Kázání
Genesis 13, 1–12
(1) I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot.
(2) Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato.
(3) Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan,
(4) k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno.
(5) Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany.
(6) Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě.
(7) Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci.
(8) Tu řekl Abram Lotovi: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři.
(9) Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.“
(10) Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru.
(11) Proto si Lot vybral celý okrsek Jordánu a odtáhl na východ. Tak se od sebe oddělili.
(12) Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy.
Milé sestry, milí bratři,
je velkým pokušením vztáhnout tento příběh na současné dění ve světě. Jistě bychom našli nejrůznější podobnosti a paralely. Jenomže právě ty mohou být ošemetné. Například v dnešním sporu mezi Izraelci a Palestinci se mnozí odvolávají na biblické příběhy v přesvědčení, že z nich lze vyvodit územní nárok té či oné strany: My jsme tu byli první, vy jste přišli po nás. My sem patříme, vy jste přistěhovalci. Právě proto by měli být kazatelé v podobných soudech opatrní.
Nechám tedy aktuální politiku trochu stranou a zaměřím se na to, co nám tento příběh říká každému z nás. Zvláštní je, že spory často nevznikají z nedostatku, kdy se lidé pobijí o poslední kost, ale naopak z nadbytku. Abram je bohatý. Hebrejské slovo, které Bible používá, lze přeložit také jako „těžký“ nebo „vážený“. Bible, zejména Starý zákon, bohatství neodsuzuje. Připomíná však, že může být pro člověka také zátěží.
S Abramem je jeho synovec Lot, který je rovněž požehnaný. Vlastní ovce, skot a stany. Není divu, že země už je všechny nedokáže uživit. Všechno to bohatství, všechna ta stáda, tu tíhu už neunese. To je přímo prorocké slovo pro naši dobu. Když je nás hodně a máme navíc velké nároky, když potřebujeme a spotřebováváme stále více, může se stát, že nás země přestane unášet. Že už neunese způsob života, na který jsme si zvykli.
Nabízí se otázka: Co dělá bohatství se společností? Co dělá s člověkem? Vede automaticky k dobročinnosti, nebo spíše uzavírá lidská srdce? A jak je to s bohatou církví? Je více zaměstnaná sama sebou a správou svého majetku, anebo má naopak volné ruce k pomoci druhým? Majetek sám o sobě není zlý. Náš text ho výslovně představuje jako požehnání. Ale právě majetek může odhalit, co v nás je.
Tento příběh, jak hned uvidíme, není banálně černobílý. Mezi příbuznými Abramem a Lotem to začne skřípat, když se jejich pastevci začnou přít o pastviny a studny. A vypravěč k tomu poznamenává, že v zemi tehdy bydleli Kenaanci a Perizejci. To je důležitá zmínka. Už od počátku se v zaslíbené zemi musel vyvolený národ dělit o území s jinými národy. Ne až dnes – nikdy tomu nebylo jinak. Ve vzduchu visí otázka, zda bude zaslíbená země dost prostorná pro všechny. Zda jeden dokáže poskytnout místo druhému, nebo zda se budou navzájem vytlačovat. Obojí se dělo mnohokrát.
Zkusme si představit, co si říkali pastevci. Nejprve Abramovi lidé: „Tahle země byla zaslíbena našemu pánovi. Hospodin to řekl jasně.“ A pak Lotovi lidé: „Lot s Abramem přece šel od samého začátku. Jeho stáda tu mají žít také. Nemůžete myslet jen na sebe.“ Nikdo z nich nemusí být padouch. Každý má kus pravdy. Tak to v podobných sporech často bývá, i když samozřejmě ne vždycky. Konflikt, v němž je jeden dobrý a druhý zlý, se řeší snadno, alespoň v naší hlavě. Ve skutečnosti to bývá obtížnější. Ještě těžší je spor dvou lidí, kteří oba mají na své straně dobré důvody. Dnes bychom řekli, že každý má svou pravdu. Přesněji řečeno, každý má svůj výklad toho, co je pravdivé a spravedlivé.
V takovou chvíli se nabízejí dvě možnosti. Buď napětí zameteme pod koberec a budeme předstírat, že se nic neděje, jen aby byl klid. Anebo se pokusíme nad druhým zvítězit, dokázat, že pravdu máme my, třeba i za použití síly.
Falešný soulad problémy pouze odkládá a nechává je růst pod povrchem. Vítězství zase znamená, že tu zůstává někdo druhý, poražený, přestože i on mohl mít kus pravdy. A může to být můj příbuzný, člověk, se kterým jsem sdílel mnohé životní osudy.
Abram nedělá ani jedno. Konflikt nezamlčuje, pojmenuje ho. Zároveň ale nechce zvítězit. Chce zachovat vztah. Než Abram promluví k Lotovi, vrací se od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde měl původně svůj stan a kde předtím postavil oltář. Tam vzýval Hospodinovo jméno. Myslím, že to není náhoda. Člověk, který se drží Hospodina, může o sporu rozhodovat jinak než člověk, který se bojí, že přijde zkrátka.
Abram by nejspíš měl právo trvat na svém. Už proto, že je starší a že právě jemu bylo dáno zaslíbení. A přece se nechce hádat, protože Lota považuje za svého bratra. Jeho argument není právní, ale vztahový. Neříká: „Já mám nárok.“ Říká: „Jsme přece bratři.“
A pak následuje věta, před kterou se člověk zastaví: „Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne.“ Abram nechává Lotovi vybrat, kam se vydá. A nechává mu vybrat dokonce i v zaslíbené zemi. Odkud se bere taková svoboda? Abram nemusí za každou cenu hájit svůj nárok, protože ví, že si zemi nedal sám sobě. Dal mu ji Hospodin. Jeho budoucnost nestojí na tom, kolik pastvin získá, ale na tom, komu patří jeho život. A proto může být tak velkorysý. Předkládá řešení, které ho osobně něco stojí. Nevynucuje si výhodnější podmínky, přestože by k tomu měl důvod. Dává druhému svobodu a sám přijímá riziko, že na tom bude hůř.
Od Abrama se tak učíme, že mír má šanci tam, kde silnější udělá rozhodující krok: upřímně podá ruku, sám se vystaví riziku a dá věrohodně najevo, že mu skutečně záleží na blahu druhého, který je slabší. Mír závisí zásadním způsobem na těch silných a na tom, zda jsou ochotni vytvářet podmínky, v nichž mohou mnozí, pokud možno všichni, žít bezpečně a s výhledem do dobré budoucnosti.
Abram se nedrží pravidla, které se dnes někdy cynicky prosazuje: že silnější automaticky vyhrává, že mocnější diktuje podmínky a slabší se musí přizpůsobit a podrobit. Tento příběh těžko může sloužit silným jako ospravedlnění toho, aby od slabších vyžadovali ústupky. Ukazuje spíše pravý opak: skutečná síla se může projevit právě tím, že se člověk vzdá části svých výhod.
Abram bude muset večer po tomto rozhodnutí svým lidem vysvětlit, proč se oni vydávají do hor, zatímco druzí odcházejí na šťavnaté pastviny. Bude muset zdůvodnit, proč se oni musejí více namáhat a více potit než Lot, který si právě zamířil k životnímu jackpotu a pohodlnějšímu životu.
Abram během svého života dospěl k důvěře, že mu Bůh žehná, že to s ním myslí dobře a že při něm stojí. A tato důvěra dává jeho jednání lidsky vstřícný rozměr. Díky ní může Boží požehnání proudit dál, také k druhým lidem. Abram je Bohem vyvolený, ale nestává se egoistou ani nacionalistou. Naopak. V tomto příběhu jedná osvobozený od strachu o vlastní budoucnost. Jeho jednání vychází z důvěry v Boha, který ho nese.
A Lot? Vydává se směrem, kde je dostatek vody. Vypravěč ovšem dodává, že krajina připomínala nejen zahradu Hospodinovu, ale také zahradu egyptskou. A nebude trvat dlouho a Sodoma a Gomora, v jejichž blízkosti se Lot usadil, budou zničeny. Nemůžeme Lota jednoduše odsuzovat. Kdo z nás by si vybral suchou vysočinu místo zelené nivy? Jeho volba je rozumná, pochopitelná a zdánlivě výhodná. Bible ostatně jeho cestu nelíčí jako šikmou plochu, která ho nevyhnutelně uvrhne do zkázy. Jen ukazuje, že ne každá cesta, která vypadá pohodlně a schůdně, vede k cíli. A ne vždycky, když se snažíme zajistit svou budoucnost, skutečně najdeme pevnou půdu pod nohama.
Zajímavé je to, co se děje dál. Abram Lota nezavrhne. Když ho později zajmou nepřátelé, Abram ho jde vysvobodit. Když Sodomě hrozí zkáza, Abram se za ni přimlouvá, a to také kvůli Lotovi. Rozchod neznamenal konec jejich pouta. Rozešli se, a přesto zůstali příbuznými, bratry.
Ano, někdy může rozchod proběhnout kultivovaně. V rodině, v práci i v přátelství. Nemáme s tím asi mnoho zkušeností, bývá to spíše výjimka. Ale rozejít se neznamená druhého odepsat. Dá se rozejít, a přesto zůstat otevřený tomu, co se s druhým děje. Dá se rozejít, a přitom se za něj dál modlit.
Sestry a bratři, příběh o Abramovi a Lotovi nám nenabízí jednoduchý návod ve stylu: Abramova cesta vede k Bohu, zatímco Lotova vede ke zkáze. Neříká ani, že každý spor lze vyřešit dobrým slovem nebo že rozchod je vždycky tím správným řešením. Ukazuje však, že je možné a správné spor pojmenovat, nehájit si vlastní jistotu za každou cenu, ponechat druhému svobodu a nepřestat se za něj modlit.
My křesťané můžeme v Abramově postoji spatřit předobraz Krista. Ježíš Kristus, ačkoli byl roven Bohu, nelpěl na svém postavení, ale sám sebe se zřekl. Nebyl k tomu donucen. Udělal to svobodně, z plnosti své lásky. A z tohoto sebevydání vzešlo smíření mezi Bohem a lidmi.
Kdo žije z tohoto daru, může ustoupit tam, kde by jinak mohl trvat na svém. Může se rozloučit, aniž by zahořkl. A může být svobodný, protože ví, že jeho budoucnost nezajišťuje váha jeho bohatství ani síla jeho postavení, ale Boží milosrdenství v Kristu.
Amen.
Ondřej Kolář