečný křesťan se nebojí přiznat bolest. Vzdycháme ale nejen navzdory tomu, že máme prvotiny Ducha, ale také právě proto. Kdo už poznal Boží dobrotu a zakusil, jak voní spravedlnost, láska a důstojnost, ten o to ostřeji vnímá, jak hluboce je tento svět vzdálen Božímu království. Ochutnali jsme prvotiny, a proto vzdycháme po plné žni.
Pokud prožíváte úzkost, vyčerpání nebo bezmoc, vězte, že to není důsledek selhávající víry. Je to znamení, že vaše srdce díky Duchu svatému neztvrdlo. Nepropadli jste cynismu, který se vydává za realismus. A navzdory všemu jste si uchovali naději.
Pavel to vyjadřuje zvláštním obratem: „Jsme spaseni v naději.“ Je to paradox. Spása je tak jistá, že o ní můžeme mluvit v minulém čase. Byli jsme zachráněni! Zároveň ale obsah naší naděje ještě nevidíme. Kdybychom ji viděli, nebyla by to naděje.
To je pro nás nakonec osvobozující. Kdyby naše naděje stála na tom, co vidíme kolem sebe, byla by křehká. Někdy doufáme dokonce proti tomu, co je očividné. Nespoléháme se na to, co vidíme. Věříme tomu, kdo pro naši záchranu poslal svého Syna a v Duchu svatém nám daroval sám sebe. Prvotiny Božího království už můžeme ve světě pozorovat, ale pokud je zrovna nevidíme, není to důvod k zoufalství.
Proto podle Pavla očekáváme příchod plnosti s trpělivostí. Nakonec tu největší trpělivost musíme mít sami se sebou. Svoboda Božích dětí neznamená, že nás už nic nesvazuje, že jsme překonali všechny své slabosti a že se nám daří žít tak, jak bychom si přáli. Vede nás naopak k poznání, že už nejsme odkázáni jen na to, co se nám daří nebo nedaří. Můžeme jít dál, i když ještě nevidíme výsledek. Můžeme znovu začínat, i když jsme předtím selhali. Můžeme se znovu otevírat druhým, i když jsme byli zklamáni. Naše budoucnost nezávisí jen na nás. Je v Božích rukou.
Trpělivost, o které Pavel mluví, je vytrvalost člověka, který ví, že jeho příběh ještě není u konce. A zároveň poznal už předchuť toho konečného cíle. Už nyní jsme dostali prvotinu. Už nyní smíme prožívat svobodu Božích dětí, a proto můžeme s důvěrou očekávat její plnost.
Amen.
Ondřej Kolář