Kázání
Marek 12, 41–44
(41) Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho.
(42) Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák.
(43) Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice.
(44) Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“
Ten postup při darování peněz na chrám byl asi trošku složitější, než jak nám ho líčí evangelista Marek. Ještě předtím, než mince zazvonila v kasičce, přišel dárce ke knězi a sdělil mu, k jakému účelu má být dar určen. Často nastalo vyjednávání o tom, zda bude pro danou věc – třeba pro určitou oběť – taková částka stačit. Každopádně se to neodbylo jen tiše a anonymně. Chrámový dar se navíc dal skvěle využít k tomu, aby o sobě štědrý dárce dal patřičně vědět a pochlubil se před ostatními svou velkorysostí.
Vdova, o níž se tu hovoří, něco takové asi sotva měla zapotřebí. Neměla se čím chlubit. Měďák byla nejmenší židovská mince. A dva měďáky dávaly dohromady hodnotu čtyráku, což je zase nejmenší římská mince. Po pravdě řečeno od ní nikdo o moc víc neočekával. Většina tehdejších vdov na tom byla bídně.
Svědkem té scény je ale Ježíš, sedící nedaleko. Velkohubí mecenáši jsou mu lhostejní, ale této vdovy si všimne. Zavolá si své učedníky a dává ji za příklad. Ta vdova dala to poslední, co měla, nic jí nezůstalo. A nedostala za to od nikoho žádnou pochvalu. Možná, že si jí chrámový strážce ani pořádně nevšiml nebo se nad ní jen pousmál. Nikdo její příspěvek při přepočítávání jistě nezaznamenal. Pro chrámový provoz je to zanedbatelné položka. Skoro se chce říct: k čemu to, vždyť se takový peníz v okolních zlaťácích rozplyne jak kapka v moři.
Pro Ježíše ten čin ale smysl má. Ta vdova dala vše, z čeho měla být živa, alespoň pro tento den. V řečtině stojí doslova: dala svůj život. Tedy: Ne jen to či ono, co vlastnila. Z tohoto úhlu pohledu vůbec nezáleží na tom, jaký efekt její dar měl. Vdova jistě byla přesvědčena, že tím prokazuje Bohu službu. Možná věřila, že si tím ukládá poklad v nebi. Tak ale smýšleli i ostatní dárci, v tom nespočívá její výjimečnost. Ona se od nich odlišuje něčím jiným: dala totiž Hospodinu nejen jakýsi dar, ale samu sebe.
Všichni ostatní dávali ze svého nadbytku. Určitě si dobře propočítali, že darovaná částka nijak nezatíží jejich rodinný rozpočet a ještě se dá využít ke zviditelnění. Podstatnou část svého jmění si nechali pro sebe, pro své živobytí i životní úroveň. Jejich život tím darem nebyl zásadně dotčen, nemuseli se příliš uskrovnit, vlastně dál žili tak jak předtím, s dobrým pocitem, že něco záslužného vykonali.
Jenže vdova dala všechno – a tím sebe samu současně darovala Bohu, protože už neměla nic, na nic svého se nemohla spolehnout, na ničem stavět. Vydala se mu, vrhla se do jeho náruče – s důvěrou, že Bůh se o ni postará.
Podobně se kdysi zachovala i vdova ze Sarepty, o níž jsme četli v prvním čtení. Také ona učinila věc na první pohled nesmyslnou, šílenou – z posledních zbytků mouky, téměř z ničeho se rozhodla nasytit jakéhosi cizince, protože uvěřila, že je poslán Bohem. Dala všanc nejen sebe, ale i své dítě. To nebyl jen chvályhodný akt dobročinnosti. I ona se – stejně jako vdova v chrámu – totálně vydala Bohu na milost a nemilost, když uposlechla Eliášovo přání. Její budoucnost byla zcela v rukou Božích. Nic jí nezůstalo, čím by se sama mohla zajistit. Spolehla se pouze na Hospodina – Boha, kterého navíc ani předtím pořádně neznala a nevyznávala ho, protože byla Féničanka.
V těchto dnech se mluví o tom, že se kvůli válce a příchodu uprchlíků budeme muset uskrovnit a přijmout určitý diskomfort, který je ovšem neporovnatelný s tím, co prožívají Ukrajinci. Mám radost z toho, kolik lidí se rozhodlo ukrojit něco ze svého majetku i životního standardu a darovat to těm nejpotřebnějším. Přiznejme si, že zdaleka nejsme nuceni dávat všechno a vzdávat se všeho. Máme z čeho dávat.
Navzdory tomu se ale začínají ozývat hlasy, že se teď zapomene na naše chudé, kteří se propadnou do ještě větší chudoby. Myslím, Ježíšovo slovo mění perspektivu jak bohatých, tak chudých. Bohatým připomíná, že tu jsou lidé, které solidarita může docela zabolet, a proto bychom se nad ně neměli povyšovat a moralizovat. Chudým zas připomíná, že místo strachování o sebe je možné v důvěře odevzdat svůj život Bohu.
V tomto příběhu totiž, jak jsme viděli, nejde v prvé řadě o službu bližním, ale o bohoslužbu, oddanost Bohu. To klíčové slovo tu sice nepadne, ale je zřejmé, že se v něm popisuje, co je to víra. Bůh si žádá celého člověka, ne jen nějakou jeho část, kterou pro něj vyšetříme. Víra se netýká jen našeho zbožného já, které chodí do kostela a které vedle sebe klidně nechá přebývat jiná, cizí já, která mají úplně jiné zájmy. Bůh nás chce pro sebe se vším, čím jsme, se všemi vztahy, v nichž žijeme, se všemi různými rolemi, které na sebe v průběhu života bereme. Toto celé naše já má patřit Bohu.
Naprostá oddanost Bohu, kterou projevila vdova, na nás působí možná přemrštěně. Takový postoj nedokážeme napodobit. Takový požadavek neumíme splnit. Pamatujme ale na to, že bezvýhradná odevzdanost je tu nesena bezvýhradnou důvěrou: Nepatřím sám sobě, nejsem odkázán na svou schopnost zajistit se a dát do pořádku svůj život. O zdaru a smyslu mého života rozhoduje někdo jiný – a rozhoduje mnohem lépe, než bych to sám dokázal svým snažením. Taková víra má prostoupit a proniknout celé mé bytí.
Samozřejmě je nám zatěžko se pustit otěží svého života a přenechat je Bohu. Vždyť dopředu nevíme, co s námi Bůh udělá, když se mu takto oddáme. Může to být něco, co jsme sami neplánovali a pro co bychom se sami nikdy nerozhodli, protože se na to necítíme. Můžeme přitom ztratit leckterou jistotu, na kterou jsme dosud spoléhali. Anebo můžeme být donuceni obětovat leccos z toho, co je nám drahé.
Když Ježíš dal svým učedníkům za vzor neznámou chudou vdovu, bylo krátce před Velikonocemi. Učedníci si asi ještě úplně nepřipouštěli, že Ježíšův život je ohrožen. Vdova a její čin se staly podobenstvím Ježíšovy cesty. Znamením toho, co mělo vzápětí přijít. I tak jako Ježíš může dopadnout člověk, který se odevzdá Bohu a v poslušnosti přijímá to, k čemu je poslán. Ježíš necouvl před konečnými důsledky své cesty. Neuhnul v rozhodující okamžik, kdy byla jeho důvěra v Boha podrobena největší zkoušce. Neuhnul a dal sám sebe, svůj život.
Tváří v tvář takovému nezměrnému daru se můžeme ptát, co vlastně dokážeme Bohu dát my. Vždyť Bůh od nás nic nepotřebuje, vše má i bez nás. My před ním nemáme nic. A přece máme dávat – sebe dávat. Do rukou toho, který se pro nás o vše rozdělil.
Amen.
Ondřej Kolář