Matouš 6, 19–21
(19) Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou.
(20) Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.
(21) Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Sestry a bratři, ukládáte si poklady v nebi? Je tu přece jasná výzva – ukládejte si poklady v nebi. Ale jak se to dělá? Anebo jinak – co se dá uložit do nebe? Víte, rád bych vám to řekl, ale sám si s tím nevím rady.
Existují různé jednoduché odpovědi. A asi nejčastější z nich je, že jsou to dobré skutky. V církevních dějinách se po staletí prosazoval výklad, že ten poklad v nebi, to jsou zásluhy plynoucí z našich dobrých skutků. Pokladnice ze skutků milosrdenství a lásky. Všechny ty chvíle, kdy jsme sami ze svého něco obětovali, aby se druhý měl lépe. To jsou nezpochybnitelně skvělé věci! Ježíš o takových skutcích řekl, že kdykoliv jsme je učinili, je to jako bychom to učinili jemu! Vzpomínáte si na bohatého mladíka, který chtěl Ježíše následovat? Tomu Ježíš přímo řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“
Já vám ale nevím. Je to hodně rozšířená představa. Jakéhosi nebeského účetnictví. Ten, kdo se tady chová dobře, tomu to andělé připisují k dobru v nebeských knihách. A naopak špatné skutky mu celkové skóre srážejí. Nebo si to rovnou zapisují v pekle černou tužkou. A když pak člověk přijde k nebeské bráně, tak mu to tam spočítají. Buď ho pustí dovnitř, nebo ho pošlou po schodech dolů. Pokud se prokážete jako katolík, tak si ještě můžete zvolit třetí možnost – očistec.
Ne, nechci to zlehčovat. Taková představa se vyskytuje v mnoha náboženstvích. Už ve starém Egyptě v den vaší smrti zvážil Usirev vaše srdce. Nebo taková karma – člověk svou životní bilanci vylepšuje, nebo zhoršuje.
Jenže mně tohle moc neladí s tím, jak o spravedlnosti, o Bohu, o životě, o spáse mluvil Ježíš. Ano, možná by se tak do nebe dostal Samařan. Ale marnotratný syn asi sotva. A lotr na kříži by měl asi taky smůlu. Nikdo z nich si patrně žádný poklad z dobrých skutků nevytvořil. Otázka je, jak by to podle takového počítání dopadlo s celníkem Zacheem nebo ženou hříšnicí. Ale Ježíš přesně takové lidi přijímal, zastavoval se s nimi. Záleželo mu právě na těch, jejichž konto dobrých skutků šlo spíše do minusu.
Když vyprávěl o Bohu, nevykládal o cifršpiónovi, který pečlivě zkoumá naše záznamy, ale o pastýři, který nečeká, až se ztracená ovce sama napraví a vrátí se domů. Naopak sám za ní vyrazil, aby ji našel. To jen my si občas myslíme, že Bůh potřebuje naše dobré skutky. Tahle slova nemluví o míře zásluh, kterými musíme něco Bohu dokázat. Nebo kterými chceme dokázat něco sami sobě. Něco nahromadit, abychom byli duchovně bohatí.
Tahle slova mluví o srdci. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Takhle přesně to Ježíš říká. Ale nepřipadá vám to zvláštní? Skoro bychom mohli říct postavené na hlavu? Přece když člověk chce někam investovat nějaké prostředky, tak si to napřed promyslí a pak zvolí strategii podle toho, co se mu zdá jako nejvýhodnější, ne? Tady to Ježíš říká naopak. Jakoby od konce. Že to člověka táhne tam, kam investoval.
Ale ono to dává smysl. Když dám například peníze do nějaké banky, tak nebudu říkat – to je hrozný ústav, tam určitě nechoďte. Nebo se člověk začne zabývat nějakou činností – třeba včelařením – a ono ho to chytne, a tak si na to najednou udělá čas a dává do toho své prostředky a všem to nadšeně vypráví… Co tím chce Ježíš říct? No, asi tolik, že žádná naše volba či rozhodnutí nejsou tak docela neutrální. Když se pro něco rozhodneme, tak se tam taky tak trochu zaháčkujeme. Když někam vložíme svůj kapitál, tak k tomu bude tíhnout naše srdce. A protože slovem srdce mysleli tehdy víc než my dnes, tak tam člověka táhne i jeho rozum, vůle, cit.
Neříká se tam přesně, co to jsou ty poklady. Ani to vlastně není potřeba. Nejsou to dobré skutky – ty jsou spíše důsledkem našich rozhodnutí než investicí. Tady nás může trochu mást i ten překlad. Mluví se o pokladu, což je něco tak trochu pohádkového, co vidíme spíše ve filmech o pirátech. Ve skutečnosti to znamená spíš něco jako zásobu či úspory. Prostě když do něčeho investujeme, tak jsme v tom vnitřně zaangažováni.
Ten výrok je tu proto, abychom se zastavili a zeptali se sami sebe: Hele, a kam tě to tvoje srdce vlastně táhne? Jak velkou část ti zabírají a pohlcují tě volby, které jsi udělal? Nebo takhle: Nedostal jsi se někam, kde jsi ani nechtěl nebo neměl být? Kam jsi vložil své prostředky, svou touhu, představy, a jak tě to ovlivňuje, vede? Kolem čeho se točí tvůj život? Bez čeho se neumíš obejít? Co obhajuješ – před sebou i před druhými? O čem říkáš „Na to mám právo“? Nedostávají tě tvé volby do pasti? Neutíká ti něco velkého, důležitého, podstatného, cenného?
Ježíš trochu konkrétněji mluví o investici do věcí pozemských a nebeských. Mluví o jejich jistotě. A už podruhé v tak kraťounkém výroku obrátí věci naprosto naruby. Mluví o hmatatelných jistotách života. A o nebeských věcech. O tom, co všichni chtějí, co je žádané, protože to přináší jistotu, budoucnost, prosperitu, pohodlnější život, vyřešení starostí, stabilitu. A o tom, co je nám nedostupné, co není vidět, co nelze zaručit, na co si nemůžeme sáhnout.
Investovat do toho je tak trochu jako uvěřit snu. Snu jednoho tesaře z Nazareta, který věřil, že Bůh je nám blízko a my si můžeme být blízko navzájem. Ale střechu nad hlavou vám to nepostaví, děti na studiích neudrží, inflaci nevyřeší. A koneckonců ani farář pořádně a srozumitelně nedokáže říct, co to vlastně je. A jak jsem řekl – už podruhé to Ježíš zase obrátí naruby. Řekne, že ty echtovní jistoty se nám mohou rozbít, rozpadnout v prach, zreznout, shnít, sežerou je moli, a co zbude, si odnese bytař nebo inflace. Oproti tomu investovat do věcí nebeských znamená tvořit budoucnost, kterou vám nikdo nevezme.
Žít z Boží lásky a v lásce a milosrdenství je to největší bohatství. A kvůli pozemským pokladům nestojí za to prodat svoji duši a spásu. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Poklad je to, na čem nám záleží, na čem lpíme, k čemu nás to přitahuje, k čemu máme vnitřní vztah. Poklad, který ukládáme v nebi, není vázaný vklad, který si vyzvedneme až jednou po smrti. Je to něco, co ovlivňuje naši životní orientaci už dnes. Co přináší radost, smíření a pokoj. Co nám dává zakoušet Boží království i v těchto nejistých dnech. Nechte se přitahovat tam, kde to má smysl a budoucnost.
Amen.
Pavel Veselý, autorem kázání David Nečil