Kázání
Zjevení Janovo 12, 1–6
(1) A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.
(2) Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina.
(3) Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu.
(4) Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí.
(5) Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu.
(6) Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.
Milé sestry, milí bratři,
Světlem oděná – tak nazval Jaroslav Seifert svou básnickou skladbu oslavující jeho rodnou Prahu. Nevím, zda se básníkovi při psaní mihla před očima také žena sluncem oděná z knihy Zjevení. Možná ano, protože svou báseň napsal během druhé světové války, tedy v situaci krajního ohrožení. To se v mnohém podobalo nebezpečí, kterému čelili křesťané v době, kdy byla napsána právě kniha Zjevení Janova. V obou případech do lidských životů neblaze zasáhla velmoc, která si dělala nárok na totální vládu nad celým světem.
Ohledně oné ženy z našeho biblického oddílu není mezi vykladači zdaleka jasno. Jistě si především vybavíme Marii, matku Ježíšovu. Přivádí na svět Spasitele světa, ale vzápětí čelí šílenému Herodovi, který chce připravit její dítě o život, a tak musí uprchnout pouští až do dalekého Egypta.
Mariin a Ježíšův příběh do tajemné až strašidelné vize ženy a draka celkem dobře zapadá, ale zdaleka není jediný. Velice dobře tu totiž může být řeč také o celém Izraelském lidu. Ten přece ve Starém zákoně také někdy vystupuje jako žena, totiž dcera Siónská nebo dcera jeruzalémská. Právě ona nakonec dala světu mesiáše, Ježíše z královského rodu Davidova. Ale nedlouho poté byla vystavena krutému pronásledování: pár desetiletí po Ježíšově smrti římští vojáci zničili Jeruzalém i s Hospodinovým chrámem a Boží lid se opět ocitl na poušti, totiž ve vyhnanství, beze všech opor a jistot, tak jako už tolikrát v dějinách. Těch dvanáct hvězd kolem její hlavy snad symbolizuje dvanáct izraelských kmenů, které ale již nemohou sídlit v zaslíbené zemi, opět jsou rozptýleny, netvoří už jednotné souhvězdí a putují vesmírem kamsi do neznáma.
A nebude to dlouho trvat a také nedávno vzniklá křesťanská církev půjde podobnou cestou, jakou šla předtím její starší izraelská sestra. Bude nést evangelium o Kristu všem národům, ale nepokloní se před pozemskými vládci. A tak si získá brzy nepřátele, kteří budou usilovat o její zničení.
A tak snad neublížíme našemu biblickému oddílu, když se pokusíme o jistě zobecnění. Ano, je v něm jistě v prvé řadě řeč o narozeném Spasiteli. Ale právě na příběhu narození a prvních dnů a týdnů Ježíše Nazaretského můžeme dobře sledovat, co se děje, když na svět přichází něco Božího, tedy něco proměňujícího, osvobozujícího, spásonosného.
Především si všimněme, že to dobré a Boží v tomto světě obvykle nepadá z nebe, ale rodí se. Tam nahoře, v nebi, u Boha, v jeho rozhodnutí, se to připravuje, ale pak to nepadá na zem jako meteorit, ale přichází lidskou cestou. Cestou porodu – bolestivého porodu. Zdá se, že vše, co má skutečnou hodnotu – a nemusí se zdaleka jednat jen o nový lidský život – se nerodí snadno a rychle. Je zapotřebí kvůli tomu čekat, být trpělivý, a také strpět mnoho bolesti.
To se dnes ovšem vůbec nenosí. Lidé se postupně odnaučují být trpěliví a také přijímat bolest jako něco nepostradatelného. Štěstí musíme mít hned, na žádné čekání není čas. Náboženství je přijatelné jen tehdy, když nám zajistí okamžitý pocit nebeské blaženosti. A utrpení? To je prostě nepřijatelné a nikdo se neptá, zda někdy není nutným průvodcem jisté životní fáze, kterou prostě nelze vymazat.
Když se ve světě něco dobrého konečně zrodí, není ovšem ještě vyhráno. Vedle zářícího souhvězdí ženy se zjevuje ohnivý drak. Kde je při díle Bůh, tam bude jistě vzápětí při díle i jeho protivník. A vybírá si vhodnou oběť, kterou by mohl pohltit – anebo uštknout svým jedem, intoxikovat zlem. Ty nejúžasnější věci, ty nejvyšší hodnoty, ti nejschopnější lidé, ty nejdokonalejší vynálezy na světě jsou nejvíce náchylné k tomu, aby byly zneužity, aby na nich začala parazitovat příšera, která si je vezme do svých služeb.
Jedno latinské přísloví praví, že když se pokazí to nejlepší, vznikne z toho to nejhorší. Ježíš sám si projde tímto pokušením – připomeňme si, že ďábel na poušti ho nechce zničit, ale udělat z něj svého služebníka, který se mu bude klanět. Infekci ďáblem se nevyhnulo žádné z náboženství a důsledky toho byly a jsou katastrofální. Ten drak čeká na každého z nás a zaútočí třeba právě tehdy, když se cítíme být na vrcholu svých sil – pak můžeme napáchat nejvíce škod.
Jistě není náhodou, že ta sedmihlavá saň má na každé hlavě korunu. Autor knihy Zjevení neměl o tehdejších vládcích valné mínění a římští císaři byli v jeho očích přímo ztělesněným zlem. Jeho varování je platné dodnes. Dostat podíl na moci a nepodlehnout jí je skoro jako jít ohněm a nespálit se.
Sedm dračích hlav s korunami patrně značí řadu různých království, která si Římané postupně podmanili. Ale stejně tak to mohou být různé podoby moci. Třeba moc Herodova, ta zbabělá, třesoucí se jak před těmi, kdo jsou nahoře, tak i před těmi dole, třeba před právě narozeným dítětem, které by ho mohlo jednou svrhnout z trůnu. Nebo moc totalitní, která chce vše ovládnout a kontrolovat, a ještě se tváří, že ve skutečnosti všem přináší spásu. Nebo moc hospodářská, moc bohatých a nezávislých, kteří mohou diktovat podmínky všem ostatním. Nebo moc jednoho člověka nad druhým, která nemusí vždy používat fyzické násilí, ale třeba jen obratnou manipulaci. Anebo moc v církvi, nebezpečná svým pokrytectvím, protože se halí do zbožného hávu.
Mnoho zla ve světě nějak souvisí s mocí, s touhou nasadit si korunu a vládnout ostatním, nebo se stát drakem a pouštět na lidi hrůzu, aby se z nich stali prostředky k plnění sobeckých cílů. Tato vůle k moci může rychle zahubit to dobré, co se mezi lidmi rodí – v církvi, v politice, v rodině, kdekoli.
Příběh rodícího se Spasitele ovšem má dobrý konec. Slyšíme, že dítě je z dosahu draka přeneseno k Bohu a jeho trůnu – tam už si na ně pozemské trůny nemohou dělat žádný nárok. Pod Boží ochranou čeká, až přijde jeho čas. Ta Boží ochrana ovšem přichází zároveň na poušti, kam odchází matka toho dítěte. I tak to bývá s Božími věcmi, těžce zrozenými v tomto světě. Pronásledování, útěk, pocit, že bitva je prohraná a člověk si zachoval jen holý život. Ale právě tam, na poušti, je Bůh.
Byl s otrokyní Hagar, která porodila Abrahamovi syna a jeho manželka Sára ji v žárlivosti vyhnala. Byl s Jákobem, který oklamal svého bratra Ezaua a poté před ním utekl na místo, kde se mu zjevily schody do otevřeného nebe. Byl s Eliášem, který pobil Baalovy uctívače, ale vzápětí musel prchnout před hněvem královny Jezábel. Byl s Izraelem na celé strastiplné cestě jeho dějinami a jen díky tomuto Božímu doprovázení tento národ přežil a uchoval si svou existenci až do dnešních časů.
Ježíš je útěkem do Egypta prozatím zachráněn. Má čas dospět, dozrát, vystoupit na veřejnosti, kázat evangelium, uzdravovat. Ale drak svou moc ještě neztratil a ta rozhodující bitva na Ježíše ještě čeká. A bude to vpravdě ďábelská aliance náboženství a politiky, které bude muset Ježíš čelit. Tato moc bude krok za krokem usilovat o Ježíšův život, až se jí to nakonec podaří. Ježíš sám ale mocenským svodům nepodlehne. Zůstane bezmocným Božím služebníkem až do konce. Šelma bude na chvíli triumfovat. Ale její vítězství bude zároveň počátkem jejího pádu. Na tomto světě se zrodilo něco nového, nový počátek, nová naděje. A ta ve tmě svítí a tma ji už nikdy nepohltí.
Amen.
Ondřej Kolář