Kázání
Matouš 22, 34–40
(34) Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se
(35) a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:
(36) „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“
(37) On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘
(38) To je největší a první přikázání.
(39) Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘
(40) Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Často se procházím nedalekým ďáblickým hájem a většinou doputuji až k hvězdárně. Výhled odtamtud do kraje severním směrem už důvěrně znám, ale vždycky mě znovu potěší, když na obzoru rozeznám horu Bezděz. Napadlo mě při přípravě kázání na dnešní neděli, že přikázání lásky k Bohu a k bližnímu lze přirovnat k Bezdězu, k hoře o dvou vrcholech. Jeden z těch vrcholků je o malinko vyšší, ale jsou si svou výškou i tvarem podobné a patří k sobě neoddělitelně.
Ten vyšší vrcholek nabádá k milování Boha, a to s plným nasazením, z celého srdce, duše a myslí. To je zvláštní, copak se dá láska přikázat? – Ano, dá. Přikázat se nedá zamilovanost, ta se zjevuje sama od sebe, najednou je tu, aniž byla zvána, někdy je vítaná, někdy prokletá. Láska k Bohu ale je láska jiného druhu. Není to něžné pohlazení, které život v štěstí mění, podle Písem svatých se spíše podobá oddanosti pracovitého služebníka svému pánu než záchvatu emocí. Zamilovanost do Boha, do Spasitele Krista, jak ji známe z některých duchovních písní, které i rádi zpíváme, může být velice vroucí a ty písně krásné, ale to ještě není láska k Bohu, které se domáhá zákon i proroci. Ti po nás chtějí, abychom Boha milovali především svou životní praxí, svým jednáním, prostě jako Boží služebníci, kteří ochotně konají svou službu, a jsou Pánu vděčni. Však mají proč, vždyť Pán je neskonale dobrý, vyvedl svůj lid z egyptského otroctví, cestu ke svobodě vytyčil směrovkami svých přikázání, dary své milosti nás zahrnuje na každý den, miluje nás milováním věčným, jakého my schopni nejsme. Jsme ale schopni být vděčni, tak tedy buďme vděčni. Vděčnost mu projevujme především poslušností, naplňováním jeho přikázání, svým chováním ve světě lidí.
Čteme v první epištole Janově (5; 3), že „láska k Bohu je v tom, že zachováme jeho přikázání a jeho přikázání nejsou těžká“. Jsou tedy splnitelná, byť nejsou vždycky lehká jako pírko. Není úplně snadné převést význam Desatera ze starověku do 21. století, navíc přikázání v zákoně Mojžíšově není jen deset, zákonici jich tam napočítali 613 a zákazů 365. Některá z nich jsou nezaslouženě pozapomenuta, např. naprosto zásadní přikázání „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“ (druhá Mojžíšova 23; 2). Nu a právě hledání, které ze starozákonních příkazů a zákazů jsou dodnes či právě dnes aktuální a jak je promítat do naší každodenní praxe, to dává našemu životu smysl a našim cestám směr. „Ozvi se Pane můj, já toužím, znát tvou vůli, k službě mě připravuj ať vydám se ti rád,“ zpívali jsme před chvílí. Velmi si té písně cením, autorovi se podařilo vystihnout, co je podstatou lásky k Bohu podle Písem: zachovávat jeho přikázání a hledat, co je jeho vůle.
A nyní již se zahleďme na druhý vrchol hory na obzoru, na přikázání lásky k bližnímu.
Přikázání milovat Boha a bližního najdeme už ve Starém zákoně, ale každé samostatně a dost daleko od sebe (pátá Mojžíšova 6; 4–5 a třetí Mojžíšova 19; 18). Ježíš však prohlásil, že jsou si podobná a spojil je v dvojpřikázání. Skoro bych byl v pokušení říci, že to je jakési trojpřikázání, vždyť se tu mluví o lásce k Bohu, o lásce bližnímu a do třetice o lásce k sobě: „jako sebe samého miluj bližního svého“.
Sebelásku tedy nemusíme od sebe zahánět. Ježíš a celá Bible milování sebe předpokládají a počítají s ním. Však s výjimkou patologických případů je pravidlem, že se člověk má rád. Jak připomíná apoštol Pavel: „žádný zajisté těla svého nemá v nenávisti, ale krmí a chová je, jakožto Pán církev“ (Efezským 5; 29).
Netřeba tedy měnit zaběhaný název „dvojpřikázání“ lásky na „trojpřikázání“: lásku k sobě není třeba přikazovat, sebe dokážeme mít rádi i bez příkazu. A tak to má být. Vždyť kdo se nemá rád, kdo s vděčností a s chutí neumí konzumovat, co život zpříjemňuje, ochucuje a okrašluje, ten se pak neumí ani vžít do druhého a nenapadne ho, jak mu zpříjemnit, ochutit a okrášlit jeho dny. Jen ten, kdo sebe má rád, kdo umí přijmout dar, ať už je to dar hmotný, duchovní či z oblasti citové, jen takový člověk umí také druhé obdarovávat. Však i milosrdný Samaritán, kterého Ježíš ve svém snad nejznámějším podobenství předložil jako pravzor lásky k bližnímu, (Lukáš 10; 29–37) měl určitě sebe rád. Kdyby sebe rád neměl, jak by vůbec přišel na to, že má rány přepadeného pocestného ošetřit olejem a vínem, aby jeho bolest alespoň trochu utišil? Že bolest druhého má nebýt, že se musí alespoň nějak zmírňovat, to ví jen ten, kdo si nelibuje ve své vlastní bolesti, kdo nemá své tělo v nenávisti. Máme-li činit druhým to, co chceme, aby činili oni nám, musíme mít představu o tom, co chceme, aby nám oni činili, zkrátka musíme se mít rádi.
Milování Boha, jak jsem četli, se má dít s totálním nasazením, se vší vervou, všude a pořád. Bližního máme milovat jako sebe – a dost. Je toto druhé přikázání stručnější než to první, schází tu doprovodný pokyn k milování celým srdcem, celou svou duší a ze vší síly. Láska k bližnímu má být v čemsi podobná lásce Bohu, má být podobně praktická, ale není stejná. Však ani sebe nesmí člověk milovat bez vší míry, z celého srdce a veškerou svou silou. Mnohý příklad známe, jak sebeláska utržená ze řetězu se zvrhává v škodlivé sobectví. To je častý a známy úkaz: člověk se má rád, dopřává si, až si nevšimne, že už upadá do zavilostí, z nichž se sám už nevymaní. Nebo se v sobě neustále vzhlíží, kochá se v sobě, ve své důležitosti, kolik je v něm sebeúcty a sebeobdivu, až se z něho stane narcis, nesnesitelný a protivný všem.
Sebeláska tedy musí mít své meze a také láska k bližnímu má své meze. Milovat sebe určitě neznamená dovolit si všechno, co je mi příjemné a co mám rád. Také milovat bližního neznamená tolerovat mu všechno, omlouvat jeho poklesky nebo si dokonce oblíbit jeho špatnosti, jeho hřích. Naopak, již ve třetí Mojžíšově v kapitole 19. je přikázání milovat bližního jako sebe uvozeno příkazem: „nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat bližního svého podle práva, abys nenesl jeho hříchu“. Láska k Bohu je bezvýhradná, láska k sobě ani k bližnímu bezvýhradná být nemůže. Musí být vždycky uvážlivá, obezřetná, někdy i kritická.
Odpověď na otázku, kdo je můj bližní, kterého mám milovat jako sebe, přináší v zcela zřetelné podobě Ježíš svým podobenstvím o milosrdném Samaritánu. Ale už ve třetí Mojžíšově knize se tato otázka řeší a dočteme se tam, že bližním je příslušník téhož Božího lidu. Doslova tam stojí: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale milovat budeš bližního svého jako sebe samého“ (19; 18). Jenže to je jen jakýsi první díl odpovědi, v jejím druhém díle v téže kapitole je nečekaná pointa: stejnou láskou budeš milovat i hosta, příchozího, tedy toho, kdo přichází odjinud, hledá v zemi obživu, bezpečí, snesitelnější podmínky. „Budeš ho milovat jako sebe, protože i vy jste byli hosty v zemi Egyptské“ (19; 34).
Upomínka na to, že my všichni jsme nějakým způsobem prošli zlým otroctvím a že zároveň se nám dostalo vstřícnosti, na jakou jsme neměli žádný nárok, zakládá jednotu lidského rodu, ze vzdálených činí blízké. V jednom kázání Mistra Jana Husa jsem nalezl tuto úžasnou výpověď „každý jest tvůj bližní, buď Žid, pohan, kacíř neb nepřítel tvůj křesťan… Bližní je všech lidí každý člověk“. Občas se z některých křesťanských kruhů ozývají – hlavně ozývaly– hlasy, že tzv. lidská práva jsou výmyslem osvícenských nevěrců 18. století a s křesťanstvím nemají nic společného. Tady máme důkaz, že kdo uměl číst bibli tak jako Hus, ten byl schopen už ve středověku sestavit základní listinu lidských práv, potvrzující rovnost a blízkost všech lidí. Něco z křesťanského zvěstování se propsalo v evropské civilizaci i do civilních zákonů, např. v českém trestním zákoníku (§ 150) mě zaujala formulace, že „kdo osobě v nebezpečí smrti (…) neposkytne potřebnou pomoc, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta“. Převelmi důležité je, že nešťastník v ohrožení života je označen jako osoba, tedy to může být kdokoli a odkudkoli, a není v textu ani náznak, že by se mělo pomáhat přednostně takzvaným „našim lidem“. Každý, kdo se ocitne v ohrožení života a my mu můžeme pomoci, je náš, je to náš bližní, a pomoci mu je povinnost.
Láskou všeobjímající miluje Bůh celý svět. Takhle jako Bůh my milovat neumíme, a ani to nezkoušejme, náš úkol je o mnoho skromnější: máme milovat bližního svého jako sebe. Vůči těm, kdo se ocitli v ohrožení či naléhavé nouzi a my je máme v dosahu, máme se zachovat jako příkladný Samaritán, i my se máme nechat hnout milosrdenstvím. Milosrdenství je emoce, kterou s námi sdílí sám Hospodin. U soucitu a politování ale nezůstaňme, své dojetí a empatii prodlužme do nějakého činu, vstřícného a štědrého, čiňme svým bližním tak, jak bychom chtěli, aby jiní činili nám, kdybychom se dostali do podobné tísně.
„Kdo miluje Boha svého z celým srdce, celou duší, a celou myslí a bližního jako sebe samého, naplňuje veškerý zákon.“ To si znovu zapišme na desky srdce svého. Nejen při pohledu na horu Bezděz se znovu povzbuďme, že kdo hledá, jak dvě vrcholná přikázání Božího zákona poslušně naplnit, má podíl i na všech jeho zaslíbeních.
Amen.
Miloš Rejchrt