Bohoslužba 15. 11. 2026

Kázání

Lukáš 12, 35–40
(35) Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří.
(36) Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře.
(37) Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.
(38) Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim.
(39) Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu.
(40) I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“

Sestry a bratři,

Ježíšovy výzvy k bdění se mi, popravdě řečeno, neposlouchají moc dobře. Asi hlavně proto, že rád spím. Noční bdění mám spojené s nevyspáním, únavou a podrážděností. Třeba proto, že onemocnělo dítě a potřebuje péči, nebo se mi honí hlavou otravné myšlenky a nedovolují mi usnout.

Příliš sympatická mi není ani bdělost v tom přeneseném smyslu, tedy ostražitost či obezřetnost. Předpokládá totiž, že svět kolem je plný nebezpečí a pokušení. A proto: dávej si pozor, nikomu moc nevěř, neustále se kontroluj a zpytuj svědomí, jestli jsi náhodou už nepodlehl.

Přitom Ježíš tu nemluví o žádném nepříteli, na kterého bychom si měli dávat pozor nebo se ho dokonce bát. Služebníci čekají na svého pána, který se vrací ze svatební hostiny. Mají rozsvícené lampy, protože se těší, ne protože se bojí.

Představte si docela obyčejný večer po náročném dni. V hlavě vám ještě doznívají starosti, doma je nepořádek a vy už padáte únavou. Když v takovou chvíli někdo zazvoní u dveří, pomyslíme si nejspíš: Kdo to může být – tak pozdě? To ho mám pustit dovnitř – zrovna teď, do tohoto chaosu?

A přitom ten, kdo stojí za dveřmi, sice přichází nečekaně, ale ne proto, aby vám přísným okem zkontroloval byt a vyčetl, co jste zase nestihli. Místo toho vytáhne z tašky dobré víno a krabici plnou svatebních koláčků, podívá se na vás s pochopením a řekne: Sedni si, dneska ses už namáhal dost. Je čas odpočinout si a trochu se poveselit.

Nějak tak si můžeme představit příchod pána domu v Ježíšově podobenství. Pán se vrací domů, ale místo aby kontroloval, jestli služebníci splnili všechny úkoly a jestli je všude perfektně uklizeno, sám se opáše, na chvíli se stane služebníkem, posadí je ke stolu a začne je obsluhovat.

To je něco nemyslitelného: převrácení společenských pořádků. Různá podobenství o hostině mají společné to, že hosté stojí venku před dveřmi a jde o to, aby byli vpuštěni. Zde je to naopak: hostitel sám přichází za hosty domů a přináší hostinu k nim. Je to jako kurýr, který ale nemá jen doručit zásilku, protože sám vejde dovnitř a všechny obslouží.

Ježíš při poslední večeři řekl: Já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží. Čekáme tedy na Pána, který nepřichází jako inspektor, ale jako hostitel, který nese radost do našich starostí a úzkostí. Kdykoli slavíme večeři Páně, zakoušíme to také: on prostírá a my jsme ti, kdo přijímají.

Zkusím nabídnout ještě jiný obraz. Možná jste se někdy zúčastnili velikonoční vigilie. Přicházíte do tmavého kostela. Venku se zapálí oheň a od něj velikonoční svíce. Plamen se předává od souseda k sousedovi, z ruky do ruky, až je v celém prostoru světlo.

Vigilie znamená bdění. Sedí se dlouho do noci, naslouchá se starým biblickým příběhům a čeká se. Ne na Boží soud, ale na světlo nedělního rána. Velikonoční bdění je totiž připomínkou dvou jiných nocí. Když Izraelci vycházeli z Egypta, měli opásaná bedra, tak jak o tom mluví Ježíš. Byla to noc strachu, ale především noc vysvobození.

Tu druhou velkou noc protrhl kámen odvalený z Ježíšova hrobu. Nejstarší církev věřila, že se Pán vrátí právě v tuto noc, kdy si připomínáme vysvobození z Egypta i Kristovo vzkříšení. Proto se po půlnoci účastníci bohoslužby nerozcházeli, dokud nebylo jasné, že Pán nepřišel. Stáli s rozsvícenými lampami a čekali, že zaklepe.

Ježíš mluví o příchodu Syna člověka, tedy o jeho slavném zjevení na konci věků. Bdělé čekání na Pána z církve postupně vymizelo, i když se v dějinách čas od času objevovaly pokusy je znovu probudit. Těžko proto můžeme dnešním křesťanům vyčítat, že nežijí nadějí v konec přítomného věku a v příchod Božího království. Věřím, že o bdělosti je možné hovořit ještě jinak než v horizontu blízkého konce světa. Není samozřejmě vyloučené, že nastane třeba zítra. Ale spíš musíme počítat s dlouhým mezičasem lidských dějin.

Nejvíc se nabízí nahradit čekání na Kristův příchod čekáním na vlastní smrt. Ta může přijít také kdykoli. Neznáme den ani hodinu. Konec často vtrhne do našich životů bez varování jako onen zloděj v noci. Setkání s Kristem v hodině smrti je důležitou součástí naší víry. Memento mori, pamatuj na smrt. A buď si vědom toho, že budeš volán k odpovědnosti za svůj život, a tak se snaž ho vést tak, aby ses kdykoli s Kristem mohl setkat.

Tato výzva rozhodně nepatří jen do takzvaného temného středověku. Problematické však na ní je, že setkání s Kristem líčí především jako okamžik soudu. Celoživotní příprava na smrt byla chápána jako příprava na Kristův soud. Bdělý postoj křesťana tak byl motivován negativně: bázní Boží, strachem z toho, co mi setkání s Bohem přinese.

V dnešním podobenství se naproti tomu s žádným strachem nepracuje. Máme být bdělí, abychom nepropásli tu radostnou událost. Být bdělý znamená být připraven na velkou oslavu. Kdo při příchodu Pána bude spát, nebude potrestán za nedostatek bdělosti, ale sám se připraví o něco velkého. Vlastně se potrestá sám, protože ten slavný příchod propásl.

V prvním dnešním čtení jsme slyšeli, že žalmistova duše čeká na Hospodina víc než strážní na jitro. Úkolem strážného je jistě dávat pozor na nepřítele, který může zaútočit odkudkoli a kdykoliv. Tady jde ale o něco jiného: on netrpělivě čeká na svítání, na konec své služby.

Opravu je to tak, že žijeme v temné noci? Dříve než jitro nastane, jsou tu různá malá světla, dotyky toho posledního dne, který rozzáří celý náš svět. Naše bdělost nemá být jen nebo především ostražitostí před nebezpečím a pokušením, ale spíše vnímavostí pro to dobré, co Bůh v našich životech i v celém světě již koná. Pán, který přijde na konci, přichází i teď: ve slovu, které nás zastaví, v setkání, které nás promění, v pomoci, která nečeká protislužbu. Vzpomeňte si, jakým způsobem a skrze koho nás Pán navštívil, když jsme to nepředpokládali. Často z nečekané strany, od lidí, které bychom s Kristem nespojovali.

Bůh se nesmiřuje s tím, co je, ani tehdy, když my už se smiřovat začínáme. Naplňuje zaslíbení, na která jsme skoro zapomněli. Ježíšova otázka proto zní: Na koho nebo na co čekáš? A čekáš vůbec na něco, nebo už jsi začal žít s tím, že nic dobrého do tvého života nepřijde?

Nejtěžší je bdít, když už noc pokročila a den nikde. Čekání totiž někdy znamená prostě něco přečkat. Jsou věci, které nemůžeme ze života odstranit a často ani ukrátit: nemoc, ztrátu, nebo právě dlouhou noc. Truchlení nelze urychlit a uzdravování se často neúnosně vleče. I tehdy máme udržet výhled k přicházejícímu Pánu. A není náhodou, že Ježíš mluví o služebnících v množném čísle. Nejlépe se čeká ve společenství, kde lidé mohou jeden druhého podržet.

Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Ty lampy signalizují tomu, kdo se vrací, že na něj někdo čeká a že dveře jsou otevřené. Ve svých životech počítáme s Pánem a jsme ochotni ho vpustit do svých záležitostí. Lampa je znamením, že náš svět má Bohem darovanou budoucnost. Je plný božích možností, které my zatím nevidíme, ale věříme, že se jednou promění ve skutečnost. Lampa je malý plamínek naděje.

Naše lampy mají hořet. Možná si vzpomeneme na jedno z nejodvážnějších Ježíšových slov: vy jste světlo světa. Z hořící naděje se rodí síla připravovat svět na Kristův příchod. Světlo, které osvěcuje jen komůrku našeho srdce, nikomu neposlouží. Nemáme jen čekat, až někdo jiný ve světě rozsvítí. Než přijde Kristus zpět na tento svět, jsme to také my, kdo máme být světlem v temnotách.

Jistě, nejsme to nakonec my, kdo svítí. Jsme jako měsíc, který nesvítí sám od sebe, ale odráží světlo slunce. Plamen, který neseme, jsme dostali darem, tak jako se o velikonoční vigilii předává oheň od svíce ke svíci. Buďte tedy připraveni a sviťte, až do chvíle, kdy plné Boží světlo vše rozzáří.

Amen.

Ondřej Kolář