Kázání
Marek 9, 14–29
(14) Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli.
(15) A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho.
(16) Ježíš se jich otázal: „Oč se s nimi přete?“
(17) Jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a nemůže mluvit.
(18) Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“
(19) Odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“
(20) I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.
(21) Ježíš se zeptal jeho otce: „Odkdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství.
(22) A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“
(23) Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“
(24) Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“
(25) Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“
(26) Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.
(27) Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.
(28) Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“
(29) Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.“
Milé sestry, milí bratři,
Ježíš a jeho tři nejbližší učedníci právě sestoupili z hory. Tam zažili něco nepopsatelného – Ježíšova tvář zářila, ozval se hlas z nebe, na okamžik se pootevřela nebesa a oni viděli Mojžíše a Eliáše. A teď scházejí dolů – zpátky do lidského utrpení a bezmoci.
Učedníci, kteří zůstali v údolí, se mezitím o čemsi dohadují se zákoníky. A uprostřed toho všeho stojí jeden zoufalý otec a jeho syn, který se zmítá na zemi. Devět učedníků mělo za úkol chlapci pomoci, ale nedokázali to. Teď stojí uprostřed zástupu, poražení a v rozpacích. Umím si představit, jak si zákoníci jejich prohru vychutnali, nebo se jim přímo vysmáli.
Přicházející Ježíš situaci zprvu vůbec neuklidňuje, ale naopak přilévá olej do ohně. Jako by se na chvíli přidal na stranu kritických zákoníků: Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Tento povzdech – možná až výkřik – není určen jen učedníkům, nýbrž všem přítomným. Všichni totiž mohli pomoci, ale nepomohli. U Ježíšových nejbližších se to ale nějak víc očekávalo.
Je ovšem potřeba ocenit, že se učedníci alespoň snažili. Neodvrátili lhostejně tvář. Jenže úspěch se nedostavil. Chlapec se svíjí na zemi, má pěnu u úst, skřípe zuby – nejspíš jde o epileptický záchvat. Tehdejší lidé v takových příznacích spatřovali posedlost němým duchem – a vlastně nebyli daleko od pravdy. Tato nemoc člověka opravdu na nějakou dobu zbaví řeči. A samotné slovo „záchvat“ naznačuje, že cosi člověka uchvátí, vezme mu možnost svobodně se sebou nakládat a smýká s ním sem a tam. Mnoho nemocí – fyzických i duševních – má tuto podobu. Posedlost nečistým duchem sice není lékařská diagnóza, ale docela přesný popis toho, jak lidé některé těžké choroby prožívají.
Učedníci zkusili chlapce uzdravit. Možná použili stejná slova, jaká slyšeli od Ježíše, možná stejná gesta. A nic. To je jedna z nejbolestnějších zkušeností víry. Modlili jste se za někoho dlouhé měsíce a nic se nezměnilo. Nebo jste se snažili pomoci příteli, který se topí v depresi, a vaše slova jako by se odrážela od zdi. To je zkušenost oněch devíti učedníků: dobrá vůle, upřímná snaha – a nakonec jen bezmoc.
Proč tedy vlastně selhali? Nepoužili ta správná kouzelná slova? Porušili předepsanou proceduru? Vypravěč si nechává vysvětlení až na samotný konec, a tak musíme pár veršů přeskočit. Tam najdeme klíč k pochopení celé scény. Když Ježíš vešel do domu, učedníci se ho v soukromí zeptali: Proč jsme ho nemohli vyhnat my? A Ježíš jim odpověděl: Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.
Ježíšova odpověď je překvapivě prostá. Nevytýká jim, že použili špatnou uzdravovací formulku nebo že nebyli dost vytrvalí a trpěliví. Říká jednu zásadní věc – chyběla modlitba. Pozoruhodné přitom je, že tito učedníci dříve démony úspěšně vymítali. Marek nám o pár kapitol dříve líčí, jak je Ježíš vyslal, dal jim moc nad nečistými duchy a oni šli a uzdravovali. Měli za sebou úspěchy a snad i osvědčený postup.
A možná právě proto, že to už jednou fungovalo, propadli dojmu, že mají uzdravování zvládnuté, že to prostě umějí. Vytratilo se z nich povědomí, že každý takový čin byl možný výhradně v moci Boží. Právě jejich vědomí závislosti na Bohu se z jejich služby potichu vytratilo.
Jejich problémem nebyl nedostatek schopností, ale naopak přesvědčení, že těmito schopnostmi už disponují a umí je úspěšně použít – a Boha k tomu možná ani nepotřebují. To je důležité varování i pro dnešní církev. Máme k dispozici tolik metod, programů, kurzů a osvědčených postupů pro téměř cokoli – od misie až po vedení sboru. A díky Bohu za to: za nasbírané zkušenosti, příklady dobré praxe i za nápady, jak věci dělat jinak a lépe.
Při tom všem se ale nesmíme spoléhat jen na to, co „už umíme“. Bez Boha bychom nedokázali nic. Je jen na něm, zda se k našim plánům a strategiím přizná a prostoupí je svým Duchem. Právě to vyjadřujeme v modlitbě. Modlitba není formalita vykonaná předtím, než úkol zvládneme vlastní silou, ale vyznání naší naprosté odkázanosti na Boha. A je to také vyznání, že se Boží záměry s těmi našimi nemusejí vždy shodovat a že Bůh není povinen řídit se tím, co jsme v dobré vůli vymysleli. Modlitba ponechává poslední slovo Bohu.
Když Ježíšovu výčitku slyšíme, asi nás přece jen zarazí. A dokonce nás možná napadne, zda neplatí i pro ubohého otce, který přišel se svým synem. Jenže právě tento otec v příběhu sehrává jedinečnou úlohu.
Na Ježíše se obrací s opatrnou prosbou: Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám. A Ježíš mu odpovídá: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ To neznamená, že víra je nadpřirozená schopnost, která nám umožňuje konat úžasné činy. Je to spíše schopnost plně se odevzdat Bohu, důvěřovat mu a v něm hledat záchranu. Učedníci se začali spoléhat na vlastní možnosti a na tom ztroskotali. Pravá víra naopak bere vážně, že Boží možnosti nekonečně přesahují ty naše. Bůh zná cesty, které my nevidíme, a dokáže pomoci i ve chvílích, které se zdají být zcela beznadějné.
Otec je tím postaven před otázku po vlastní víře. Jeho odpověď je paradoxní. Možná nám připomene pohádku o princezně obuté–neobuté. Ale ve skutečnosti přesně vystihuje stav lidského srdce: Věřím, pomoz mé nedověře!“ Doslova pomoz mé nevěře! Jak tomu máme rozumět? Věřil ten muž, nebo ne? Podle některých výkladů se jen styděl přiznat, že nevěří, aby Ježíše neodradil. Ale přece: jakási víra v něm být musela, když se Ježíši svěřil se svým trápením a poprosil ho o pomoc.
Věřím – pomoz mé nedověře. Ta prosba vypadá na první pohled jako rozpor. Přece platí buď A, nebo B – buď věřím, nebo nevěřím. Jenže skutečnost je taková, že věřící člověk zakouší obojí zároveň. Věřím, a přesto jsem často zmítán pochybnostmi. Věřím, ale pořád se mám ve víře co učit. Věřím, ale zároveň vím, že má víra není můj vlastní výkon, nýbrž dar, který dostávám každý den znovu. Věřím, ale musím Boha o víru stále prosit. Věřím, ale s lítostí zjišťuji, jak málo je to na mně poznat a jak málo z mé víry mají moji bližní.
Naše selhání tedy nespočívá v tom, že neuzdravujeme na počkání pouhým slovem či gestem jako Ježíš. Selháním je, když se uzavřeme v hranicích svých vlastních možností a přestaneme počítat s Boží proměňující mocí. Selháním je, když se neumíme postavit proti silám tohoto světa s vědomím, že v Ježíši Kristu už byly poraženy a nemají nad námi poslední slovo.
Dennodenně narážíme na síly, které nás všelijak ovládají, spoutávají, umlčují nebo námi manipulují. Naše životy podléhají různým tlakům, které s námi házejí ze strany na stranu, nutí nás dělat věci, které vlastně nechceme, nebo nás srážejí k zemi a berou nám důstojnost. Víra, o kterou máme stále prosit, se má prokázat právě v odvaze nesmířit se se světem takovým, jaký je.
Být křesťanem znamená přinést k Ježíši všechno to, co je v našich životech zlomené, němé a spoutané – i kdybychom k němu měli přicházet jen se zbytky sil. A vědět, že ani naše vlastní nedověra není pro Boha překážkou, pokud mu ji poctivě odevzdáme.
Nemáme přitom záruku, že se všechny naše bouře okamžitě utiší a všechny nemoci zmizí. Neseme si však něco daleko cennějšího: zaslíbení, že Ježíš Kristus sestupuje z výšin přímo do našich údolí. Bere nás za ruku tam, kde si připadáme jako mrtví, a svou mocí nás pozvedá k novému životu. Naše modlitba Věřím, pomoz mé nedověře není znamením naší prohry, ale otevřenými dveřmi pro Boží milost.
Amen.
Ondřej Kolář