Pokud vám lze video nelze přehrát, zkuste se na něj podívat přímo na Facebookové stránce.
Kázání
Lukáš 18, 9–14
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Sestry a bratři, i dnes bychom potřebovali, aby někdo řekl nějaké trefné podobenství o těch, kteří si na sobě zakládají, že jsou správní, a ostatními pohrdají. Z různých stran lze slyšet, že společnost je rozdělená. Hluboce rozdělená. A nejenom u nás. Ten obrovský rozkol mezi názorovými tábory. Jedni nemohou vystát druhé. Jedni nemohou druhým přijít na jméno, tak se vymýšlejí všelijaké nelichotivé přívlastky. „My jsme správní, ti druzí jsou špatní. My jsme ti moudří a ti druzí jsou pošetilí.“ My‒oni.
Možná vás to uklidní, ale naše doba není zdaleka první, která prožívá neblahou společenskou atmosféru prosycenou rozdělením a pohrdáním. Bible zná totéž, ve Starém i v Novém zákoně. Ježíš přišel do společnosti hluboce rozdělené. Vnímal její napětí, různé sociální bubliny, jak bychom řekli dnes. V rámci bubliny, toho svého nejtěsnějšího, spřáteleného okruhu člověk druhé lidi jakžtakž snese. Ale běda, když se musí nějak vyrovnat s těmi odjinud, z jiné bubliny. S těmi, kdo žijí jinak, kdo sledují jiná média, kdo mají jiné životní důrazy a jiné priority. Tam to drhne, tam to skřípe. Nyní stejně jako před dvěma tisíci lety.
Dnešní podobenství odráží rozdělenou společnost a způsob, jakým na ni Ježíš reagoval. O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.“ Tomu podobenství se říká „podobenství o farizeovi a celníkovi“, tak je najdete nadepsané i v našich Biblích. Ovšem za těmi dvěma jednotlivci, za farizejem a celníkem se skrývají velké skupiny obyvatelstva. Dvě části rozdělené společnosti. Farizejství byl duchovní proud, který kladl veliký důraz na zbožnost a poslušnost Božích příkazů. Obrodné hnutí, které umělo oslovit veřejnost a motivovat lidi k vážnějšímu životu víry. To byl dobrý záměr. Vlastně se v tomto ohledu zájem farizeů shodoval i s cíli samotného Ježíše Krista. Brát Boha vážně. Farizeové byli docela populární právě pro svoji oddanost a vážnost, s jakou přistupovali k víře předků. Oni střežili odkaz národních tradic a jejich hodnoty, byli to vlastenci, proto se farizejové těšili značné popularitě. Kdyby se v Judsku konaly volby, farizejové by s náskokem vyhráli.
A pak je zde skupina, kterou reprezentuje onen celník. Už jste to nejspíše slyšeli v jiných kázáních dříve. Celník tenkrát nebylo ani trochu úctyhodné zaměstnání. Celníci nebyli státní zaměstnanci pod penzí. Byli to svým způsobem podnikatelé, výběrčí mýta, kteří si od vládnoucích Římanů pronajali mýtnici někde u mostu nebo u brány a od procházejících vybírali poplatky. „Ukaž hrnčíři, co neseš na trh. Pěkná keramika, baže, ta určitě nebude levná. Tak zaplatíš dva denáry mýtného.“ Žádný div, že celníci nebyli oblíbeni. Kdo rád platí daně a podobné odvody? Navíc celníci byli nezávislí v určování výše poplatků. Museli pokrýt nájem plus přijít si na vlastní zisk. V očích národa to byli zrádci, kolaboranti, kteří vydělávali na spolupráci s okupanty. Za své příjmy celníci vděčili dočasnému umístění římských vojsk na území Judska. Jenže kolik bylo takových lidí, kteří chtě nechtě museli nějak spolupracovat s nepřátelskou mocí a za své živobytí ta či onak vděčili vetřelcům. Každý sedlák, který dodával obilí pro vojenské pekárny, každý kovář, který jim koval koně, každá šenkýřka, která jim nalila víno. Ti všichni byli nějak poznamenáni, zašpiněni kontaktem s cizími vlivy. O bezúhonnosti a čistotě farizeů si mohli leda nechat zdát. Život jako série nevábných kompromisů, na hony vzdálených vznešeným ideálům.
Rozdělená společnost. Jedni si o druhých myslí, že jsou špinaví zaprodanci, druzí si o prvních myslí, že jsou fantastové, kteří nevědí nic o skutečném životě s jeho složitostmi. V téhle společnosti žil Ježíš. Znal hloubku a trpkost rozdělení. Věděl o příkopech a zdech, které lidi dělí. Jedni proti druhým, druzí proti jedněm. A teď si schválně vzpomeňte, co Ježíš postavil do středu svého učení… Lásku. Lásku k bližnímu. Místo poměřování, kdo je jaký, Kristus hlásá odpuštění. To je jeho lék na rozdělenou společnost. Smíření uvnitř národa. Mír se uzavírá s nepřáteli, nikoli s přáteli. Uvnitř vlastních sociálních bublin smíření tolik nepotřebujeme, potřebujeme se smířit s těmi, kdo jsou z jiného prostředí. Z jiné bubliny.
V podobenství o farizeu a celníkovi se smíření nekoná. Oba dva se v chrámu modlí na opačném konci. A farizeus se během modlitby jenom utvrzuje ve své výsostné pozici. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé. Co je tohle za modlitbu? Přehlídka hrdosti a pýchy. A samolibosti. Ani stopy po pokoře. A co víc, ani stopa po smíření. Farizej si libuje ve své bublině. Přímo si v ní medí. Staví zdi mezi lidmi, místo aby je boural. Děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. K čemu je taková modlitba, která mezi lidmi hloubí příkopy? Která nehledá cestu ke smíření? Farizeus i tak krásnou věc, jako je modlitba, použil k prohloubení rozdělení mezi lidmi. Snažil se pochopit celníka na opačném konci? Snažil se vcítit do jeho kůže? Ne, jen se nad ním povyšoval. Použil jej jako měřítko své vlastní bezúhonnosti. Psycholog by nám zde mohl podat obšírný výklad o komplexu méněcennosti, kdy si člověk potřebuje dokázat svou hodnotu, a proto se poměřuje s druhými. Děkuji, že nejsem jako tento celník.
Na opačném konci chrámu se modlí celník. On se nevychloubá. Neví, čím by se měl chlubit. Modlí se jednoduše: Bože, slituj se nade mnou hříšným. Žádné naparování. Jen pár skromných slov. Celník kolem sebe nestaví zeď. On se neohrazuje vůči druhým. Je si vědom, že má svoje chyby. Je si vědom, že se dnes a denně potýká s vlastní nespolehlivostí, s vlastním hříchem, proto všechno sází na odpuštění, na slitování, na lásku. A je to sázka vítězná. On se svou nadějí neprohrál, jak říká Kristus: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.“ Celník se ve své kající modlitbě potkal se spravedlností Boží, nikoli farizej ve své nabubřelé modlitbě. Z těch dvou to byl rozhodně celník, kdo se domů vracel šťastný a radostný. On si totiž svoje štěstí nevypočítal ze svých skutků, on svoje štěstí přijal vírou od Boha. Zadarmo. Tohle je spása.
Celník a farizej sedí doma u stolu a společnost je rozdělená jako dřív. I my se vrátíme domů a naše společnost bude dále rozdělená jako dřív. Stále se budou vést zamindrákované silácké řeči. Stále se budou mezi lidmi hloubit příkopy a stavět zdi. Někteří na plotech, ostnatých drátech a neprůchodných hranicích dokonce zakládají svou politiku. Stále se budou objevovat nekonečné výhrady a ohrady. Ale díky Bohu a díky modlitbě kolem sebe nemusíme pořád stavět zeď. Před Bohem všichni potřebujeme odpuštění, nikdo se nad druhé nemůže vyvyšovat tím, že by se obešel bez lásky, beze smíření, bez evangelia.
Na začátku bylo řečeno, že by se nám dnes hodilo nějaké nové, soudobé podobenství pro rozdělenou společnost. Není zrovna snadné formulovat podobenství. Ale docela snadno můžeme mít sen. Sestry a bratři, nebojme se snít, že dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili. Farizej a celník. Potkali se u vchodu, a třebaže jim hned bylo jasné, kdo je kdo, dlouho na sebe hleděli. A pak si společně stoupli vedle sebe doprostřed chrámu a začali se na střídačku modlit. Jeden svými větami doplňoval druhého. „Pane Bože, děkujeme, že jsme tvoje děti. Díky, že nás všechny znáš, zbožné i bezbožné. Každý z nás je v něčem dobrý a v něčem selhává. Děkujeme, že nás v naší různosti přijímáš. Prosíme, uč přijímat druhé. Uč nás překonávat bariéry mezi lidmi. Uč nás bořit zdi a zarovnávat příkopy. O lásku a smíření tě prosíme, Otče náš. Bože, smiluj se nad námi. Amen.“
Z knihy kázání Jiřího Tenglera převzal a mírně upravil Ondřej Kolář