Kázání
Římanům 3, 21–24
(21) Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky,
(22) Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu:
(23) všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;
(24) jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.
Milé sestry, milí bratři,
možná se vám to také někdy stalo. Ráno otevřete telefon a než se napijete kávy, už vás zasype to, co ostatní zvládli a měli potřebu se tím na sociálních sítích pochlubit: někdo uběhl svůj první půlmaraton, jiný byl povýšen v práci, další byl na dokonalé dovolené s dokonalými dětmi a dokonalou večeří. A i když si neustále opakujete, že sociální sítě nepřinášejí skutečný svět, ale vždy jen přikrášlenou, jednostrannou realitu, stejně se vám v hlavě ozve tichý hlas: A ty? Co jsi dokázal ty?
Tuhle otázku si někdy položí každý z nás. A vůbec přitom nemusíme mít otevřený Facebook a porovnávat se s ostatními. Ona se objeví sama. Člověk je tvor, který se nespokojí s pouhým přežíváním, ale nutně svůj život hodnotí a bilancuje. Co jsem v životě zvládl? Co se mi podařilo? Co po sobě zanechám dobrého? Na tom nemusí být nic špatného. Takové otázky nás mohou motivovat a posouvat dál. Potíž nastává, když propadneme dojmu, že si své místo tady na zemi musíme nějak zasloužit: tím, že podám výkon, mám úspěch a jsem užitečný. Teprve pak mám pocit, že můj život měl smysl. Dnešní doba v lidech vyvolává dojem, že nikdy nestačí být takový, jaký jsem. Lidský život jako by pozbýval hodnoty, kterou má sám v sobě. Jsme nuceni svou existenci neustále ospravedlňovat.
Slovo „ospravedlnění“ původně pochází ze soudního prostředí. Když o něm mluví apoštol Pavel, má na mysli soud Boží. Dnešní člověk ten přívlastek snadno vynechá. Soud však zůstává. A na soudcovském křesle se objeví někdo jiný, různí bůžkové, před kterými chceme obstát: rodiče, přátelé, šéf, očekávání společnosti nebo konto v bance, které si žádá stále další a další sousta. Tihle bůžkové možná nevynášejí konečný rozsudek nad naším životem, ale jejich tázavý pohled je nepřetržitý. Je to takové trvalé souzení, které náš život doprovází. A často jsem tím nejtvrdším soudcem já sám: Sám sebe obžalovávám, sám se hájím a sám se nikdy neosvobodím. Ještě jsi neudělal dost. Ještě by ses měl víc snažit.
Včera protestantský svět slavil Den reformace. Připomínáme si při něm, že Martin Luther objevil v textu, který jsme právě slyšeli, něco, co změnilo dějiny. Ale především: co změnilo život jednoho člověka. Jako mladý mnich byl Luther vzorem zbožnosti. Postil se, modlil a ke zpovědi chodil tak často a na tak dlouho, že to jeho představeným lezlo na nervy. Ale ať dělal cokoli, uvnitř mu stále zněl ten hlas: Stačí to? Obstojím před Bohem? Největší hrůzu v něm vyvolávalo právě to slovo, které jsme dnes četli: Boží spravedlnost. Slyšel v něm soudce, který měří a posuzuje a kterému nic neunikne. A protože věděl, že takovému Bohu nikdy nebude dost dobrý, nenáviděl ho.
Díky Bohu, Lutherova důkladnost při studiu Bible byla větší než důkladnost, s jakou při zpovědi vypočítával své hříchy. Najednou mu došlo, že Boží spravedlnost není požadavek, který Bůh klade na nás. Je to dar, který Bůh dává. Boží spravedlnost nemáme vyrobit, máme ji pouze přijmout. Luther později vyprávěl, že ve chvíli tohoto prozření měl pocit, jako by se mu otevřela brána do ráje.
Apoštol Pavel říká, že vlastním výkonem se spravedlnost před Bohem získat nedá. To se nepodaří nikomu. Ani zbožným, ani slušným, ani vítězům v konkurenci světa. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Toto tvrzení bourá všechny společenské žebříčky. Bere sebevědomí těm, kdo se považují za dokonalé, ať už se nacházejí na vrcholu žebříčku náboženského, nebo kariérního. Na internetu můžeš být slavný a sbírat lajky, ale co ti to je platné, když jsi vzdálen od Boží slávy?
Důležité je také to nenápadné slovo: „Nyní však.“ V Božích očích jsme hodnotní už teď, ne až potom, až splníme nějaké podmínky, až se polepšíme, až plně rozvineme svůj potenciál a zdokonalíme se. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost. Bůh nečeká, až si ji vybojujeme. Vstupuje do našich životů nečekaně, jako dar: „skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří“. Ten, kdo se cítí jako selhávající, nemá na ospravedlnění svého života menší nárok než ten úspěšný. A ten silný a úspěšný nemá oproti slabému, hříšnému a neúspěšnému žádnou výhodu. Před Bohem se všechny naše tabulky a všechno naše posuzování stávají bezvýznamnými.
Apoštol Pavel sice zdůrazňuje, že jsme ospravedlněni zadarmo, ale hned k tomu přidává, že se tak stalo „vykoupením v Kristu Ježíši“. Ze soudní síně se nyní přesouváme na trh s otroky. Někdo zaplatil, aby mohl někdo jiný odejít na svobodu. Otrok sám sebe vykoupit nemůže. Za naši svobodu zaplatil Bůh sám ve svém Synu Ježíši Kristu. Když tedy Pavel říká, že jsme ospravedlněni zadarmo, neznamená to, že nemáme žádnou cenu, že jsme bezcenné zboží. Tu vysokou cenu za nás zaplatil Ježíš Kristus.
Hodnota člověka se pozná podle toho, kolik je pro něj někdo ochoten dát. Kristus za mě dal všechno. Jsem pro něj vzácný, až natolik, že mě přišel zachránit a nevzdal se mě ani tehdy, když mu šlo o život. Ať už máme o sobě jakkoli vysoké nebo nízké mínění, je tu jeden pevný základ, o který se můžeme opřít: pro tebe Kristus přišel, aby tě zachránil. Pocity nás někdy mohou klamat. Někdo se cítí bezcenný, protože ho rodiče neměli rádi, anebo na něj kladli přehnané požadavky, kterým nedostál. Někdo se cítí k ničemu, protože se jeho životní sny rozplynuly. Někdo se cítí podřadný, protože v životě těžce selhal. Podobně se cítil také Martin Luther, když se v klášteře trápil nad tím, kolik hříchů zase napáchal. Někdo se s pocity méněcennosti potýká až do smrti. Uprostřed všech našich nejistot je tu jediná jistota, která leží mimo nás, mimo naše možnosti a schopnosti.
Takže až se ve vás zase někdy ozve ten známý hlas: A ty? Co jsi dokázal ty?, nemusíte se nijak obhajovat. Nemusíte ospravedlňovat svůj život výčtem všeho, co se vám povedlo, ani zatajováním či zlehčováním toho, co se vám nepovedlo. O žádný takový seznam Bůh nestojí. Na tu otázku můžeme odpovědět: Jsem ospravedlněn zadarmo. Nemusím předběhnout ostatní. Nemusím rozhodovat o tom, jestli mám právo existovat. To už je rozhodnuto: Kristus přišel na svět, hledal mě a na kříži za mě zaplatil, jednou provždy. Jsem pro něj vzácný. A z té jistoty můžu žít, milovat, pracovat, a dokonce i selhávat.
Amen.
Ondřej Kolář