Kázání
Lukáš 19, 41–48
Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas svého navštívení“.
Ježíš často říkal věci, které lidé neradi slyší. Kdyby jeho předpověď budoucnosti Jeruzaléma zněla „vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat“, to by se jeho posluchačům líbilo. On ale nad městem, které miloval, zaplakal a ohlásil jeho zkázu. To se určitě nelíbilo.
Nebyl ovšem první a jediný, koho Boží duch zmocnil, aby hlásat nepohodlnou pravdu. Už před ním velcí i malí proroci prorokovali podobně. Ne, nebude žádná sláva, ale potupa, žádná vítězství, ale porážka, Svaté město bude dobyto a zničeno. A proč? Pro vaše hříchy. Už prorok Jeremiáš varoval, že s následky svého jednání se nevěrný lid brzy setká a bude to bolet. Rozmohla se nepravost, útisk a násilnictví, duchovní vůdcové a kněží selhali, klamou svými útěšnými líbivými řečmi, zatímco chamtivost a podvod se staly normou a lidé ztratili stud. Nu a tohle nemůže dopadnout dobře, však platí, že cokoli člověk rozsívá, to bude i sklízet.
Ježíš ve svém prorockém žalozpěvu nad Jeruzalémem zmiňuje jeden hřích, jedno selhání, které u Jeremiáše zapsáno není. Jeruzalém nepoznává či nepoznal, co vede k pokoji. To město je sice podle jména sídlo pokoje, ale to je jen klamný název, ve skutečnosti jeruzalémští nepřišlo na to, jak to udělat, aby byl pokoj, nedokázali smírně řešit vznikající a narůstající napěti, předcházet konfliktům. To se městům stává, že nerozeznají včas, co vede k pokoji. Nerozeznal to Jeruzalém, načež byl v roce 70 n.l. Římany dobyt a vypleněn. Nerozeznaly to v moderních dějinách mnohé lidské kolektivy, nezůstal kámen na kameni v mnoha městech, třeba v Drážďanech nebo Hirošimě.
Nemusela ta města tak tragicky dopadnout, války nejsou přece neodvratitelné přírodní katastrofy. Přírodním živlům, těm neporučíme, ale lidem se poručit dá a všechno, co lidé konají, mohou také nekonat či konat docela jinak. Slyším z Ježíšových slov ujištění, že cesty pokoje tu jsou, vždycky někde jsou, třeba skryté, na první pohled ne patrné.
Vždycky je tu možnost, jak dosáhnout pokojného soužití, vždycky je tu i jiné řešení než konflikt, pouliční bitky s policií, barikády, válka, výbuchy nenávisti a msty, zkáza měst, říší i celých civilizací. Existovaly i v Ježíšově době cesty pokoje Židů k Římanům, ale nebyly nalezeny. Jistě i dnes existují cesty pokoje Židů k Palestincům, křesťanů k muslimům, gádžů k Romům, ač nalézt tyto cesty je obtížné, někdy to vypadá, že až nemožné. A přece se to musí znovu zkoušet, a začasté se to i zkouší. Však kde je pospolitý život v polis neboli obci, tam je také činnost zvaná politika a úkolem politiků je kromě jiného předcházet ničivým konfliktům, bránit projevům násilí, napomáhat kultuře pokojného soužití všech se všemi.
To se v Jeruzalémě nakonec nepovedlo a město bylo zničeno. A kdo za to může? Nejen politici, však ani v Jeruzalémě Ježíšovy doby nevytvářeli politiku jen předáci lidu, političtí profesionálové. Ježíš je někdy adresně kritizuje, ale tentokrát vyčítá pochybení celému městu, tedy všem, i těm tzv. obyčejným lidem. Politici mohou obecnému blahu účinně prospět a také toho hodně zkazit, ale nemohou za všechno, ani v dobrém, ani ve zlém. Celkové ovzduší, v němž řešíme a dojednáváme vládu a správu svých věcí, to spoluvytváříme všichni, a nejen tím, že ve volbách někomu dáme svůj hlas. I to, jak s druhými lidmi jednáme, v rodinách, ve školách, v sousedství, v práci a při zábavě, jak spolu mluvíme, co vypouštíme do sociálních sítí, zda zaséváme svými slovy a postoji svár či smír, tím vším ovlivňujeme skutečnost víc, než si uvědomujeme, to všechno má dosah delší než je jedno volební období. Cokoli by člověk rozsíval, to jednou někdo sklidí. V tom je varování, ale i naděje. Kdo seje vítr, sklidí bouři, ale z dobré setby vzejde jednou hojná kvalitní sklizeň.
Ježíš městu Jeruzalému vyčítá, že nepoznalo čas svého navštívení. Není úplně jasné, co si máme pod tím představit, překlady tohoto místa se dost liší. Ale snad nám pomůže latinský překlad, která má slovo „vizitace.“ Jak víme, vizitace se děje jednou za čas a třeba ani netrvá dlouho. Nicméně nebýt na ni připraven, promeškat ji, to může mít následky dalekosáhlé až fatální. Platí to v životě civilizací, zemí, měst, církví, i v životě osobním. Čas není širý proud, který si pořád stejně velebně plyne. Čas, to je střídaní chvil, kdy se skoro nic neděje a skoro o nic nejde, s chvílemi dramatickými, zahuštěnými závažností, kdy jde o mnoho, možná o všechno. Takovou chvíli nerozeznat či takříkajíc prošvihnout je zlé, je to jako když ukolébáni jízdou po široké, pohodlné dálnici zmeškáte výjezd, kde jste měli odbočit, napojit se na jinou trasu. Najednou jste dezorientování, požitek z jízdy je pryč a náprava pak trvá dlouho. A když jde o věci ještě důsažnější než je jízda autem, náprava pak třeba není možná vůbec. Pamatujme na to, jsou v životě chvíle, které když promeškáme, už se opakovat nebudou.
Nenapravitelnost promeškaného, neodvratnost Božích soudů, hrozící blízkost katastrofy , kdy bude všechno srovnáno se zemí a hromadně budou umírat lidé včetně dětí, ,i tyhle neveselé perspektivy před nás staví Kristus Pán. Tvrdá je jeho řeč, přísné jsou Boží soudy. Nemylme se, Bůh nebude oklamán. Je tu vůbec nějaká naděje, nějaké evangelium?
Ano, je.
Čteme v Bibli, že Ježíš plakal dvakrát, jednou nad kamarádem Lazarem, když zemřel, a teď nad celým městem. M. J. Hus ve výkladu tohoto oddílu píše, že Kristus pláče nad našimi hříchy. Myslím, že to vystihl. Ano, Bůh v Kristu má s námi soucit a lítost, nejen s námi sdílí smutek, když nám někdo umře, když nás něco bolí a někdo nám ublíží. On má lítost i nad našimi hříchy, omyly a úlety. Pláče nad námi, když míjíme cesty pokoje, když promeškáváme chvíle Božího navštíveni. Pláče nad námi, když si sami zbytečně zpackáváme život a otravujeme ho druhým, když selháváme a zklamáváme sebe i ty, kdo nám důvěřovali. Ten soudce světa, který bude soudit živé i mrtvé, je Immanuel, tedy s námi Bůh, s námi ve vší naší bídě a hříšnosti, on s námi cítí, až k pláči s námi cítí a jeho slzy jsou důkazem, že nás neopouští. Ježíšův pláč sám je evangelium, dobrá zpráva nejen pro Lazara, ale pro všechny, i pro nás.
Amen.
Miloš Rejchrt