Kázání
Marek 1, 40–45
(40) Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“
(41) Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“
(42) A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.
(43) Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč
(44) a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“
(45) On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.
Ježíš očistí malomocného a pak mu nakáže, aby nikomu nic neříkal. Ať se raději jde ukázat knězi a obětovat z vděčnosti za očištění.
Všimněme si zde jednak toho, že se nemluví o uzdravení, nýbrž o očištění. Příběhy o Ježíšově uzdravování vůbec nevyprávějí o tom, jak šikovný byl Ježíš léčitel, ale o tom, jak Ježíš demonstroval moc spasitele vůči jednotlivci. Proto také uzdravenému malomocnému pohrozí, ne ve zlém, ale aby si dotyčný nepletl spasitele s kouzelníkem.
Malomocný byl uzdraven. Ale nejen to. Prožil uzdravení, zbavil se fyzického trápení. Ale také se zbavil zátěže, která tížila jeho duši a která ho tlačila nejen zevnitř, ale i zvenku od jeho okolí. Od lidí, z jejich úst, ale i očí vycházelo: „Podívejte, ten bídný člověk, ta troska, jak doplácí na své hříchy, podívejte na toho Bohem nemilovaného!“ Ti lidé na něm viděli špínu – špínu mravní, a vůbec špínu lidství. Jak je snadné někoho zatracovat, ale jak je těžké takovou tíži vláčet…
Ne že by uzdravení nebylo důležité. Když ale Ježíš řekl: „Buď čist“, dosáhl dál než k fyzickému stavu uzdraveného. Očištění je tedy smysl toho, co onen jednotlivec zakusil.
Ten jednotlivec neměl pak nic říkat – jakoby proti lidským i dobře míněným nápadům, že by si Ježíš měl dělat reklamu. Ne, za oním očištěním se skrývá cosi niterného a intimního – a na Ježíšově straně tím intimním je takzvané mesiášské tajemství. Ježíš ještě nenaplnil svůj úkol, jen naznačuje svou mesiášskou moc, která ke svému cíli dojde se zmrtvýchvstáním a bude pro všechny lidi otevřená.
Na straně uzdraveného tím intimním pak bylo cosi nepříjemně citlivého – prožívání nečistoty, bolest, zraněnost života, trpké vědomí, že nemoc jej vyloučila z lidské společnosti, že nejen trpí nemocí, ale je považován za špinavého, za toho, kdo nemocí možná pyká za nějaké provinění. Ježíš jde svým činem proti obecnému odsudku a nečistotu překrývá znamením boží svatosti: dotýká se toho, jehož se neměl nikdo dotýkat. Překonává tabu. A pak ho posílá ke knězi a obětovat, jak bylo odpradávna dobrým zvykem. Malomocný zakusil boží moc očisty, pak měl se svou čistotou prokázat před knězem, který byl v této věci kompetentní. Kněz měl potvrdit čistotu.
Pokud jde pak o oběť, uzdravený měl do oběti vložit svou vděčnost, svou lidskou silou odpovědět na boží očišťující moc. Na sobě zakusil, v sobě prožil boží moc – a cestu očisty měl doprojít do konce podle rituálních řádů. Nám jsou tyto způsoby cizí, ale mohli bychom si nacházet jiné: sami můžeme prostě dávat najevo svou vděčnost Pánu Bohu, nenechávat si ji jen pro sebe. Onen malomocný to udělal podle tehdejších řádů obětí. V okamžiku uzdravení se sám ocitl v mimořádném okamžiku, ale pak měl jednat řádně, aby za daných okolností netápal, jak vděčnost projevit.
Analogicky to bývá s vinou: vina narušuje a leptá řády mezi lidmi. Ale když se s ní máme potýkat, tak jednak s oporou v boží moci odpouštět a jednak nikoli proti všem řádům, ale právě s jejich pomocí, abychom nalezli opět nápravu. Kult je kulturní fenomén, ale teprve na základě boží moci a pomocí lidské vděčnosti získává smysl, jinak je samoúčelný. Boží moc není věc kultury, ale člověk je na kulturu a kultivaci odkázán. Slouží to vnějšímu dorozumění.
S tím také souvisí ta okolnost, že vina někdy vypadá jak Sisyfovo břemeno. Jakmile se s ní někdo pokusí pohnout, hned zase se na něho svalí. Vůči ní se ale rozhodujeme mezi řádem a neřádem, vina je na straně neřádu, máme se tedy rozhodovat ve prospěch řádného. Ovšem to je zásada pro ideální případy, protože prostředky, které máme, často na vinu nestačí. A bloudíme mezi různými neřády – a někdo hledá v tom všem čistotu, čistou cestu. Když se však ptáme na očistu pošpiněného, nestačíme si sami. Což onen malomocný zakusil nejprve ve své bolesti, která jej vytrhla z běžných radostí – a cítil se bezmocný. A pak zakusil očistu jako cosi mimořádného, co by si sám nezpůsobil.
Mohli bychom říci, že přes vinu tu jsou soudy. Úlohou soudů je klasifikovat osobní vinu a pak trest, který by jí odpovídal. Už od archaických kultur měla vina právní souvislosti, ale také bylo zřejmé, že oblast práva ji nevyčerpává, že právní cesta není zdaleka všemocná. Proto se prováděly očistné obřady, které na pošpiněné jednotlivce měly i vnitřně zapůsobit. Dbalo se na čistotu jeruzalémské svatyně, aby právě na její půdě mohlo být očištění prováděno. Ne že by se tam nesmělo zatoulat smítko prachu, ale především tomu místu měla být vzdálena síla nečistot, a proto to místo muselo být udržováno podle rituálních předpisů. Otázka čistoty a nečistoty od starých dob souvisela s vinou. Vina znečišťovala. Anebo znečišťoval neukázněný dotyk se zvláštními oblastmi, jako je oblast smrti – proto znečišťovalo dotknutí mrtvoly. Nejvlastnější oblasti života a smrti byly považovány posvátné, protože vyvěrají ze svatého božského zdroje. A tak na přístupu k nim záleželo obzvláště a člověk se vystavoval znečištění, když s nimi měl co do činění. Imperativ pro lidský rozum, vůli i cit – tady pozor, s tímto opatrně!
Nebyla to tedy čirá naivita, co lidi vedlo k tomu, že rozlišovali čisté a nečisté. A také v dobách, kdy neznali psychologii v dnešním smyslu, to jistě mělo také psychologický efekt. Očišťování mělo i na lidské nitro ozdravný účin.
A už ve starém Izraeli byly uzpůsobeny rituály tak, aby člověk, který jimi projde, aby jimi prošel jako očištěný, aby nejen slyšel něco o božím odpuštění, ale aby sám to lépe vnímal a aby svrhl balvan ze sebe dolů. Vědomí své nečistoty samo o sobě je k ničemu, pokud se nepřevrátí v nějaké dobré vyústění. Pocit hanby si říká o nějaké řešení. Člověk tu má co dělat s něčím velmi subtilním, a přitom nesnadným a těžko uchopitelným – a taky nebezpečným. Jedovaté jazyky dokážou nesmírně ubližovat. A pak si to člověk nese pořád nese s sebou. A to nemusí být přímo nějakým psychickým třasořitkou, aby ho tísnivé pocity tlačily ke zdi. Je to také zkušenost mnoha znásilněných žen, že se cítí znečištěny – a vlečou si to sebou dlouho. Potřebují očistu. Může se ale vedle toho stát – abych uvedl jiný příklad docela jiného druhu: že usilujete o něco dobrého a krásného, ale máte kolem sebe mnoho překážek, nějaké nepřející lidi, závistivce, ty, kdo si myslí, že sami vědí všechno nejlíp. A pak to vypadá, jako byste byli úplně nemožní a špatní. Takových příběhů tu už bylo – jen vzpomeňme na Romea a Julii… Jaké pak štěstí, když to s někým nedopadne jako s nimi…
Termín očista by si tedy dnes zasloužil nového zhodnocení. I když by to jistě nešlo na někdejší způsob obětí. O obětech mluvím proto, že kdysi měly svůj dobrý smysl, který nás může poučit.
Dneska mluvíme o řešeních, ale od starých časů se mluví o „očištění“, což je výraz, který si vysloužil velké prohloubení. A toto prohloubení vedlo k potřebě čistoty duše, připravené takto na přístup ke svatému Bohu. Mělo i svůj psychologický smysl: ustát navalené psychické zátěže a vylézt z nich. A širší životní smysl byl: neutopit se v neřádstvu a vidět před sebou světelnou možnost.
Známe slovo KATARZE a často si je spojujeme s divadlem. Nicméně ve starém Řecku se slovem KATHARSIS označovalo »očištění«, například u Platóna se s tímto výrazem setkáme. A je nanejvýš pravděpodobné, že slovo KATARZE je semitského původu, protože očistit je hebrejsky K-T-R / kátar. Ona cesta očisty a potřeba očisty se stala natolik důležitou, že ze sféry kultu pronikla do bible i do starého Řecka. Ze 6. století před Kristem je z řecké Iónie znám již očistný obřad obětního beránka.
Ustálený způsob očisty, nabízející se zkušenost očisty – to se někdy zařazuje do kategorie „kultura viny“. Tím se nemyslí kultivace viny, ale kultivace toho, jak se s vinou vyrovnávat.
Vina člověka oslabuje, znejišťuje jej, zatěžuje – jakou zřetelnou cestu najít ven? Kličkami a strategiemi se v tomto případě nedostane ven nikdo, ať dělá, co dělá. A očistné obřady dávaly možnost dostat se z viny ven, najít a zakusit boží odpuštění. Jen tak pro nic za nic se o nich ve Starém zákoně nepíše, jak jsem již naznačoval.
Když se později apoštolu Pavlovi zjevila plachta s nečistými tvory a s výzvou, aby jedl – tak sám přitom paradoxně také zažil katarzi, očištění. Ale v docela jiné situaci: když člověk musí žít pod samými příkazy a pak zjistí, že ty příkazy jsou samoúčelné, že se dodržují ze zvyku anebo proto, že je autority nařizují, ale že přitom za nimi nic není a jejich smysl, že uniká, to pak když se člověk z takovýchto příkazů vymaní, to zažije úlevu. Samé příkazy, povinnosti, samá zátěž – jak já to všechno splním, já tomu všemu vůbec nedostojím – a najednou se ozve hlas, že stačí slovo milosti, která z člověka tu zátěž sejme. Kristus vyhlásil katarzi, úlevu, očištění: jsi tu člověče jednou na světě, máš své síly, tak je napni tam, kam můžeš, na co ti síly stačí – a to, že všechny povinnosti, co jsou na světě, že je nenaplníš, z toho si nemusíš dělat břemeno, které neuneseš.
To, že Kristus překonal zákon neznamená, že od té chvíle člověk vůbec nic nemusí. To znamená tolik, že když narazíme na své meze, neztrácíme tím na ceně, není tím řečeno, že před Bohem neobstojíme.
Vědět o vině má smysl jednak proto, abychom věděli, že boží milost a odpuštění je větší, abychom se obdivovali boží dobrotě. A jednak proto, abychom nerezignovali na hledání očisty, na možnost nových a lepších cest. Dokud žijeme, zas a znovu se otvírá možnost vykročit.
Veškerá křesťanská kající praxe, pokud byla dobrá a měla smysl, tak proto, že kulturně zvládala vinu a ukazovala k boží milosti, k tomu, co překlenuje rozpor mezi silou lidské viny a malou možností se z lidských sil, byť i velmi napjatých, se s vinou vypořádat. Boží milost zahlazuje deficit, který nejsme s to uhradit – a kterým se nyní trápit nemusíme, protože to by svazovalo. Ne že vinu máme podceňovat nebo ji zatlačovat a tvářit se, že není – ale přijímat očistu z božích rukou.
Pak teprve můžeme mít volné ruce pro něco dalšího a pro to, kam dosáhneme. Obviňování a sebeobviňování je mor. Občas myslím na nádražáka, který si vzal život, protože způsobil srážku vlaků. Kdyby se dostal před soud, asi by byl odsouzen, odseděl by si to – ale pochybuji, že by tím ještě nutně došel ke katarzi, k očistě, která by zasahovala až do hlubin jeho nitra. Soudy jsou k něčemu jinému. Dnes se také spousta věcí řeší mediálně a technicky – a v tomto směru sám mám nulovou moc. Jen tady mohu poukazovat na ono Ježíšovo »Chci, buď čist.« Abychom z těchto slov načerpali katarzi, očištění, vědomí čistého světla, které nás ozařuje – abychom z něho žili.
Amen.
Jiří Hoblík