Kázání
Matouš 25, 14–30
(14) Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;
(15) jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
(16) Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět.
(17) Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě.
(18) Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
(19) Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.
(20) Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘
(21) Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘
(22) Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘
(23) Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘
(24) Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.
(25) Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘
(26) Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal.
(27) Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.
(28) Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!
(29) Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
(30) A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Milé sestry, milí bratři,
tohle podobenství může probouzet takové nepříjemné svrbění. Připomíná neúprosný svět podnikání: Peníze se musí točit, aby se množily, nebo alespoň aby neztrácely hodnotu. Dnes nestačí uložit peníze ani do banky s úrokem, i na spořícím účtu hodnotu ztrácejí. Tahle podnikatelská neúprosnost je spíše děsivá. Doufáme, že křesťanství nabízí, nebo má nabízet alternativu. Doufáme, že právě tady nabízíme prostor, kde není potřeba ze všeho vydupat dvojnásobek, kde nezáleží na tom, jaký zisk vygenerujete. A pak si přečtete z evangelia podobenství, ve kterém jde jakoby o zisk, nárůst. A co víc, máme to být my, kdo ten nárůst zařídí, než Pán znovu přijde!
Těžko říct, nakolik nás uklidní, když se to vyloží symbolicky – že hřivny jsou duchovní dary. Ale prosím vás, jak máme zařídit, aby se v našich životech znásobila láska, milost, porozumění? Nebo to nezáleží na nás a stačí, když tyhle dary neschováme, že budou pracovat samy?
Podobenství o hřivnách asi záměrně provokuje. Ono následuje hned za podobenstvím o družičkách, kde družičky pouze čekají na ženicha, který má přijít. Tady se naznačuje, že bychom my lidé během toho čekání na Pána měli i něco dělat.
Několik poznámek k těm hřivnám nebo k tomu poslednímu služebníkovi, co dostal jen jednu. Někdy se říká: Dostal „jen“ jednu, chudák. No, jedna hřivna odpovídá výdělku dělníka za šestnáct let. Převedeno na naše peníze už to je pár milionů. Nedostal málo, v tom problém není. Dostal na starost výdělek za půlku života. Při tehdejší střední době dožití byla jedna hřivna možná celoživotní výplata, jeden život. To dostal do správy.
Ten služebník s tím udělal něco vlastně příkladného. V rabínských textech najdeme důraz, že svěřené peníze, které k vám někdo uloží do správy, je potřeba především nezpronevěřit. Nepustit je z ruky. Ukrýt, zakopat do země byla nejlepší možnost, jak je chránit. Když budeme předpokládat, že hřivna byla ve stříbře nebo zlatě, zlato ani stříbro nijak na hodnotě neztrácejí. Ten třetí služebník jednal příkladně a zodpovědně oproti těm prvním dvěma, kteří šli s cizím – pozor, ani ne s vlastním! – šli s cizím majetkem do rizika.
Kupodivu tu vůbec nepadne myšlenka, že by někdo ze zúčastněných ulil někde něco bokem pro sebe. Ani ten třetí služebník neudělal nic takhle špatného. Nejde o to, že by byl zlý nebo že by byl zloděj. Stejně dostane „padáka“.
Určitý náznak toho, kde je chyba, je snad v jeho vlastním přiznání: „Bál jsem se, proto jsem peníze ukryl.“ Jeho motivací nebyla ani tak zodpovědnost, jako spíš strach. Což nám nabízí otázku: O co se bojíme? O co se vy bojíte? Tak to ukryjete? Rodiče od dětí možná budou mít svou odpověď na otázku, o co se bojí. I když se člověk o svoje děti bojí, asi není řešení je ukrýt.
Ta vstupní otázka ovšem nezní takhle negativně, tedy „o co se bojíme“, ale „co jsme dostali“. Těch odpovědí může být řada dalších. Je pozoruhodné, jak první dva služebníci zacházejí s těmi hřivnami, co dostali. Jako by o ně snad ani nemohli přijít. Jako by tu to riziko snad vůbec nebylo. Existuje něco takového, co jsme dostali a už o to nemůžeme přijít? Jsme zpátky u toho, že hřivny mohou být duchovní dary: milost, láska…
Ale třeba i o tyhle hřivny přijít lze, jen ti první dva služebníci prostě riskovali a s těmi hřivnami pracovali. Také nikdo neříká, že za tu dobu něco neztratili. Že někdy nebyli na hraně bankrotu. Třeba jejich úspěch nebyl postupný růst, ale divoké střídání úspěchu a neúspěchu, ze kterého nakonec přece jen bylo víc hřiven než na začátku. Domýšlíme podobenství teď asi trochu za hranou. To podobenství neříká, jak ti dva dokázali své hřivny zdvojnásobit. Asi na to měli i relativně dost času. Ale jakým způsobem docílili zisku? Jakým způsobem se z peněz vytváří další peníze?
Není to tak, že se z peněz vytváří další peníze předně tím, že za ně něco koupíte? Ty peníze vyměníte za něco jiného. A to pak zas prodáte nebo vyměníte výhodně za něco dalšího. Jiná možnost asi je koupit třeba pole, na něm pracovat, a tím vydělat. To je také způsob, jak generovat zisk. Ale to bychom asi nebyli na dvojnásobku vstupní sumy. Pokud to smíme domýšlet, pak způsob, kterým první dva služebníci vygenerovali dvojnásobek, byl ten, že směňovali to, co měli.
Což nabízí další otázku na nás a naše dny či hodnoty. Co jsme ochotni za co vyměnit? Co když je náš čas jakousi hřivnou, kterou můžeme směnit a něco jiného získat? Co když i v církvi to funguje tak, že se něčeho musíme vzdát, abychom něco jiného získali? Někdo možná váhá, jestli svou osobní volnost vyměnit za vztah, svůj komfort a pohodlí, jestli vyměnit za domácnost plnou uřvaných malých tvorů… Je to dobrej kšeft?
Někdy by člověk měnil, ale nejde to. Nemají všichni tu stejnou hřivnu. To podobenství je vlastně dost realistické v tom, že každý dostal trochu jinak. Ale každý od začátku má něco, s čím nakládat. Každý něco má. A když se toho nebude bát, tak tu svou hřivnu nechá v čase přetvářet v něco dalšího, jiného. A i když ji schoval, pořád ji může znovu najít, vyhrabat a něco s ní udělat.
Možná si říkáte, aby to nebylo nakonec jako v té pohádce – jak dědeček měnil, až vyměnil. Tu pohádku bychom mohli použít za názorný příklad toho, kdy se to nepovedlo. Dědeček dostal kus zlata, to vyměnil za koně, koně za vola, vola za berana. Skončí to u jehly a tu dědeček ztratí, než dojde k babičce domů. Smůla. Jenže ta pohádka kupodivu nekončí jako trapné fiasko. Protože babičce kupodivu nevadilo, že se dědeček vrací s prázdnou. Byla hlavně ráda, že je dědeček doma a žili šťastně dál.
Nemůže být paradoxním životním úspěchem člověka to, že na konci nemá nic? Samozřejmě je vícero způsobů, jak člověk v životě může „nemít nic“. Jde o tu variantu, když nemá nic a zároveň je vlastně bohatý. Jako ten dědeček s babičkou v pohádce. Stát nad hrobem s kapsami plnými peněz, s těmi stodolami napěchovanými obilím nebo s hrdým seznamem kariérních úspěchů, to by byla vlastně trapnost. Stát tam s úsměvem a prázdnýma rukama, protože všechno, co jsem měl, jsem nějak povyměňoval… Už to má někdo jiný… To by mohlo být docela docela fajn.
To jsme se ale možná vzdálili tomu konci, jak je popisován v podobenství. Tam si pán vyžádá účty. Počítají se hřivny. Pětkrát dva je deset, dvakrát dvě jsou čtyři… Počty zdají se jasné a neúprosné. Ale nakonec služebníci nejsou hodnoceni tak úplně podle výsledku. Nebo aspoň ten, co vydělal pět hřiven, nebyl pochválen nijak zásadně víc než ten, který vydělal dvě. Jako by byli hodnoceni spíš podle přístupu.
Konkrétně tam zní věta: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný…“Nápadně tu dvakrát za sebou zní slovo „věrný“. V součtu čtyřikrát je tam slovo, které je v řečtině příbuzné se slovem víra. „Správně, služebníku dobrý a důvěřivý, nad málem jsi byl důvěřivý…“ Nebo „věřící“ by šlo přeložit, ale ne nutně v tom náboženském smyslu. „S málem jsi zacházel s vírou.“ Prosvítá tady ten kontrast strachu třetího služebníka, to jeho „bál jsem se“, a naopak víry těch prvních dvou. Prostě věřili, že s tím „málem“, co dostali, lze něco dělat. Ono to nebylo zase až tak málo.
Amen.
Daniel Matějka