Kázání
Deuteronomium 34, 1–8
(1) Mojžíš vystoupil z Moábských pustin na horu Nebó, na vrchol Pisgy; ta je naproti Jerichu. Hospodin mu ukázal celou zemi: Gileád až po Dan,
(2) celý kraj Neftalího i zemi Efrajimovu a Manasesovu a celou zemi Judovu až k Zadnímu moři,
(3) i Negeb a okrsek Jerišské pláně, Palmové město, až k Sóaru.
(4) Pak mu Hospodin řekl: „Toto je země, o které jsem přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi slovy: Dám ji tvému potomstvu. Dal jsem ti ji spatřit na vlastní oči, ale nepřejdeš tam.“
(5) I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v moábské zemi podle Hospodinovy výpovědi.
(6) Pochoval ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob.
(7) Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když umřel. Zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila.
(8) Synové Izraele oplakávali Mojžíše v Moábských pustinách po třicet dní, dokud neuplynuly dny pláče a truchlení pro Mojžíše.
Milé sestry, milí bratři,
v německy mluvících protestantských církvích se dnešní neděle připomíná jako Totensonntag, česky „neděle zemřelých“. V tento den se vzpomíná na ty, kdo v uplynulém roce zemřeli. Zvyk zavedl pruský král Fridrich Vilém III. tak trochu jako náhradu za chybějící katolický svátek Památky zesnulých. Tradice se ujala a závěr církevního roku je dodnes v německých sborech jednou z nejnavštěvovanějších bohoslužeb.
V českém prostředí tento zvyk rozšířen není, ale připomínka lidské konečnosti a smrtelnosti dobře odráží atmosféru poslední neděle církevního roku. Ta je totiž tradičně spojována s posledními věcmi člověka i světa, s Kristovým druhým příchodem a posledním soudem. Přečtený biblický text tedy do dnešního tématu dobře zapadá.
Mojžíš se ocitá na vrcholu hory Nebo. Za sebou má čtyřicet let putování pouští. Teď stojí před Jordánem a naproti sobě vidí Jericho, což je jakási brána do zaslíbené země. Hospodin mu ukazuje celou zemi, do které mají Izraelci vstoupit, od severu k jihu, od východu k západu. Zeměpisci poznamenávají, že z hory Nebo celou zemi spatřit nelze, a mají samozřejmě pravdu. Nejde tady ovšem o fyzický výhled, ale o výhled do budoucnosti – o ujištění, že Hospodin své sliby plní.
Mojžíš však na této budoucnosti nebude mít podíl, do země nevstoupí. Hospodinova slova zní krutě. Kdo jiný než Mojžíš si zasloužil dojít do cíle? Vždyť právě on nesl na svých bedrech největší tíhu strastiplné cesty. On řešil spory uvnitř izraelského společenství. On se za Boží lid přimlouval, když se Hospodin hněval. On neztrácel naději, když všichni ostatní reptali a propadali rezignaci.
Z jiných míst v Bibli se dozvídáme, že důvodem tohoto zákazu vstupu bylo Mojžíšovo selhání během putování. V Meribě, když Izraelci trpěli žízní, udeřil holí do skály, ačkoli k tomu neměl přímé pověření od Hospodina. Voda ze skály sice vytryskla a Izraelce napojila, ale Mojžíš za to musel nést následky. Prý to byl doklad jeho nevěry. Trest za toto celkem nepodstatné porušení Božího příkazu mi vždy připadal přehnaný. Kvůli jedinému neuposlechnutí bylo jemu i Áronovi odepřeno to, k čemu se celý život upínali.
Oba muži jsou jinak líčeni jako spravedliví a prakticky bezúhonní. Nyní mají pykat za jeden nepatrný přešlap a jejich zásluhy jsou v tu ránu smazány. Jak to, že dopadli hůř než věční nespokojenci, kteří se neustále ohlíželi za egyptskými hrnci s masem?
Bible v této věci ovšem nepodává jednotný výklad. V dnešním oddíle se o Mojžíšově selhání nemluví vůbec. Je pravděpodobné, že bibličtí pisatelé teprve druhotně hledali přiměřené vysvětlení bolestné skutečnosti, že Mojžíšův příběh nakonec nemá naplněný konec.
Není to ale právě zkušenost, kterou známe z vlastních životů i z životů svých blízkých? Nepatří k našim příběhům nevyhnutelně i to, že mnohé důležité věci nedokončíme, nezvládneme, nestihneme; že mnohé z toho, o co jsme usilovali, nám zůstane odepřeno; že nám ztroskotá manželství nebo nám partner předčasně zemře; že nás vyhodí z práce, kde jsme strávili řadu let; že do plánovaného cíle často nedojdeme. Kolik nedokončených děl je známo z dějin hudby! A což teprve ta naše díla, malá i velká. Smrt není koruna dovršeného života. Není to poslední akord krásné symfonie, ale vždy přetržení, přerušení něčeho, co ještě vyžadovalo čas. Život každého z nás zůstává torzem.
Nabízí se otázka: Byl tedy Mojžíšův život nenaplněný? V čem vlastně spočívá naplněnost? Všimněme si drobnosti, která snadno unikne. Text říká: „Zemřel tam Mojžíš, služebník Hospodinův.“ Titul, který stojí na konci jeho života a shrnuje jeho úsilí, zní: služebník.
Asi si všichni klademe otázku, co z našeho života zůstane. Co si o nás budou lidé povídat, až tady nebudeme. Kým jsme vlastně byli. Bible o patrně největším z lidí Starého zákona říká jediné: patřil Hospodinu, sloužil mu. To je podstatné. To stačí. Žádný seznam jeho dokončených či nedokončených projektů, úspěchů a neúspěchů, žádné bilancování tu nenajdeme.
To nás může osvobodit. Pokud se hodnota života měří tím, co kdo vykonal a zvládl, pak je většina našich životů prohraná. Jak bychom asi dopadli, kdyby se na jednu misku vah položilo, co jsme dokázali, a na druhou, co jsme pokazili? Pokud se ale měří tím, komu člověk patřil, je tomu jinak. Služebníkem Božím je i ten, kdo se sice snažil, ale svého životního cíle nedosáhl.
To mění pohled i na samotnou smrt. To, že jsem sloužil Bohu a podílel se na jeho díle, mi už nikdo nevezme, i kdybych byl z lidského hlediska neúspěšný. Boha nezajímá, kolik projektů jsme zrealizovali, ale zda jsme byli tam, kde nás potřeboval.
Slyšeli jsme, že Mojžíš zemřel ve své síle, zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila. To je ovšem spíš výjimka. Mnozí umírají zesláblí, vyčerpaní, nebo příliš brzy. Bůh nevyžaduje, abychom odcházeli silní. Zůstává s námi právě tehdy, když naše tělo i duše chřadnou.
Asi nejvíc pozornosti v tomto oddíle poutá sdělení, že místo Mojžíšova hrobu není známo. Nemáme kam chodit zapálit svíčku, respektive položit kamínek, jak je u Židů zvykem. Nemáme kde postavit pomník, není tu žádné poutní místo.
To je ale současně velká přednost. Mojžíš nemá být uctíván jako svatý ani se nemá stát relikvií. Přes nepopiratelné zásluhy zůstává tento člověk člověkem, a tak k němu má být přistupováno. Pozornost se má obracet k Bohu a k jeho jednání. Nikdo nemá vyhledávat zesnulého Mojžíše, oslavovat ho, nebo ho dokonce zbožšťovat. Tomu se Bible silně brání i v případě jiných velikánů, například krále Davida. Máme poslouchat Hospodina, který skrze Mojžíše mluvil a jednal.
Jistě je dobré, že navštěvujeme hroby svých blízkých a vzpomínáme. Naše naděje ale nestojí na tom, že po smrti žijeme dál v mysli svých blízkých, nýbrž v Bohu. Až jednou přestane chodit poslední člověk, který náš hrob navštěvoval, až hroby zarostou trávou, naděje přece zůstane.
Někdy se neznámý Mojžíšův hrob vykládal tak, že tento velký muž nezemřel, ale byl, podobně jako Eliáš, vzat rovnou do nebe. Je to lákavá představa. Ale i kdyby neplatila, věříme, že Mojžíš je u Boha. A nejen on. U Boha jsou i všechny oběti válek, které skončily v masových anonymních hrobech, nebo lidé popravení v diktaturách, jejichž památka měla být vymazána. U Boha nikdo z nich zapomenutý není, žádný člověk je nedokáže vymazat.
Smrt Mojžíše znamená zároveň konec jedné epochy v dějinách Božího lidu. Ale není to konec Boží věrnosti. Boží příběh s Izraelem pokračuje dál. Není vázán na konkrétní postavy ani podmíněn jejich schopnostmi. Izrael jednou pozná, že Bůh není omezen ani na zaslíbenou zemi a chrám. I když se mnohé lidské jistoty hroutí, Bůh zůstává jako jediný pevný bod.
Nakonec ještě jedna scéna. Na hoře proměnění stojí vedle Ježíše dvě postavy: Eliáš a Mojžíš. Ten, kdo zaslíbenou zemi viděl jen zdaleka, stojí s Kristem v jeho slávě. Mojžíš, jehož hrob nikdo nezná, je ve společenství Kristově. Co zůstalo nedokončeno na hoře Nebo, bylo dovršeno u Krista.
Milé sestry, milí bratři, my všichni žijeme s nedokončenými příběhy. Byli bychom rádi, kdyby náš život připomínal dokonalou sochu, a přitom je a bude fragmentem. K našemu bytí patří také to, že mnohé vyhlížíme, ale už se toho nedočkáme. Některé touhy zůstanou nenaplněny a někdy je to dokonce dobře. Dnešní příběh nás mimo jiné učí zdravému odstupu od našich plánů a očekávání: když se nesplní, není to konec světa.
Jediné, na čem záleží, je, abychom zůstali Božími služebníky. Třeba i těmi neužitečnými a chybujícími. Nebo těmi, kdo přišli na Boží vinici až večer a moc toho nestihli. Věřím, že Bůh úlomky našich životů jednou poskládá a zacelí to, co zůstalo nedokončeno.
Amen.
Ondřej Kolář
