Kázání
Filipským 4, 4–5
(4) Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!
(5) Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.
Radujte se! Nejsme přeci na smuteční slavnosti, Tak tedy radujte se!
Není to vlastně ani žádný příkaz. Apoštol to jako příkaz nemyslel, i když je to řečeno ve způsobu rozkazovacím. – Způsob rozkazovací může přeci sloužit i výzvám a povzbuzením.
Radujte se v Pánu! Tedy – máte, milí evangelíci, dostatečný důvod k radosti.
Radujte se v Pánu! I když – jaképak „v Pánu“?
Já vím, na co v bibli člověk sáhne, to potřebuje pořádně vyložit. Nicméně výklad by nás neměl v radování překážet.
Radujte se v Pánu! To není nějaké „někde“, „v nějakém místě“ – jelikož slovní spojení „v Pánu“ je hebraismus zakuklený do řeckého jazyka, a pak doslova přeložený do češtiny.
„V Pánu“ proto znamená – skrze Pána, jeho prostřednictvím, díky němu a kvůli němu.
Ovšem protože je to psáno původně řecky, vede to k tomu, že bychom mohli větu vykládat i jako „Radujte se v jednotě s Pánem“. Buďte s ním vnitřně zajedno – a ať je vám to pro radost! Vždyť od toho mají bohoslužby být – nabrat si z nebeské radosti – a do zásoby nadlouho. Nejméně na týden.
Tak tedy: Radujte se v Pánu! Máte přeci proč. Kristus byl vzkříšen. Kristus je jméno věčné radosti. A to platí ne pro jakési „až jednou“, ale také: zde a nyní.
Často si sice připomínáme Krista ukřižovaného – ale tím nijak svou radostí nepopřeme. Sice se také v mnohých evangelických kostelích a modlitebnách na zdi vyjímají slova: „My kážeme Krista ukřižovaného“. V Radotíně ten nápis dominuje dokonce na venkovní fasádě. Jenže – Kristus byl přeci po svém ukřižování vzkříšen. Takže prvotní podnět pro homilii je Kristus ukřižovaný a vzkříšený. Zmiňovaný citát je vlastně vytržený z kontextu – a to z kontextu Pavlova 1. listu Korintským, protože Pavel polemizoval s těmi, kdo zpochybňovali Kristovo vzkříšení.
Proč ale o tom nyní mluvím: Nemusíme jen smutnit nad křížem, ale máme se radovat, že Kristus byl vzkříšen. Nejen, že se to kdysi stalo. Ale stále má život převahu nad smrtí a boží milost převažuje lidskou vinu. To je od té doby platné stále. Být „v Pánu“ znamená mít podíl v něm a na jeho životě.
Kde ale Kristus je, když se máme radovat v něm, díky němu, skrze něho? A nejen tady sedíce…
Především – Kristus – to je pevný a zároveň živý bod křesťanské pozornosti.
V Apostoliku se říká, že sedí na pravíci Boha Otce, odkud přijde soudit živé a mrtvé. To znamená: odkud nastolí definitivní pořádek lásky. Tak je to pevný bod křesťanské pozornosti.
Jak jinak – když „křesťan“ znamená „kristovec“, ten, kdo se hlásí ke Kristu. A kdyby jen to, kdyby se jen hlásil. Křesťanský život je na něj orientován. Nebo ne?
Náš čas ale utíká. Protože jsme nejen děti boží, ale taky patříme do přírody, do času přírody. Budoucnost ještě není, minulost už není, pohybujeme se v uhánějící přítomnosti. A tak třeba co bylo před pár vteřinami, to už je pryč. Čas přirozeně prchá a prchá, jako by sám sebe požíral. Proto také potřebujeme pevný orientační bod.
Kristus je ten pevný bod, na který se můžeme zaměřit ve svém životním putování i ve svém výhledu. To, že žijeme, to není žádná danost. Hlavně je to dar. A také je to směřování. Směřování někam. Kam? Kamsi? Do kdovíkam? Nebo dokonce do nikam? Řeknu to trochu sugestivně, i když jindy bych to řekl jemněji: Podle někoho směřujeme do hromádky popela – podle Krista směřujeme do boží náruče. Co si vybereme?
A to platí z hlediska našeho lidského času, ve kterém se odehrávají naše životní příběhy – příběhy od narození do konce lidských dní.
Křesťan má ale právě v Kristu ten hlavní a pevný bod, na který se zaměřuje. V něm má svůj cíl, cíl svého směřování, cíl svého žití. Ale už také své východisko. Východisko, v němž klíčí víra. Víra je přitom taky dar. Vírou se vztahujeme k Bohu, a protože tento vztah není jen abstraktní odkaz k něčemu hodně dalekému, vstupuje jím Bůh skrze Krista do naší duše. Jak mu v ní příbytek otevřeme? Jak jej ve své duši necháme zdomácnět? Násilím se do ní nevlamuje. A tak víra otvírá naději, která vyhlíží naplnění boží lásky. Tak to je. Žijeme směrem k Pánu Bohu. Žijeme ve vždy platném výhledu. To není nějaké „až jednou“. To je právě dnešní a aktuální laskavé „otevřeno“.
Odtud teprve vyplývá otázka, co se svým životem dělat, jak si počínat. Nejde prvotně o to, co si o Bohu nebo o Kristu myslíme – nýbrž o to, k čemu nás Bůh vyvolil, co nám otevřel, co nám daroval. A až za druhé, jak si s tím poradíme. Nejprve je tedy Kristus – pak křesťanovo zaměření na Krista – a pak teprve věrouka a etika a až pak někde otázky vedlejší, jako jsou otázky správní. organizační, finanční atd.
Pokud sami máme z různých důvodů pocit, že se nacházíme v neradostné situaci – jedná se o situaci, která ukazuje, že člověk potřebuje Krista, potřebuje se na něj zaměřit – a dojít tak k radosti. Neradostná situace je výzvou k hledání radosti. Odpověď si nemusíme vymýšlet, v Kristu tu už je.
Do víry vůbec patří zaměření na Krista. Jinak to nejde. Zaměření na to, co přesahuje naše starosti. Máte starosti? To je přirozené. Ale nemusíme se jimi trápit. Mít starosti – je jedna věc, ale když se jimi trápíme, tak si je sami jen nafukujeme. To je jeden z důvodů, proč člověk potřebuje v životě dobrý výhled. A ne že Kristus je jen takové zbožné slovíčko. Anebo že by nebyl pro takzvaný praktický život? Není to spíš tak, že ho málo hledáme? A to dávno poté, co na svět přišel… Po tak dlouhých zkušenostech… Ta časová distance jistě také hraje svou roli. Tisíce let se o Kristu mluví. Zas a znovu. Ale hlavně každou v neděli v kostele. Jenže to přináší příležitost se na Krista výslovně zaměřovat.
Kde ale Krista vůbec najít a jak se na něho zaměřit?
Nechce se mi říkat, že je všude. Tím se naše otázka ještě nevysvětluje. Boží všudypřítomnost – to je univerzální jistota. Všude ve světě jsou molekuly a atomy a elementární částice, a to i v černých dírách (zda někde vůbec nejsou, netuším, ale o to nejde). Ale jako částice hmoty Bůh ve světě přítomen není – vždyť boží přítomnosti křesťané tradičně říkají Duch svatý. Nechci tu nastiňovat teorii, ale jen povědět, jak je pro život křesťana důležité zaměření na přítomnost Krista.
Kdekoli s tím vším můžeme počítat. Ale jak s přitom na Krista konkrétně zaměřit?
Nechce se mi říkat, že je připoután k nějakému místu – my sami jsme pokaždé někde, na nějakém místě.
Faráři o něm mluví znovu a znovu. Nesídlí tedy Kristus ve farářských ústech? Je přítomen snad tím, že farář vysloví jméno „Kristus“? Na tom něco nesedí…
Každý křesťan ať se znovu na Krista ptá. Abychom se ptali na Krista, potřebujeme hlavu. Nedostali jsme ji od Pána Boha jen tak pro nic za nic…
Přesněji řečeno potřebuje křesťan mysl – aby se uměl na Krista zaměřit, aby se ptal, jak to dělat, a proč vůbec, aby rozjímal nad Písmem a aby si z Písma bral něco z boží moudrosti. K tomu všemu mysl dokáže posloužit. A tak dokáže posloužit v tázání na Krista. Ale zaměřit se na Krista má křesťan jako člověk celý, nejen ve své mysli.
Zaměřit se ovšem můžeme na někoho přítomného. Jak je tedy přítomný Kristus? Naznačili jsme, že díky boží všudypřítomnosti, která je duchovní, a tedy neprostorová. Jak to ale pochopit prakticky?
Zaměření na Kristovu přítomnost – k tomu tradičně dává příležitost Večeře Páně. O přítomnosti Krista při ní – o tom se mluví a píše po staletí. S tím můžeme počítat, ale přeci jen zůstává otázka, zda se Kristus omezuje jen na tuto příležitost.
Ale zastavme se na chvilku u tohoto tématu: Jak je při Večeři Páně Kristus reálně přítomen? Byla to otázka středověké teologie a také sporů doby reformace. Pro luterány je Kristus přítomen suverénně v živlech (bez proměňování), pro kalvinisty osobně při slavení této svátosti. Ale právě že nejde prvotně o věrouku. Nýbrž jde o to, jak je vůbec ten a ten jednotlivec spojen s přítomným Kristem… Dále pak – jak se k tomu spojení vůbec dostat? A konečně – co z tohoto spojení člověka a Krista vyplývá? Jak potom vypadá lidská životní cesta? Jak je prosvětlena?
A tak se podívejme na jednu nápovědu, kterou najdeme v listu apoštola Petra, v listu, který nebývá mnoho čten:
„Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší. Toto spasení hledali a po něm se ptali proroci, kteří prorokovali o milosti, která je vám připravena; zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje duch Kristův v nich přítomný, když předem svědčí o utrpeních, jež má Kristus vytrpět, i o veliké slávě, která potom přijde.“ (1 Pt 1; 8–11)
Tak tedy – duch Kristův byl přítomen v lidech – prorocích. O křesťanech už takto Petr sice nepíše. Ale říká „milujete ho“ a „věříte v něho“ a „jásáte“ – nejen je vyzývá k lásce, víře a jásotu, ale radostně konstatuje, co se právě děje. Ne že by ti křesťané byli přímo křesťanskými vzorňáčky. Zda byli nebo nebyli, to se neví. Ale víra, láska a radost jsou formami Kristovy přítomnosti. Tedy žádnými všelijakými lidskými výkony. Krista nelze přivolávat jako nějakého ducha ze záhrobí. Sám přichází k člověku, do jeho duše, do jeho mysli.
Nachystáno je to díky vzájemnému vztahu Boha a člověka, o němž říká 1. list Janův: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (1 J 4; 12)
Křesťan je totiž prostě ten, kdo se ke Kristu přidává a z něho čerpá svou sílu. Po nás se tedy žádá spíše: duševní otevřenost. Otevřenost božímu slovu a Kristově přítomnosti. V tom vlastně spočívá realizace víry. A pak jde o to sledovat, co to s člověkem udělá… Což je pro mne ale spíš otázka.
Petr to říká ještě takto:
„Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.“ (verše 18–19a)
Tak tedy naplnění místo prázdnoty.
To je zakódováno do jména Kristus. Jméno Kristus není příjmení. Není to ani pouhé slovo, které někoho označuje. Pokud je vyslovujeme a jeho vyslovování vychází z našeho nitra – je naše myšlenka pozváním právě Krista do našeho nitra, Krista, který klepe na naše dveře.
To je to rozhodující. Co si o Kristu myslíme, to není prvotní. Není to nedůležité, ale druhotné. Kristus je pro křesťanský život vždy prvotní. Vycházet musíme od východiska, od toho prvotního. Tomu druhému bude ostatně vždycky něco chybět, protože nemůžeme být dokonalí jako Bůh – ale to by nás nemuselo nyní zneklidňovat. Jde spíš o to, abychom ve své křesťanské duši byli „doma“.
Jak už jsem prve naznačoval – cílem lidského života je dosažení jednoty v boží lásce. Ale ne v lásce čekající v záhrobí, nýbrž v boží lásce činící se od nebes až po lidské nitro. Tak je nachystána cesta a ta cesta má i cíl. Tuto cestu ukázal názorně Kristus, který nám sama sebe daroval, ukázal to na své vlastní cestě od pozemského působení přes smrt a pak přes vzkříšení. Díky tomu je jeho přítomnost duchovní.
Je-li jeho přítomnost duchovní, je tak i skutečná. Nejen pomyslná. Pokud ji křesťan vnímá, mělo by ho to harmonizovat – a proto v 5. verši 4. kapitoly listu Filipským apoštol připojuje k výzvě k radosti i tato slova: Vaše mírnost ať je známa všem lidem. – To je také známka duchovních – ne tedy fyzických – zápasů.
Je rozhodně něco jiného o Kristu jen mluvit a mluvit – a něco jiného být na něho přímo zaměřen – a vnímat, jak Kristus je člověku přítelem, průvodcem a spasitelem. Je dobře, když se děje obojí – myslet na Kristovu přítomnost i reálně na ni zaměřovat. Nejen to první. Bůh totiž chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (1 Tim 2; ,4). Buď jsme s tímto božím záměrem zajedno nebo nejsme. Být zajedno s Kristem je totéž co je být zajedno s božím záměrem. Osobně, vnitřně, v mysli i prakticky. O to jde – být přitom, když je Kristus přítomen.
Amen.
Jiří Hoblík