Kázání
Jakub 5, 14–15
(14) Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.
(15) Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.
Milé sestry, milí bratři,
před pár týdny mi volali z bohnické nemocnice. Na jednom z oddělení ležel těžce nemocný člověk a prosil o pomazání nemocných. Protože místní katolický kaplan byl zrovna na dovolené, hledal personál někoho, kdo by mohl tento úkon provést. Z hovoru bylo zřejmé, že pacient a jeho rodina očekávají pomazání tak, jak ho zná jejich církev: jako svátost, kterou uděluje katolický kněz.
Chvíli jsem nad touto prosbou váhal. Vnitřně jsem se s tímto úkolem ztotožňoval. Právě Jakubův list nám připomíná, že církev se od samotných počátků za nemocné nejen modlila, ale také je pomazávala olejem. Věděl jsem, že bych to provedl s dobrým svědomím a s důvěrou, že Pán jedná. Zároveň mi bylo jasné, že kdybych přišel, de facto bych předstíral, že jsem někdo jiný. Ten člověk přece čekal kněze své církve.
Nakonec jsem se rozhodl prosbu odmítnout a odkázal jsem na katolického kolegu u Terezičky. Bylo mi ale líto, že jsme my evangelíci ztratili jeden důležitý úkon. Jakub přitom poměrně jasně říká, co máme při nemocném konat. Neuniká nám něco nejen biblicky zakotveného, ale i duchovně přínosného?
Jakub ve svém listu hovoří o nemocných, ale použité řecké slovo má původně význam slabý. Může jít o nemoc, ale také o člověka, který už v životě nemůže dál. Tento širší význam potvrzuje i slovo o pár veršů dál, které se nemusí překládat jen jako nemocný, ale také jako skleslý, vysílený, v depresi. Jakub, a spolu s ním celý Nový zákon, tu nerozlišuje přesně mezi tělem a duší, mezi fyzickou slabostí a psychickou únavou. Každá nemoc v sobě nakonec obsahuje složku tělesnou a duševní.
Možná nás překvapí, že iniciativa má být na straně nemocného: sám má zavolat starší církve. Může se přece stát, že toho už není schopen. Vidím v tom ale určitý respekt před nemocným i v jeho slabosti. Žádný církevní úkon mu nemá být vnucován, ani kdyby se tak dělo v nejlepším zájmu dotyčného. Měl by ho sám dobrovolně přijmout.
To může být velmi těžké. Mnoho lidí umí účinně pomáhat, ale jakmile mají požádat o pomoc pro sebe, zdráhají se. Nechceme být na obtíž, nebo někdy nechceme připustit, že nejsme silní. Zavolat někoho na pomoc znamená přiznat, že to sám nezvládám. Když si člověk zlomí nohu, nemusí to být tak obtížné, ale u duševních onemocnění nebo třeba závislostí je to velmi odvážný krok. Dnes se hodně mluví o epidemii duševních nemocí, zejména u mladých. Jedno z vysvětlení může být i to, že se tito mladí lidé na rozdíl od nás starších už nebojí mluvit o svých slabostech a přivolat si pomoc.
Jsem přesvědčen, že právě církev by měla být bezpečným prostorem, kde si nemusíme hrát na silné a předstírat soběstačnost. Církev je místo, kde nejen voláme k Bohu, ale kde smíme a máme volat i jeden druhého. Když je nám zle a svůj život z nějakých důvodů nezvládáme, nemusíme se za to stydět.
Nemocný z Jakubova listu volá starší sboru. Nemyslím si, že by to bylo proto, že jsou vybaveni nějakými zvláštními uzdravovacími schopnostmi. Spíš můžeme za tím vidět myšlenku, kterou vyjádřil apoštol Pavel, když přirovnal církev k jednomu organismu: když trpí jedna část těla, trpí s ní celé tělo. Když těžce onemocní člen sboru, není to jeho soukromý problém, ale záležitost celého společenství. Proto mají být povoláni jeho představitelé.
Pozorně se podívejme, co starší dělají – a také, co nedělají. Nezačínají s nemocným rozebírat, proč ho nemoc potkala. Nehrají si na Jobovy přátele, kteří chtěli vědět, kde se stala chyba. Hledání příčin nemoci v provinění nemocného je přitom dodnes nesmírně oblíbené. Snad pramení z touhy po sebeujištění: když najdu příčinu, řeknu si, že mně se to stát nemůže. Starší ovšem nepřicházejí vysvětlovat cizí neštěstí, ale pomáhat modlitbou.
Proč ale musí být k modlitbě připojen ještě olej? Možná nás tato otázka napadá proto, že jsme si zvykli tělo a duši striktně oddělovat. Olej v sobě odpradávna spojoval obojí. Byl prostředkem léčby: vzpomeňme na milosrdného Samařana, který poskytl první pomoc zraněnému právě pomocí oleje. Zároveň byl olej symbolem: například izraelští králové byli při nástupu na trůn pomazáváni na znamení daru Ducha.
Viditelné znamení není náhražkou slova a nemůže být použito namísto modlitby. Odkazuje na Boží přítomnost způsobem, který dokáže vnímat každý, i ten, kdo už kvůli nemoci neslyší nebo nerozumí pronášeným slovům. Olej říká beze slov: Kristus je tu s tebou i v tvé těžké, možná poslední hodině a neopouští tě. A je tu s tebou také společenství církve, které tě podpírá modlitbou.
Katolická církev v tomto textu vidí základ svátosti pomazání nemocných. Jakub slovo svátost nepoužívá. Zjevně mu nejde o označení ani o teologický výklad, ale o to, aby někdo za nemocným šel a udělal, co je třeba. My můžeme bratřím katolíkům připomenout, že pomazání nemocných není výsadou kněze, ale celého společenství. Katolíci nás zase mohou upozornit, že i když odmítneme pomazání jako svátost, neměli bychom kvůli tomu rušit samotný úkon.
Důležité je, co Jakub říká dál: olej se používá ve jménu Páně. Starší nemají vlastní moc léčit a olej není žádná magie. Reformace měla dobrý důvod kritizovat představu, že se Boží milost dá zachytit do látky a ovládat obřadem. Jak už to bývá, s vaničkou bylo vylito i dítě: z obavy před zbožnou manipulací se reformátoři omezili na pouhé slovo, tedy na modlitbu za nemocného.
Potíž je v tom, že slovo je pro nemocného někdy příliš. Kdo někdy ležel v nemocnici a bylo mu opravdu zle, ví, jak málo slov člověk unese. Kolem něj se mluví, vysvětluje, utěšuje, a on potřebuje, aby se ho někdo dotkl. Místo mnoha slov, jistě dobře míněných, ale těžko přijímaných, nastupuje gesto. Olej tak dělá něco, co já svými větami nedokážu: zhmotňuje evangelium.
V celém oddíle nás asi nejvíc zarazí věta: Modlitba víry zachrání nemocného a Pán jej pozdvihne. Víme, že ne každý nemocný se uzdraví. Mnozí z nás se modlili a náš blízký přesto zemřel. Opět tu musíme odkrýt víceznačnost použitých slov. Zachránit může znamenat také spasit; a postavit na nohy může znamenat také vzkřísit. Vyslyšení modlitby tak může proběhnout ve dvou rovinách. I když se nemocný neuzdraví, o jeho věčné záchraně je už rozhodnuto. Pokud se nepostaví na nohy v tomto pozemském životě, bude jistě vzkříšen v poslední den.
A jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno, říká Jakub nakonec. Je tedy nemoc přece jen Boží trest za hřích? A je odpuštění nutnou podmínkou uzdravení? Takovou konstrukci v tomto oddíle ani v celém Novém zákoně nenajdeme, a proto ji sem nemáme vnášet. Nemoc samozřejmě může být důsledkem předchozích činů a rozhodnutí, nezdravých návyků a stylu života. O tom dnes víme víc než dřív. Právě jednota duše a těla, vlastní biblickému pohledu na člověka, skrývá mnoho dosud neprobádaných souvislostí. My, kdo se za nemocného modlíme, tyto souvislosti ale neznáme. Nepřísluší nám na vlastní pěst pátrat po příčinách a už vůbec ne nemocného obviňovat. Máme se modlit, nikoli soudit.
Právě tady se nabízí vzpomenout na příběh o ochrnutém, kterého přátelé spustili střechou k Ježíšovi. Čekali bychom, že Ježíš řekne: Vstaň a choď. Ale první, co řekne, zní: Synu, odpouštějí se ti hříchy. Teprve když se někteří pohoršují, uzdraví ho.
Odpuštění a uzdravení tu nejsou dvě oddělené věci, ale ani nejsou v poměru viny a trestu. Ježíš nepátrá, čí je to vina. Ochrnutý je pro něj především člověk, který potřebuje být osvobozen v celé své existenci. Proto věříme, že Bůh zachraňuje nejen od nemoci, ale také především od zla, které sídlí uvnitř nás. V této víře přistupujeme k nemocnému a svěřujeme ho do péče našeho Pána.
Amen.
Ondřej Kolář