Pokud vám lze video nelze přehrát, zkuste se na něj podívat přímo na Facebookové stránce.
Kázání
Numeri 20, 1–13
(1) Celá pospolitost Izraelců dorazila v prvním měsíci na poušť Sin. Lid se usadil v Kádeši. Tam zemřela Mirjam a byla tam i pochována.
(2) Pospolitost neměla vody. Proto se srotili proti Mojžíšovi a Áronovi.
(3) Lid se dal s Mojžíšem do sváru. Naříkali: „Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratří před Hospodinem!
(4) Proč jste zavedli Hospodinovo shromáždění na tuto poušť? Abychom tu pomřeli, my i náš dobytek?
(5) Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás uvedli na toto zlé místo? Na místo, kde nelze sít obilí ani pěstovat fíky nebo vinnou révu či granátová jablka, ba není tady ani voda k napití.“
(6) I odešli Mojžíš a Áron od shromáždění ke vchodu do stanu setkávání a padli na tvář. Tu se jim ukázala Hospodinova sláva.
(7) Hospodin promluvil k Mojžíšovi:
(8) „Vezmi hůl, svolej spolu se svým bratrem Áronem pospolitost a před jejich očima promluvte ke skalisku, ať vydá vodu. Vyvedeš jim tak vodu ze skaliska a napojíš pospolitost i jejich dobytek.“
(9) Mojžíš tedy vzal hůl, která byla před Hospodinem, jak mu přikázal.
(10) I svolal Mojžíš s Áronem shromáždění před skalisko. Řekl jim: „Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“
(11) Nato Mojžíš pozdvihl ruku, dvakrát udeřil svou holí do skaliska a vytryskl proud vody, takže se napila pospolitost i jejich dobytek.
(12) Hospodin však Mojžíšovi a Áronovi řekl: „Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.“
(13) To jsou Vody Meriba (to je Vody sváru), protože se Izraelci přeli s Hospodinem; on však mezi nimi prokázal svou svatost.
Co vlastně Mojžíš s Áronem až tak strašného provedli, že jim za to byl odepřen vstup do zaslíbené země? To je asi první otázka, která nás při čtení příběhu napadne. Oba muži jsou v bibli jinak líčeni jako spravedliví a prakticky bezúhonní, a tak by si přece zasloužili dojít až do vytouženého cíle. Nyní mají pykat za jeden nepatrný přešlap – u něhož ani přesně nevíme, v čem vlastně spočíval. Jako by jejich početné a nepochybné zásluhy byly v tu ránu smazány. Jak k tomu přijdou oproti věčným nespokojencům, neustále se ohlížejícím za egyptskými hrnci s masem? Proč Hospodin raději nepotrestá malověrné reptaly a buřiče?
Ďábel se, jak známo, skrývá v detailu. A také si při rozluštění dnešní hádanky budeme muset všimnout věcí drobných a zdánlivě nepodstatných. Výchozí situace je čtenářům bible dobře známá. Izraelci se na cestě do zaslíbené země dostanou na pusté místo, kde se jim to vůbec nezamlouvá, a tak svou nespokojenost dají ihned najevo a začnou Mojžíše a Árona obviňovat. Oba izraelští vůdci se obracejí na Hospodina a ten jim udílí pokyn, co mají udělat. Mojžíš pokyn splní, ale ne úplně do puntíku přesně, což – jak se zprvu zdá – vůbec nevadí, protože vytoužená voda ze skály vytryskne, a tak se Boží lid i jeho dobytek mohou napít. V čem je tedy potíž?
Mojžíš se od Hospodinova příkazu odchýlí dvakrát. Má sice s sebou vzít hůl, ale neříká se, že jí má udeřit do skály, aby se voda spustila. Ke skále má pouze promluvit, avšak neučiní tak a místo toho vyčítavě promluví ke shromážděné pospolitosti: Řekl jim: Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?
K porozumění tomu, v čem Mojžíš pochybil, je nutné zohlednit, co si oba vůdcové museli od Hospodina poté vyslechnout. Boží rozsudek nad nimi zní: Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám. To znamená, že se provinili jednak nedůvěrou vůči Hospodinu, jednak tím, že nedosvědčili jeho svatost. Co z toho všeho vyplývá?
Mojžíšovým úkolem bylo dosvědčit před celým Izraelem, že jedině Bůh je dárcem života, že je tím, kdo se stará o svůj lid a ochraňuje ho. Měl svým jednáním ukázat k dobrotivému Bohu. Místo toho ale ukázal spíš na sebe. Využil příležitosti, aby uprostřed celé pospolitosti upevnil své nadřazené postavení a autoritu. Svou řečí nechtěl lid potěšit a povzbudit. Nepřinesl žádnou zvěst o Boží pomoci, jen výhrůžky a pohrdání: vždyť vy, neposlušní Izraelci, si Boží milost vůbec nezasloužíte!
Navíc jeho promluva vyvolává falešnou představu, že nebýt Mojžíše, Izraelci by na poušti bídně zhynuli. Mojžíš se tváří, že vzal záchranu lidu do svých rukou a záleží teď na jeho rozhodnutí a benevolenci. Nepadne ani slovo o tom, že jediným zachráncem je Hospodin sám, že Mojžíš je tu jen prostředník, který má za úkol poslušně plnit Boží pokyny. Izraelci se vlastně ani nedozvídají, že se Bůh Mojžíšovi zjevil a co mu řekl. Celá scéna vyznívá tak, že voda tryskající ze skály je výsledek Mojžíšovy shovívavosti, a nikoli milosrdenství Božího.
Proto ani nepřekvapuje, že Mojžíš raději dvakrát holí udeřil do skály, než aby k ní promluvil. Hůl je znamením moci a panování, je symbolem Mojžíšova vůdcovství. Mojžíš chce ukázat, kdo má v rukou moc a schopnost vysvobozovat z každé nesnáze. Kdyby ke skále pouze promluvil, nemělo by to takový účinek. Mojžíš i tím úderem dává všem na srozuměnou, kdo je tady pánem. Jenže – kdo je tady pánem ve skutečnosti? O tom jediném Pánovi nad lidskými osudy i nad celým světem se tu mlčí.
Místo aby Mojžíš dosvědčoval Boží svatost, jak se po něm žádalo, strhl pozornost na sebe, na svou vlastní svatost. To je trvalé pokušení všech vůdců, nejen těch náboženských. Dobře to známe z politiky. Jenže v případě různých církevních autorit nebo – jak se dnes říká – lídrů je možné pocit vlastní nadřazenosti podepřít zdánlivě velmi zbožnými argumenty, jimž mnozí uvěří. Lidé, kterým je v církvi svěřena důležitá služba či odpovědnost, snadno propadnou dojmu, že jsou Bohu jaksi blíž, a tak na ně dopadá kus Boží svatosti, moci a neomylnosti. Postupně si začnou Boží dílo přisvojovat, prohlásí se za prostředníky mezi Bohem a člověkem a osobují si právo druhým lidem rozdělovat či odepírat spásu podle vlastního uvážení. A pokud nemají nikoho, kdo by je dokázal takříkajíc strhnout zpátky na zem, dojdou až k přesvědčení, že si ve své bohorovnosti mohou dovolit cokoli. Dobře totiž vědí, že ostatní jim budou za všech okolností dál přikyvovat a nedováží se cokoli namítnout.
Mojžíš s Áronem tedy podle všeho podlehli pokušení moci. Ano, mnohokrát a v mnohých nelehkých chvílích se už osvědčili, ale zde se nejspíš ukázalo, že nejsou vhodní k tomu, aby Boží lid dovedli až do zaslíbené země. Jejich schopnosti jsou veliké, ale mají svoje meze. Nejsou žádní polobohové. Pro tento úkol se nehodí.
Zajímavé je, že je jejich přečin prohlášen za nevěru. To má ale svůj dobrý smysl. Když si začnu myslet, že Bůh je daleko a nedostupný a ztratím před ním respekt, snadno mě pak napadne, že je nutné ho zde na zemi nahradit, tedy nastoupit na jeho místo a být pro ostatní – tak trochu – bohem: vyžadovat bezpodmínečnou poslušnost, trvale lidem mluvit do života, určovat do nejmenších podrobností, co smějí a co nesmějí, zastrašovat. Podobně zdůvodňují své jednání různí diktátoři a autoritáři: lidé se prý o sebe postarat nedokáží, potřebují pevnou ruku a jasné vedení. Je nutné uznat, že Mojžíš a Áron si své vůdcovství neuzurpovali neoprávněně, Bůh jim skutečně svěřil velikou odpovědnost. Tím větší ovšem muselo být pokušení takové postavení zneužít.
V prvním dnešním čtení jsme slyšeli Ježíšovu výzvu k věrnosti služebníků. Můžeme ji chápat jako protiklad k Mojžíšovu postoji. Co je úkolem správce, kterého pán ustanovuje nad svým služebnictvem? Rozhodně nemá nikoho a nic mlátit holí, ani jinak demonstrovat svou moc, ale především svěřenému služebnictvu dát pokrm. Když správce naopak začne sluhy i služky bít a k tomu se ještě opíjet, nemůže se divit, že ho pán, až se vrátí domů, prostě vyžene ven. Kdo si svou autoritu vynucuje bitím, sám bude bit. Ježíš svou řeč uzavírá varováním: Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. Tedy: čím větší odpovědnost na sebe bereš, tím přísnější měřítka na tvé jednání budou kladena. Čím výše postavený jsi, tím horší také může být tvůj pád.
Neměli bychom ale zapomenout, že navzdory Mojžíšově a Áronově selhání Hospodin svůj lid neopouští. Ze skaliska skutečně nakonec voda vytryskne. Ano, církevní potentáti, ale také běžní faráři či kněží mohou napáchat svou mocichtivostí mnoho škod. Ale Bůh se ujímá i slabé a selhávající církve. Mojžíš a Áron, klíčové postavy v dějinách Božího lidu, sice zakolísali. Ale Bůh zůstal věrný. Oni Boží svatost dosvědčit nedokázali, ale Bůh sám svou svatost mocně prokázal, jak čteme v samotném závěru příběhu. Ten závěr je plný naděje. Vždyť Bůh svou svatost zjevuje nikoli spravedlivým soudem nad hříšníky, ale odpuštěním a darem života. Nevěrný Izrael má nakonec dostat napít. A také nevěrná církev dostává napít z Božího Ducha.
Amen.
Ondřej Kolář