Kázání
Lukáš 22, 39–46
(39) Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali.
(40) Když došel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“
(41) Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se:
(42) „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“
(43) Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly.
(44) Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.
(45) Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli.
(46) Řekl jim: „Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“
V roce 1988 přišel do kin film Poslední pokušení Krista. U řady křesťanů vyvolal veliké pobouření a protesty, vrcholící dokonce vypalováním kin. Rozezlení odpůrci filmu nejspíš dost pečlivě nečetli evangelia, protože jinak by věděli, že o Ježíšově pokušení se v nich samozřejmě hovoří, a to dokonce na dvou zásadních místech – na začátku a na konci Ježíšova příběhu.
V obojím případě bylo v sázce to nejdůležitější – Ježíšovo poslání samotné. Zůstane Ježíš poslušný svému nebeskému Otci, třebaže ho to bude stát mnoho úsilí, zakusí všelijaké protivenství i pronásledování a nakonec za to zaplatí životem? Anebo zvolí nějakou snadnější, přirozenější cestu? Bibličtí vypravěči si dávají záležet na tom, aby bylo jasné, že Ježíšovo rozhodování byl těžký vnitřní boj. Pochybnosti, které se ho zmocnily, nebyly jen letmým hnutím mysli, ale skutečným ďábelským útokem, kterému nebylo snadné odolat.
Na počátku ďábel Ježíši nabízel kariéru divotvůrce, který si bude hledět vlastní slávy, a svými zázraky si lacino získá popularitu. Na konci čelí Ježíš pokušení ještě silnějšímu – zde už dávno nejde o moc a věhlas, ale o holý život. Na Olivové hoře má Ježíš poslední příležitost se zachránit. Je noc, Ježíš se vzdaluje svým učedníkům, zůstává sám. Právě teď by mohl utéct, zmizet z dosahu svých věrných i svých nepřátel – a především: zmizet také Bohu, který na něj právě klade břemeno nejtěžší. Nikdo by ho v tuto chvíli ještě nepronásledoval, Jidáš s jeho skvadrou jsou ještě daleko. Po svém úniku by pak Ježíš někde v ústraní, nejlépe v daleké cizině, mohl začít svůj druhý život – třeba právě takový, jaký se honil hlavou Ježíšovi ze zmíněného filmu Martina Scorseseho: život naplněný rodinnou pohodou a štěstím. Život, který si přece my všichni pro sebe přejeme.
Ježíš bojuje s pokušením – a je celkem jedno, jestli si to budeme představovat jako boj s ďáblem, nebo s vlastními pochybnostmi. Snad nikde jinde není Ježíšovo lidství tak zřetelné jako zde. Povrchní četba evangelií může vyvolat dojem, že Ježíš od začátku přesně ví, co chce, a také ví, jak toho dosáhnout. Jeho cesta vypadá jako předem daná, jasně nalinkovaná Bohem a potvrzená předpověďmi proroků. Tu a tam je nám ale poodhalena ta jakoby odvrácená, méně viditelná strana Ježíšova příběhu. Na několika málo místech se dovídáme, že za Ježíšovými mocnými činy a slovy stála modlitba. Chvíle, kdy byl Ježíš o samotě, v tichosti, jen s Bohem. Zde promýšlel, probojoval a promodlil svou cestu.
Po poslední večeři s učedníky čeká Ježíše rozhodující zápas. Ten začíná zcela upřímně vysloveným přáním: chceš-li, odejmi ode mě tento kalich. Ježíš je sice ochoten se Bohu nakonec podřídit, ale přece stále ještě doufá, že Bůh může jeho úděl zvrátit. Toto není slepá poslušnost, která v sobě zadupává a umlčuje vlastní touhy a plány.
Zdá se mi, že mnozí křesťané v dějinách chtěli být ježíšovštější než Ježíš sám a nakládali na sebe krajní podoby poslušnosti. Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, šel až tak daleko, že pro své spolubratry razil heslo: jako mrtvola. Člen řádu měl zcela umrtvit sebe sama, svou vůli, úsudek i tužby, a dát se plně k dispozici svým řádovým nadřízeným k větší slávě Boží. Ale také u nás, v evangelické tradici, známe takové podrobení Bohu, nepřipouštějící žádné otázky či námitky. Víra sama přece bývala ztotožňována s poslušností: Karafiátovi broučci nejen poslušně žili, ale také poslušně zemřeli.
Zdráhal bych se o Ježíši tvrdit, že prostě poslušně zemřel. Příběh o jeho modlitbě v Getsemanské zahradě nám říká, že Ježíš nepřijímal Boží rozkazy tak, jako třeba stroj reaguje na stisknutí tlačítka. Dříve než uposlechl, prosil Ježíš Boha, aby byl kalicha utrpení a smrti zbaven.
Ježíš kdysi řekl: proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno. A také v modlitbě Páně, kterou nás Ježíš učil, přece nezní jen: buď vůle tvá, ale také mnoho dalších proseb. Ježíš neumlčuje svá přání, ale prosí a tluče. Má strach z toho, co jej čeká. Kdyby byl Ježíš od začátku smířený se svým údělem, mohla by jeho modlitba být jen obyčejným přitakáním Bohu. Jenže tak tomu není. Přijetí Boží vůle předchází modlitební boj.
Lukáš nám jako jediný z evangelistů prozrazuje, že Ježíš v tom boji nabyl sám – tak jako kdysi po zápase se satanem na poušti přišli k Ježíšovi andělé, aby ho obsluhovali, přichází anděl i v tuto chvíli. Jde mu na pomoc. Ale v čem tato pomoc vlastně spočívá? Ježíš se modlí dál, ale úzkost ho neopouští, naopak snad ještě zesílí – jeho pot padá na zem jako krůpěje krve. Jako by už zde na Olivové hoře docházela naplnění Ježíšova slova o prolité krvi, která zazněla při poslední večeři. Anděl nepřináší žádnou úlevu od bolesti a strachu, ale spíš ponouká k ještě usilovnější modlitbě.
Jsou chvíle, kdy se utrpení nemůže a nemá ničím zmírnit, kdy bolest je nezbytnou součástí zrání člověka. My, lidé na západě, jsme si zvykli pokládat každé utrpení za zbytečné – a známe také spoustu způsobů, jak se ho zbavit. Jistě: Díky Bohu za to, že už umírající nejsou nuceni snášet nesnesitelné útrapy, nebo že duševně nemocní lidé nemusejí prožívat všelijaká duševní muka. Jenže dnešní společnost prahnoucí po pozitivních zážitcích a hledající bezmeznou pohodu nějak pozapomněla, že existuje také trápení smysluplné. V životě jsou okamžiky, kterými je nutné se protrpět. Bolest může člověka dokonce očišťovat a obnovovat, nebo alespoň mnohému naučit. Například je správné truchlit po smrti blízkého člověka, prožít trýzeň rozloučení a nezahánět ho pryč s tím, že se pohřeb prostě konat nebude, aby to tolik nebolelo.
Anděl za Ježíšem nepřichází proto, aby z něj jeho kříž sňal. Povzbuzuje ho spíš k tomu, aby svou úzkost předložil Bohu, aby před něj cele vylil srdce a aby se dotazoval po Boží vůli. Ježíšova prosba nakonec vyslyšena není. Ježíš není hořkého kalicha zbaven. Avšak jeho modlitba přece není zbytečná – naopak je v tuto chvíli tím nejdůležitějším. Skrze modlitbu se Ježíš připravuje na to, co ho vzápětí čeká. Skrze modlitbu se učí pokorně přijmout Boží úmysly. Ježíš nakonec říká: ne má, nýbrž tvá vůle se staň – a tím myslí zároveň: tvá vůle se staň i v mém srdci. V modlitbě se vůle Boží stává vůlí Ježíšovou.
A k tomuto modlitebnímu zápasu vyzývá Ježíš také nás. Modlete se, abyste neupadli do pokušení – říká Ježíš svým učedníkům na začátku svého modlitebního boje a pak to zopakuje ještě na konci, kdy své blízké nalézá přemožené spánkem. U ostatních evangelistů Ježíš vyjadřuje zklamání ze slabosti učedníků, nebo přímo výčitku: Nemůžete ani chvíli se mnou bdít? Nemůžete být se mnou solidární? Lukáš ale zdůrazňuje něco jiného: modlitba chrání před pokušením. Modlitba dává sílu, abyste obstáli ve zkouškách, které vás potkají, a následovali mě. Modlitba uchovává vaše svědomí bdělé. V modlitbě si připomínáte, že vedle vašeho hlasu, který vám obvykle radí zvolit jednoduchou a obecně doporučovanou cestu, je tu ještě hlas Boží, který vás nenechá v klidu a zve vás k náročným úkolům. V modlitbě se učíte odkládat svůj omezený pohled na svět a sebe sama a přijímat pohled Boží.
Ale to všechno nejde hned, naráz. V modlitbě do našich starostí, radostí a rozhodování zaznívá Boží hlas. Ale smí a má v ní zaznít také náš hlas, hlas našich tužeb. Ten není méněcenný. Hlas lidského srdce nemá být v modlitbě udupán jako cosi opovážlivého a skoro protibožského. Bůh přece slyší náš hlas a bere ho vážně. Boží hlas a lidský hlas tak vstupují do rozhovoru. Do rozhovoru, jehož výsledek nelze předpovědět. U Ježíše vedl nakonec k přitakání: ne má, ale tvá vůle se staň.
Z tvé ruky Pane můj, co dáváš, chci vzít, zpíváme. Při zpěvu této písně mívám trochu špatné svědomí. Opravdu chci vzít vše, co mi Bůh připravil? Neklamu tu trochu sám sebe? Přiznávám, že mnohé věci nechci vzít, nechci na ně raději ani pomyslet, vzpírám se proti nim. A přece vím, že přijdou. Také Ježíš na Olivové hoře nechtěl vzít to, co mělo přijít za pár hodin. Nauč nás Bože, tak jako jsi naučil svého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, chtít přijímat to, co přichází z tvé ruky.
Amen.
Ondřej Kolář