Kázání
Matouš 5, 43–48
(43) Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
(44) Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
(45) abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
(46) Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
(47) A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
(48) Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
milujte své nepřátele. Co má Ježíš na mysli, když říká: milujte? A co má na mysli, když říká své nepřátele?
Začněme od toho druhého. Je řeč o mých nepřátelích. Nikoli obecně o zločincích, agresorech, násilnících. Nepřítel je vztahový pojem. Nějaký zlý člověk může sice být můj nepřítel, ale pro někoho jiného je přítelem, nebo aspoň spojencem. Ježíš mluví o někom, koho já sám považuji za nepřítele – nejspíš proto, že se vůči mně chová nepřátelsky.
Tím se nám ovšem okruh lidí zúží. Máte nějakého nepřítele? Člověka, který vás nenávidí, přeje vám jen zlo, kuje proti vám pikle, snaží se vám co nejvíc ublížit? Řekl bych, že takových vyslovených nepřátel kolem sebe zas tak mnoho nemáme. Někteří lidé jsou nám pravda nesympatičtí a protivní. Jiní jsou nám spíš cizí a vzdálení. Další v nás sice vyvolávají rozhořčení, ale asi by nebylo přesné je označit za nepřátele, protože je osobně neznáme, jen o nich slyšíme třeba televizi.
Tradice říká, že mám milovat bližního svého, a naopak svého nepřítele nenávidět. To předpokládá, že si lidi kolem sebe už nějak rozděluji. Moji bližní – to byli pro Izraelce členové rodiny nebo kmene, případně všichni bratři a sestry ve víře, tedy Bohem vyvolený lid. Nanejvýš k bližním mohli patřit ještě ti z cizinců, kteří žili vedle Izraelců v pokojném sousedství, ale takových nejspíš zas tak moc nebylo. Všichni ostatní byli větší či menší nepřátelé.
Stojí ale za zmínku, že Hospodinův příkaz nenávidět nepřátele bychom ve Starém zákoně hledali marně. Jistě tam najdeme Boží výzvy, aby se Izrael vůči cizím národům vymezil, nepřijímal jejich způsoby, zejména pak má odmítnout jiná náboženství. Izrael také vedl proti různým národům války, někdy na příkaz Hospodinův. Ale nelze říct, že by Hospodin vybízel k nenávisti vůči nim.
Pokud se nenávist vůči nepřátelům ozývá, pak nikoli z úst Božích, jedině z úst věřících. Například v žalmech, kde ovšem dosahuje někdy až hrozivých rozměrů. Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu, slyšíme vyznání nenávisti na adresu Babyloňanů. Avšak pozor: Boží přání to není, to si přeje sám žalmista, byť se někdy snaží své úmysly prohlašovat za Boží vůli.
Otázku Kdo je můj bližní kdysi položil jeden zákoník Ježíšovi. Milovat své bližní – co to znamená? Odkud a kam má moje láska sahat? Ježíš místo odpovědi vypráví podobenství o Samařanovi. A tím tu hranici mezi cizinci a našinci pořádně rozmlží. Samařan, cizinec, se chová příkladně vůči člověku, který je z jeho pohledu také cizinec. Naproti tomu našinci, kněz a levita, by svého souvěrce nechali klidně umřít na cestě.
Ježíš sám hranice mezi my a oni vědomě překračoval. Tím zvěstoval něco nového, doposud neslýchaného: Ten za hranicemi vyvoleného národa může a má být ve skutečnosti mým bližním. A on se mi překvapivě někdy sám přiblíží, třeba když mi v nouzi přispěchá na pomoc. Platí ovšem také opak: nepřítel se může zjevit klidně i mezi mými nejbližšími.
Nicméně: i toho nepřítele mám milovat. Je to vůbec proveditelné? Není až nelidské žádat, abychom milovali někoho, kdo nás nenávidí? Nelidské a nemožné by to snad bylo, kdyby Ježíš přikazoval, že se mám do svého nepřítele zamilovat. Tedy uměle vykřesat city, které nemám a nemohu mít. To ale není Ježíšovým úmyslem. Jeho požadavek je na jedné straně skromnější, na druhé straně dalekosáhlejší. I svého nepřítele mám zařadit mezi své bližní. A tím vlastně zrušit jeho postavení nepřítele, nenechat si vnutit roli, do které mě třeba tlačí.
To samozřejmě nejde samo od sebe. Ježíš jmenuje dva případy, kdy milujeme spontánně, aniž nás k tomu musí někdo vybízet. První je, když milujeme ty, kdo milují nás. To jde celkem snadno, není to žádný zvláštní výkon, tak se chovají i celníci. Druhý případ je, když milujeme své bratry. Ježíš neupřesňuje, jestli má na mysli bratry ve víře, nebo pouze členy rodiny či klanu. Na tom až tak nesejde: jistě jsou to lidé, kteří jsou mi přirozeně blízcí, záleží mi na nich, chci mít s nimi dobré vztahy, a tak jim snadno odpustím i nějaký ten prohřešek. Ale ani to není nic zvláštního, dělají to i pohané.
Milovat nepřátele – to není přirozená reakce, to je úkol. Ježíš nebyl hlasatelem přirozeného zákona, tak jako dnešní strážci tradičních hodnot založených na údajném poznání lidské přirozenosti. Přirozené rozhodně není nepřátele milovat, ale naopak dávat si na ně pozor, držet se od nich stranou, bojovat proti nim, snažit se je zlikvidovat. Přirozené není považovat nepřátele za své bližní, ale označit je třeba za podlili, havěť, otravný hmyz.
Milovat nepřátele znamená zastavit a zpochybnit svou přirozenou reakci. Mám si uvědomit, že kromě mého pohledu na druhého je tu ještě Boží pohled – na nás všechny. Pohled lásky a milosrdenství. Ten má být naší motivací a inspirací, ten má být pro nás určující. Proto musím vzít vážně, že i můj nepřítel je – stejně jako já – Božím stvořením. Proto se k němu mám jako k dobrému Božímu stvoření chovat – i když on se ke mně chová všelijak. Takový postoj není moc přirozený. Přirozené je, že mu Boží lásku – a proto i svou lásku – právě odepírám.
Ježíšova výzva dráždí mimo jiné svou nekonkrétností. Co přesně máme či nemáme vůči svým nepřátelům dělat? Tak rádi bychom měli po ruce jasnou odpověď, abychom si pak mohli říci: splněno, odškrtnuto. Jenže Ježíšova přikázání nejsou žádné paragrafy. Jsou spíš takovým trvalým znepokojením našeho svědomí. Ježíšův hlas – ne vždy příjemný – volá k vyjití ze zaběhaných zvyklostí a stereotypů. Vždy znovu se musím ptát: co bych měl udělat pro to, aby mezi mnou a mým bližním neležel příkop? Jak se mám osvobodit od svého hněvu a nenávisti?
Za velice důležitou zde považuji tu první osobu. Jak mám já se svým životem a svými vztahy naložit? Jak mám já milovat? Nikoli: jak by měli milovat ti druzí. Pokud z Ježíšovy výzvy adresované mně udělám obecné pravidlo, hrozí, že budu druhým lidem mluvit do jejich života a poučovat je svými nevyžádanými radami. Například poradím týrané ženě, že by měla nastavit násilníkovi i druhou tvář a v žádném případě se nerozvádět. Nebo národu, který je napaden nepřátelským státem, doporučím, aby se přestal bránit a raději usednul k jednacímu stolu. Jenže k milování mého bližního patří také můj respekt k jeho dospělosti a odpovědnosti.
V dnešním oddíle je ale ještě jedna provokativní výpověď. On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé, říká Ježíš o nebeském Otci. Tedy: se všemi nakládá stejně. Je to logické: pokud miluje všechny lidi, dobré i zlé, pak mezi nimi nerozlišuje, nikoho neupřednostňuje, nikoho neupozaďuje.
Nám se to ovšem zdá nespravedlivé. Neměl by Bůh zlé spíš trestat a dobré odměňovat? Neměl by zjednat spravedlnost? Pokud je jeho láska opravdová, neměl by se těch spravedlivých zastat a ochránit je před zlovůlí nespravedlivých?
Odpovědí je celý Ježíšův příběh. Bůh miluje každého člověka. A v Ježíši Kristu nás ujistil, že nás miluje navzdory tomu, že jsme se stali jeho nepřáteli. Bůh v Ježíši vstoupil mezi nás, do nepřátelské ciziny, zakusil na sobě náš hněv a odmítání. A přece s námi nenaložil jako s nepřáteli, ale přijal nás jako své bližní. Na naši zlobu a nenávist odpověděl odpuštěním a laskavostí. Bůh nesesílá tresty, které bychom si zasloužili, ale má s námi nekonečnou trpělivost. I s našimi nepřáteli, to se nám moc nelíbí. Ale má trpělivost také s námi, které třeba zas nemohou vystát jiní. To není Boží slabost či nemohoucnost, ale právě Boží dokonalost. Na této Boží dokonalosti se máme podle Ježíše podílet také my.
V Ježíši se Bůh sám stal naším bližním. Každý z nás má na tuto Boží blízkost odpovídat a napodobovat ji. Tedy bořit hranice, která nás od druhých oddělují, hledat porozumění, vytvářet blízkost. Krátce: milovat. A také se za své nepřátele, totiž: za své bližní, modlit. V modlitbě před Boha předkládám každého člověka, a tím vyznávám, že i on – stejně jako já – má u Boha své místo. V modlitbě uznávám Boha jako toho, kdo má poslední slovo nade mnou, nad mými nepřáteli, nad námi všemi. A tím poslední slovem není hněv, ale milosrdenství.
Amen.
Ondřej Kolář