Kázání
Genesis 4, 1–12
(1) I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“
(2) Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem.
(3) Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země.
(4) Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar,
(5) na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
(6) I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?
(7) Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
(8) I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.
(9) Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“
(10) Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.
(11) Nyní budeš proklet a odvržen od země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra.
(12) Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“
První věta bývá v bibli klíčem k pochopení celého příběhu. V případě toho dnešního se na ni ale často zapomíná, protože zdánlivě moc nesouvisí s tím, co bude pokračovat. Evě se narodí syn a ona řekne: získala jsem muže, a tím Hospodina. Eva sice už jednoho muže má, totiž Adama, ale přece jen: Kain je její syn, krev z její krve. Porodit chlapce i v dnešní době leckde znamená přivést na svět svého budoucího ochránce, živitele a opatrovatele. A Eva jde ještě o krok dál: Kain je nejen její zastáncem, ale také jasným znamením, že Bůh je na její straně, je jí nakloněn, žehná jí. Eva získala muže a tím přízeň samotného Hospodina.
Je ale možné si Boží přízeň opatřit a zajistit? A je vůbec možné si svůj život zajistit? Tyto otázky prosvítají kdesi mezi řádky příběhu o prvním zločinu. Každá vražda má svůj motiv. Vypadá to, že ta Kainova se rodí z jakéhosi sporu mezi dvěma bratry. Ve skutečnosti má ale příčinu náboženskou: Kain se cítí být Bohem nedoceněn a přehlížen. Cítí křivdu, protože jeho oběť se z nějakého důvodu Bohu nezalíbila, zatímco oběť jeho bratra Ábela došla u Boha uznání.
Tento pocit známe také my. Proč se někomu v životě daří a někomu ne? Proč něčí snaha je korunována úspěchem a jiný vyjde naprázdno? A vůbec: proč jsou obdarování mezi lidmi rozložena tak nerovnoměrně? Někdo dostal do vínku skvělé předpoklady k dobrému životu, jiný naopak nedostal nic zadarmo a musí si všechno vybojovat. Ale i ta schopnost bojovat a obstát je do značné míry člověku dána. Při pohledu na svět plný ohromných rozdílů mezi lidmi se nám vnucuje dojem nespravedlnosti, kterou ani sebevětší obětavost či sebelepší společenský systém nedokáže nikdy odstranit.
Ovšem pozor: Kain ve svém dosavadním životě rozhodně neměl důvod propadat dojmu, že na něj Hospodin zanevřel. Právě naopak: dá se říci, že patřil právě mezi děti štěstěny, kterým bylo mnoho dáno, a byly od začátku zahrnuty uznáním. Eva ve svém synu vidí málem ztělesnění Boha samého. Prvorození synové měli i v naší společnosti ještě celkem nedávno privilegované postavení. V bibli je prvorozený navíc nositelem Božího požehnání. Tomu odpovídá i samotné Kainovo jméno, které podle některých výkladů označuje oštěp či kopí. Kain je předurčen k tomu, aby byl silný, aby vítězil a bral vše. Hodně se od něj očekává a on patrně toto očekávání také naplňuje.
Když se naopak narodil Ábel, jeho matka mu žádný zvláštní osud nepřiřkla. Také jeho jméno hovoří za vše: pára, pomíjivost, dokonce možná slabost. Prostě ten druhý. Jestliže někdo z obou bratrů mohl mít pocit křivdy, pak právě Ábel. Nic takového o něm ale neslyšíme: oba bratři přijali svoje úkoly i svoje místo uvnitř rodiny. Oba jsou – zdá se – spokojeni. Až do chvíle, než se stane něco nečekaného.
Nečekaného možná pro Kaina a Ábela, nikoli ovšem pro nás, čtenáře bible. Vždyť dobře víme, že si Bůh tak často vyvoluje právě ty slabé, odstrkované a pohrdané. Bůh ruší souřadnice, v nichž vnímáme svět; staví na hlavu hodnoty, podle nichž běžně posuzujeme lidi kolem sebe a nakonec i sebe samotné. Najednou je ten druhorozený postaven na první místo. Jeho si Bůh všímá, jeho ocení. Ne proto, že by Ábelova oběť byla nějak kvalitnější a bohabojnější než ta Kainova. Ale ani Kain neučinil žádnou chybu nebo přešlap, za který by byl Bohem potrestán.
Kain si až doposud užíval statutu důležitého člověka určeného k velkým věcem. Avšak úspěch, ať už zasloužený či nezasloužený, není sám o sobě žádným důkazem Boží přízně a vyvolení. Stejně tak ani ze svého neúspěchu a prohry nemohu usuzovat, že na mě Bůh zapomněl. Eva si myslela, že narozením Kaina získala Boha. A Kain se nejspíš myslel, že jeho život tuto její domněnku potvrzuje: že je Boží člověk, obklopen Boží přízní.
Bůh ale nejedná podle našich pravidel, ani těch náboženských. Sám se svobodně rozhoduje, komu svou přízeň projeví. Nezávisle na našich předpokladech, tedy nezávisle na tom, čím jsme v životě byli obdarováni, v jakém rodinném prostředí jsme byli vychováni, co se nám v životě povedlo a nepovedlo, jak nás oceňovalo či neoceňovalo naše okolí. To pro Boha není určující. V tuto chvíli svou přízeň projevil druhorozenému a druhořadému Ábelovi. Kainovi ji prozatím odepřel. Důležité je to slůvko „prozatím“ – Kaina přece nijak nezavrhl. Jen dal najevo, že Boží vůle je nezávislá a svrchovaná. A že smysl a konečný zdar našeho života není v našich rukou, sami si ho nedokážeme vytvořit.
Kain reaguje vztekem. Hněv není sám o sobě špatný a v případě Kaina je pochopitelný. Vše se mu dařilo a najednou mu Bůh sám udělal čáru přes rozpočet. Nejde jen o tu jednu oběť. Bůh Kainovi rozrušil jeho obraz světa. Jeho doposud nezpochybnitelné postavení se otřáslo. Když se nám něco takového v životě stane, jsme zoufalí nebo rozčilení. To je přirozené. Podstatné je, zda a jak po tomto zhroucení vykročíme dál. Co si z krize odneseme.
Kain má možnost přehodnotit svůj život. Především může vybudovat na nových základech svůj vztah se svým bratrem. Jejich role se na chvíli obrátily. Kain se teď může lépe vcítit do svého bratra, uvědomit si, co Ábel celý život zažíval a přitom se tomu nijak nevzepřel. Snad se mohl naučit si svého bratra víc vážit.
Stejně tak se mohl proměnit také Kainův vztah k sobě samotnému. Mohlo mu dojít, že si svůj úspěch do značné míry ani nezasloužil, vždyť s ním už od malička jednali jinak než s jeho bratrem. Kdo má takový start do života, běží se mu pak lépe. Kainova prohra mohla být uzdravujícím probuzením z opojení sebou samým. Už není pupkem světa a je dobře, že si to uvědomuje.
A konečně Kain mohl nově porozumět Hospodinu. Když Bůh jednou nedopřál zdar, neznamená to, že Kaina přestal mít rád, nebo že má víc rád Ábela. Kain nemá žádné výsadní právo na Boží požehnání a nemůže si je u Boha nárokovat, ale přesto se dál smí spolehnout na to, že Bůh je s ním a provází ho také těžkými chvílemi. Svůj život si sám nedokáže zajistit, ani žádnými náboženskými praktikami, ale smí doufat, že u Boha své pevné místo už má.
Kain má šanci přemýšlet nově, zaujmout nový postoj. Ale tuto šanci nevyužije. Zůstane ve své zatrpklosti, odmítá komunikovat s Bohem i se svým bratrem. Je na Boha naštvaný, ale svůj hněv si vylije na tom, kdo vlastně za nic nemůže. Snad si myslel, že tím svůj zhroucený svět znovu postaví do původní podoby, že se vše zase vrátí do normy a pojede ve stejných kolejích. Ve skutečnosti ale právě nic nebude jako předtím. Zhroucení je dokonáno a zpečetěno.
Když Hospodin promluvil ke Kainovi, varoval ho: Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. To je jedna z nejdůležitějších definic či spíš podobenství hříchu v bibli. Zlo sídlí jako divoký pes u dveří domu našeho života a čeká na svou příležitost, až se dveře pootevřou. Čeká na naše slabá místa, umí je vystihnout a zaútočit na ně. Čeká na naše chvíle zoufalství a rozčarování, kdy nenávidíme svět i sebe sama i Boha. Čeká na to, až nás životní turbulence rozhodí, až se rozkolísá náš obraz světa, až se černá s bílou smíchají v nepřehlednou šeď. Tehdy totiž snadno podlehneme dojmu, že máme právo si ke štěstí dopomoci také porušením pravidel, násilím.
A přece je tu možnost tyto chvíle ustát. Vedle toho dravého zvířete stojí u našich dveří také Bůh sám. Oslovuje nás i tehdy, když my máme dojem, že nás opustil a zanevřel na nás. Stejně jako mluvil ke Kainovi, mluví také k nám a chce do našeho domu vejít. My ale ve své ukřivděnosti před ním často zavíráme dveře a necháváme vejít toho druhého. Ten číhající ďábel to s námi nemyslí dobře, chce nás zotročit, i když se třeba tváří mile. A Bůh, který se nám často jeví jako vzdálený a nesrozumitelný, nám všem naopak říká: cožpak nepřijmu i tebe? Cožpak nás Bůh v Kristu všechny nepřijal?
Amen.
Ondřej Kolář