Kázání
Genesis 8, 18–22
(18) Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů.
(19) Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.
(20) Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.
(21) I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.
(22) Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“
Milé sestry, milí bratři,
když se řekne konec světa, představíme si velkou katastrofu – války, náraz meteoritu, města srovnaná se zemí. Myšlenka konce lidi děsí a zároveň čímsi přitahuje. Post-apo, tedy „po apokalypse“ je oblíbený filmový žánr. Čas od času se navíc objeví někdo, kdo přesně vypočítá datum takového konce. Vždycky na chvíli zpozorníme, ale svět pokračuje dál a my se můžeme vrátit ke svým každodenním starostem.
Nelze se příliš divit, že dnešní doba je opět nasycena temným očekáváním. Před námi se otevírá hned několik variant budoucí zkázy. Mladí lidé nám vyčítají, že jsme jim odevzdali svět v dost neutěšeném stavu. Že mnohé chyby minulých generací jsou už neodstranitelné a jejich dopady budou nést ti, kdo je nezavinili. Dokonce se objevuje přesvědčení, snad poprvé od vzniku lidstva, že do takového hroutícího se světa ani nemá smysl přivádět děti.
Ale nejen mladí lidé, i ti starší mají dojem, že tentokrát jsou hrozivé předpovědi opodstatněnější než kdykoliv v minulosti. To si ale nejspíš mysleli i naši předkové. Připomeňme si píseň, která vznikla už před čtyřiceti lety a líčila svět v podobně temných barvách. Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen. A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země – vzduch, no a potom amen. Píseň vznikla v době vrcholící studené války, kdy byla hrozba jaderného konfliktu mezi USA a Sovětským svazem velmi reálná.
Těžko ale můžeme zůstat klidní tváří v tvář dalším zprávám o vybombardovaných nebo tornádem zničených domech. Nebo když si prohlížíme fotografie lidí, kteří přišli o své blízké. Nebo když slyšíme další varování před tím, co nás čeká. Máme chuť přestat zprávy sledovat, protože už nedokážeme vstřebat další utrpení. Snadno nás ovládne bezmoc. Co s tím vším mohu dělat? Neměli bychom si raději říci: jezme a pijme, protože zítra zemřeme?
Konec světa nemusí znamenat, že pomine všechno kolem nás. Někdy stačí, když se rozpadne svět, ve kterém jsme dosud žili. Člověk vážně onemocní a najednou se všechno, co považoval za samozřejmé, stane nejistým. Zemře někdo blízký a svět, který jsme s ním sdíleli, už neexistuje. Rozpadne se vztah, ztratíme práci, přijdeme o domov nebo se dozvíme něco, co změní náš pohled na sebe samé. Lidé kolem nás žijí dál, ráno vychází slunce, děti chodí do školy, v obchodech se prodává zboží. Ale pro nás něco zásadního skončilo.
O konci světa vypráví také příběh o potopě. Všechno živé je ohroženo, země je zaplavena vodou. Velká voda v různých podobách mimochodem dodnes patří k aktuálnímu rejstříku katastrof. Noe a ti, které vzal s sebou do archy, přežijí. Co bude dál? A má vůbec smysl začít znovu, když svět, který měl být domovem, se opět může proměnit v místo zkázy?
Příběh o potopě vyprávíme už těm nejmenším dětem a zpíváme o kocábce náramné, ve skutečnosti ale vůbec není jednoduchý. Obsahuje znepokojivé otázky. Proč muselo zahynout tolik živých tvorů? Co provedla zvířata, která se utopila? A proč trest dopadl na všechny, bez ohledu na to, jakou měrou se proti Bohu provinili? Je to princip kolektivní viny, nebo jsme prostě totálně zkaženi, bez rozdílu, taková masa zavržená, jak kdysi řekl svatý Augustin?
Před potopou dokonce čteme šokující věc: Bůh přímo litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Jak se máme spolehnout na Boha, kterému se jeho dílo zjevně nepovedlo nebo mu vyklouzlo z rukou? Věděl o tom dopředu, když je vševědoucí? Co si počít s Bohem, který riskoval, že to špatně dopadne, a ten risk skutečně nevyšel – tak to zkouší ještě jednou?
Myslím, že na všechny tyhle otázky ani nelze najít odpověď. Tím je nechci zahánět a tvářit se, že nejsou. Ale pokud na nějaký takový text v Bibli narazíme, je vhodné ho číst ve světle toho, co je v ní naopak jasné, zřetelné a svým světlem osvěcuje i ta temná místa, kterým nerozumíme. Tím světlem v dnešním příběhu jsou následující Boží slova: Již nikdy nebudu proklínat zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, a již nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.
Na těchto slovech je pozoruhodné především jejich zdůvodnění. Bůh netvrdí, že lidé se po potopě polepšili. Nepředpokládá, že od této chvíle budou všichni spravedliví a bohabojní. To je dost zásadní zjištění. Kolikrát už v dějinách zazněla předpověď, že nějaké obrovské lidské selhání povede k jakési katarzi a pokání, kdy si lidé do hloubky uvědomí, co spáchali, a trvale se z toho poučí, takže se nic podobného už nikdy opakovat nebude.
Během covidové pandemie zaznívalo proroctví: Svět už nikdy nebude, jaký byl. Nečekaná zkušenost, která obrátila celý náš život vzhůru nohama, v mnohých vyvolala dojem, že jsme na prahu zásadní proměny. Dnes vidíme, že taková očekávání byla přehnaná; zas tak moc se toho nezměnilo. Nezdá se, že bychom krizi dokázali využít jako šanci. Ještě mnohem víc do očí bijící je zkušenost s holocaustem. Poučilo se lidstvo? Raději tuto otázku nechávám bez odpovědi.
Bůh o tom dobře ví. Ví, že lidské srdce tíhne ke zlému. Potopa navzdory té spoustě vod k očistě lidstva nevedla. A přesto se Bůh rozhoduje, že už nebude jednat tak jako předtím. Čekali bychom, že má-li být svět zachráněn, musí se nejprve změnit lidé. Ale v tomto příběhu je to jinak. Bůh nečeká, až se člověk stane lepším. Sám se zavazuje, že už svět nezničí.
Jestliže kdysi rozbujelé zlo Boha přivedlo k přehodnocení jeho stvořitelského díla, nyní totéž zlo v něm vyvolává milosrdenství. Navzdory tomu, že si lidé zaslouží trest, ten trest nepřijde. Na miskách vah jednoznačně převažuje jeho odpuštění. Boží jednání je asymetrické: Jeho hněv je jen na okamžik, jeho přízeň však na celý život, praví se v žalmu. Spravedlivý trest není cestou k nápravě člověka. Pokud by se měl uplatňovat důsledně, musela by přijít další potopa a tu by nepřežil už nikdo.
Noe nevyvádí z archy nové lidstvo, které by už bylo bez hříchu. Nečekali bychom od Boha víc? Dnešní evangelium je v porovnání s tím o Ježíši Kristu skromnější a přece důležité. Bůh se svého stvoření nezříká. Zůstává s ním spojen, i když ví, jací lidé jsou. Zároveň nám dnešní příběh připomíná, že budoucnost světa není založena na lidském zdokonalování. Boží budoucnost nestojí na tom, že všechno zvládáme. Přichází navzdory tomu, že sami toho moc nezvládáme.
Bůh své rozhodnutí vyjadřuje slovy, která se týkají běžného rytmu života: Setba a žeň, chlad a žár, léto a zima, den a noc nikdy nepřestanou po všechny dny země. Není to příslib světa bez problémů. Bůh neslibuje, že už nikdy nepřijde povodeň nebo ničivá nemoc nebo že lidé přestanou mezi sebou válčit. Slibuje něco jiného: že život bude pokračovat.
V tom je zvláštní útěcha. Velké věci, které určují náš život, často nemáme ve svých rukou. Nemáme všechno pod kontrolou. Nemusíme si však namlouvat, že všechno závisí jen na nás. Nemusíme nést na vlastních bedrech odpovědnost za záchranu celého světa. Máme o něj pečovat, protože Bůh se svého světa nevzdal.
Někdy se i náš osobní svět mění způsobem, který jsme si nedokázali představit. Možná se nám zdá, že se přímo rozpadá. A přece: křesťanským postojem není ohlížet se dozadu za tím, co už se nikdy nevrátí. Víra naopak hledá Boží budoucnost i tam, kde zatím není vidět a všude kolem jsou jen trosky toho starého. I po katastrofě může přijít nový začátek. I po ztrátě může znovu vzniknout něco, v co jsme se ani neodvažovali doufat.
Někdy se tato naděje vyjadřuje takovou banální zkratkou, že když něco končí, něco zase začíná, jedny dveře se zavírají, druhé otevírají. Tak jednoduché to není – někdy prostě nevíme, jak dál, tápeme, bezradně se rozhlížíme. Proto bych to pořekadlo opravil: kde my končíme, Bůh začíná. A často skrytě a nenápadně, jako toho třetího dne po velkém Pátku.
Amen.
Ondřej Kolář