Omlouváme se za neúplný záznam. Zbytek kázání je k dispozici pouze v textové podobě níže.
Kázání
Filipským 3, 7–11
Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání.
Apoštol Pavel se tu vyjadřuje ve skutečnosti ještě mnohem tvrději. Tvůrci ekumenického překladu – asi s ohledem na jemnocit čtenářů – původní znění poněkud uhlazují. Jadrnější kraličtí si ovšem neberou servítky a odvažují se větu přeložit naplno, tak jak stojí v řeckém originále: Pro nějž, tedy pro Krista, jsem to všecko ztratil a mám to jako za lejna.
Ne, není to tak, že by tu apoštol podlehl chvilkové emoci. Jeho obhroublý výraz, v nichž si nijak neliboval, tu má svůj význam. Všechno, čím jsem se v životě mohl a stále můžu chlubit, náhle ztratilo význam, když jsem poznal Ježíše jako svého Pána. Úctyhodný rodokmen, dobrý původ, nejvyšší vzdělání, nadějná kariéra, pečlivé dodržování Božího zákona. Tím vším jsem kdysi žil, na to se spoléhal, to bylo mým ziskem a úspěchem. A to všechno mohu nyní s klidným svědomím vyhodit na hnůj.
Podobnými slovy hovoří mnozí lidé, kteří se v dospělosti obrátili ke Kristu. Žil jsem na ulici, pil alkohol a hrál na automatech, střídal jsem partnerky jak ponožky – a pak jsem poznal Ježíše a bylo vše jinak. Za svým starým bezbožným životem jsem udělal tlustou čáru. Teď jsem úplně jiný člověk.
Přiznám se, že na taková vyznání víry se dívám trochu opatrně a nedůvěřivě. Asi proto, že žádnou podobnou zkušenost za sebou nemám. Ke Kristu jsem dospěl pozvolna, skoro nenápadně, po malých krůčcích. Nedokážu jasně stanovit okamžik, kdy už jsem začal věřit. Ale i kdyby se mi ho snad podařilo určit, těžko můžu o sobě říci, že jsem v onu chvíli vše staré odhodil a začal to pokládat za odpad.
Tlusté čáry za minulostí jsou ostatně vždycky trochu podezřelé. V odvykacích léčebnách se o ně pokoušejí někteří pacienti opakovaně – a pokaždé do toho jdou s pevným přesvědčením, že tentokrát to určitě vyjde. Myslím, že je právě chybná ta představa, že minulost je definitivně pryč a už není potřeba se jí zabývat. Minulost je spíš onen ďábel, který obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Narkomani by o tom mohli vyprávět. Jejich drogová minulost je sice už nemusí svazovat, mohu být čistí – ale zároveň musejí být o to víc ostražití a vědomi toho, že to staré může kdykoli znovu zaútočit.
Tlustá čára se mi nelíbí ale také z důvodu opačného: Copak vše, čím člověk před svým obrácením žil, bylo k ničemu? To, co jsme přijali od rodičů, prarodičů, sourozenců, od kamarádů, školy? Copak celá dosavadní životní cesta byla jedna velká slepá ulička? Copak všechny úspěchy byly vlastně neúspěchy, všechny výhry vlastně prohry, všechno štěstí vlastně neštěstí? Má si věřící člověk opravdu povinně zošklivit svůj starý život bez Boha, bez Krista?
Mnoho náboženských fanatiků právě toto požaduje po člověku, který se hodlá přidat na jejich stranu. Spal mosty, roztrhej všechny rodinné a přátelské vazby, s opovržením si odplivni za vším, co jsi dělal a jak jsi myslel. Když pak ale přijde vystřízlivění a takový člověk se pracně a bolestně odpoutá z osidel svých náboženských vůdců, s hrůzou zjišťuje, že se nemá kam vrátit, protože vše, co mu bylo drahé, už hodil do hnoje.
Pavlovo slovo je nebezpečné a je nutné ho – jako ostatně každé biblické slovo – vnímat v kontextu. Ani Pavel samozřejmě nespláchl svou minulost do odpadu. Prozrazují ho jeho vlastní dopisy. Z nich je patrné, že i nadále žil ze svého židovského i řeckého vzdělání, čerpal z prostředí, v němž vyrůstal a které ho formovalo. Skvěle znal bibli, uměl používat argumentaci svých rabínských učitelů, a zároveň svoje texty dokázal vybrousit podle pravidel pohanské rétoriky.
Všechny dary, které dostal, i úspěchy, kterých dosáhl, Pavel nepokládá za zcela bezcenné, i když to tak může vyznívat. Pouze říká: pro Krista jsem to odepsal. Bylo by pošetilé a trapné před Bohem vykazovat své vzdělání, svou pracovní pozici, své mravní úsilí – a čekat, že Bůh přispěchá s pochvalou a uznáním. Před lidmi se klidně pochlub svými zisky, když ti to udělá dobře, ale pamatuj, že před Bohem jsi trvale v těžkém mínusu. To, co je pro tebe v běžném životě výhodou a předností, ti právě může před Bohem překážet, protože si na tom až příliš zakládáš, a dokonce máš pocit, že i Bůh by měl tvé zásluhy uznat a ocenit. Jediný zisk je pro tebe Kristus sám. Zisk, který ti ale byl připsán na konto bez tvého přičinění a zásluh. Se všemi ostatními zisky se před Bohem raději nevytahuj.
To je jistě veliké přehodnocení hodnot. Když jdeme noční krajinou a svítí hvězdy a měsíc, jsme rádi, že se podle nich můžeme orientovat a kochat se jejich krásou. Když pak ale vyjde slunce, všechny hvězdy blednou. Náhle nejsou vidět, jsou překryty něčím neporovnatelně silnějším. Takovou zkušenost popisuje také Ježíš v jednom ze svých podobenství: když obchodník s perlami objeví jednu obzvlášť vzácnou, neváhá klidně prodat veškerý svůj majetek, jen aby si tu jedinou drahocennou perlu mohl pořídit. Stojí mu za to se všeho ostatního zbavit, protože ví, že nic lepšího už ho v životě nepotká. Boží království předčí všechny poklady světa, říká tím Ježíš.
Co to pro nás znamená? Máme se pro Ježíše také všeho zbavit, všechno odhodit? Ježíšovi učedníci to tak skutečně dělali – opustili svou rodinu, své zaměstnání, vše, pro co doposud žili, a šli za Ježíšem. Někteří z nich, třeba celníci, se vzdali skutečně dobrého bydla, luxusního života na vysoké noze. Byli přesvědčeni, že tváří v tvář blízkému Božímu království přece ani nelze jednat jinak. Nemá smysl se vázat se na něco, co stejně brzo skončí, je zbytečné se usazovat.
Ten očekávaný konec ovšem – jak známo – nepřišel. Církev se – chtě nechtě – musela usadit. A začala přemýšlet nad tím, jaký vztah má ta nejvyšší hodnota, ta nejcennější perla, k hodnotám nižším, k těm perlám obyčejnějším, a přece pro běžný život důležitým. Jaké místo má v životě křesťana rodina, práce, přátelé, koníčky, zábava?
V dějinách křesťanství se pokaždé našli lidé, kteří se rozhodli jít ve stopách Ježíšových co nejdůsledněji, nekompromisně. Stávali se z nich poustevníci, později vstupovali do mnišských řádů. Církev často pokládala tento způsob víry za vyšší a dokonalejší – v porovnání s běžným životem křesťanů, kteří zůstali u svých rodin a svých světských zaměstnání. Martin Luther a další reformátoři takovéto rozdělování věřících odmítli a zdůraznili, že povolání řemeslníka, lékaře či učitele není před Bohem o nic horší než povolání řeholní.
Jsem přesvědčen, že jako věřící nemáme odepsat a pokládat za nic ty menší hodnoty, z nichž je utkán náš běžný život. Apoštol Pavel pouze prohlašuje, že na tom všem si nechce a ani nemůže před Bohem zakládat. Vždyť vše dobré, co máme a co dostáváme, máme přece od Boha – tak jak bychom tím před ním mohli vychloubat? Jistě ale máme za to vše děkovat, radovat se z toho a vždy znovu vyznávat, že to vše máme z Boží milosti.
K takovému pokornému postoji také patří, že nemáme propadat panice, když se nám nedaří, když přicházejí různá trápení a ztráty. Beru na sebe podobu Kristovy smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání, říká Pavel. Neštěstí a nezdar pro nás není znamením Božího hněvu či nepřízně, ale je účastí na Kristově utrpení. Před Bohem smíme být také občas neúspěšní a smutní. To není žádná prohra. Ba dokonce může být někdy zisk, když přijdu o něco, na čem jsem až příliš lpěl, co mě až moc svazovalo. Jsme hodnotní ne proto, že něco máme, umíme a někam jsme se vyšplhali, ale proto, že jsme v Ježíši Kristu Boží děti. A máme-li účast na jeho utrpení a smrti, budeme mít účast i na jeho slávě. Amen.
Ondřej Kolář