Kázání
Jan 3, 1–8
(1) Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady.
(2) Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“
(3) Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
(4) Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“
(5) Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.
(6) Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.
(7) Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.
(8) Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
Milé sestry, milí bratři,
bylo to neobvyklé setkání. Nikodém nepatřil ani mezi nemocné či posedlé, které Ježíš uzdravoval, ani mezi nevěstky či celníky, kterým odpouštěl a které přiváděl k pokání, ale ani mezi Ježíšovy nepřátele, s nimiž vedl spory.
Nikodém, ač farizeus, a dokonce člen židovské velerady, nemá žádné postranní úmysly. Nechce vyvolat žádný konflikt a chytit při něm Ježíše do pasti. Stojí o upřímný rozhovor. Přichází s důvěrou a pokorou. Přeci jen je ale opatrný – ví, že na veřejnosti by s Ježíšem by nemohl mluvit úplně svobodně a otevřeně, protože by to pro něj samotného nemuselo dopadnout dobře. Pro jistotu volí noční hodinu a soukromí, kde může mluvit v klidu a bezpečí.
Nikodém hned na začátku naznačuje, že takových tajných sympatizantů, jako je on, je mezi židovskou elitou víc. Víme, že jsi učitel, který přišel od Boha, říká – jako by tím skoro omlouval své kolegy, kteří ve skrytu Ježíše uznávají, ale před ostatními musejí hrát jejich hru a povinně se od něj distancovat. Nikodém mezi ně patřil, ale současně se vymykal, protože se dokázal Ježíše zastat i veřejně, před ostatními farizeji – o několik kapitol později čteme, jak Ježíše odmítá odsoudit, aniž je předtím proveden řádný výslech. Po Ježíšově smrti pak přichází s vonnými látkami, aby bylo možné tělo popraveného pomazat.
Je zajímavé, že Ježíš nenechává Nikodéma vyslovit otázku a hned přispěchá s odpovědí, jako by mu četl myšlenky. Ta otázka nejspíš jaksi visela ve vzduchu, Ježíš ji ostatně slýchal často: co mám dělat, abych měl účast na nebeském království?
Ježíšovy odpovědi rozeseté v evangeliích jsou různé. Ta asi nejznámější zní: Miluj bližního jako sám sebe a miluj Boha celým srdcem. Ježíš k ní připojuje dokonce celý příběh o milosrdném Samařanovi. Tedy láska, bezvýhradná láska připravená pomoci je tím klíčem odemykajícím nebeskou bránu. Jindy zase Ježíš vyzývá mladého a bohatého náboženského snaživce, aby se nejprve zbavil všeho majetku a pak šel za Ježíšem. Na jiném místě dokonce Ježíš varuje, že pokud naše spravedlnost nebude přesahovat spravedlnost farizeů a zákoníků, do Božího království se nedostaneme. Co tedy máme dělat?
To, co Ježíš odpoví Nikodémovi, staví tuto otázku vlastně na hlavu. Co mohu udělat, abych spatřil Boží království? Právě že nic. Svými vlastními silami se do nebe nedostane nikdo. Milovat bližního, opustit vše pro Ježíše, být spravedlivější než farizeové – to všechno jsou projevy něčeho hlubšího. Jsou to plody zásadní proměny, kterou ale člověk nemá ve své režii.
Abych uzřel Boha a jeho království, musím se znovu narodit. A to těžko dokážu sám, porodit mě musí někdo jiný, já k tomu nemohu ničím přispět, nijak to připravit ani urychlit. To je událost, která prostě přijde, bez mého přičinění. Stejně jako když se narodí dítě. Tedy: žádné přísné, a ještě přísnější dodržování zákona, jak požadovali farizeové – nic takového do Božího království nevede.
Máme se narodit znovu – anebo narodit shora, říká Ježíš. Řečtina připouští obojí překlad. Myslím, že se ty dva překlady nevylučují. Člověk se musí narodit znovu, ale právě že to už nemá být ten původní, přirozený porod, který jsme každý z nás prožili. Nelze vejít znovu do lůna matky a znovu vstoupit do světa. V tom má Nikodém nepochybně pravdu. Jeho námitka vůči představě znovuzrození může znít poněkud naivně, ale skrývá v sobě důležitou pravdu.
Vždyť právě fyzické znovuzrození, opakovaný vstup do tohoto světa si mnozí lidé přejí nebo dokonce věří, že se opravdu děje. Nejspíš se na světě nenajde člověk, který by si někdy v životě neřekl: kdybych tak mohl žít ještě jednou a vyvarovat se chyb, které jsem udělal, kdybych se mohl v klíčových okamžicích rozhodnout jinak, kdybych mohl využít šance, které jsem promarnil.
Zatímco ve východních náboženstvích je reinkarnace bezútěšný koloběh, z něhož se každý chce co nejdříve vysvobodit, zde na Západě je vnímána jako druhá šance: co se nepovedlo teď, povede se snad v příštím životě, co jsem pokazil, snad potom napravím, co jsem si zapomněl užít a odžít, tomu se budu naplno věnovat v příštím díle nekonečného seriálu.
Myšlenka převtělování vypadá na první pohled slibně. Ve skutečnosti je ale dost nemilosrdná. Jak mohu vědět, že se v příštím životě nedopustím stejných, nebo dokonce ještě horších přešlapů a provinění? Jak si mohu být jistý, že se ze svých minulých životů poučím? Rodit se stále dokola a čekat zoufale na to, že se mi jednou život opravdu povede, anebo že se postupně zdokonalím natolik, že se bude Bohu konečně líbit, takže mi dveře svého království nakonec otevře – to bych si opravdu nepřál. Být odsouzen k opakování stejných průšvihů, slepých uliček, nevyužitých příležitostí – to je opravdové peklo. Věřím, že Bůh pro nás nic takového nepřipravil. Má pro nás mnohem víc.
Tedy nejen narodit se znovu, ale především: narodit se shora. Evangelista Jan rád hodnotí věci podle toho, jaký mají původ. Řekni mi, odkud pocházíš, a já ti řeknu, kdo jsi. My všichni pocházíme zdola, z prachu země. Jsme pozemští tvorové a s ostatními tvory sdílíme mnohé společné vlastnosti, možná dokonce většinu. To nám nemusí připomínat až současná přírodověda, to dobře věděla už bible, jen to ještě neuměla tak přesně popsat.
Jsme tělo zrozené z těla. To neznamená, že naše tělesnost je sama o sobě zlá. Tělo je v bibli zkratkou pro naši omezenost, zranitelnost, ohroženost, ale také nestálost, přízemnost, malost. Nikoli naše tělesnost, ale naše lidská přirozenost nás táhne dolů a my tomu těžko odoláváme.
Bůh nás ale určil k vyšším cílům. Určil nás k věčnému životu. Jenže my se právě k němu sami dostat neumíme. Nemáme v sobě božskou jiskru, zapomenutou a zasunutou, kterou by stačilo jen rozpoznat, odkrýt a nechat rozhořet. Dějiny nás dostatečně přesvědčují o tom, že je to spíš naopak: pod povrchem civilizovanosti a kultury se skrývá jiskra prastarých živočišných sil, která jen čeká na příležitost, aby se rozhořela.
Ne, sami se nedokážeme zrodit shora, tedy odhodit hluboce zakořeněné vzorce myšlení a jednání. Víme, jak se těžko zbavujeme svých zlozvyků, natož chceme-li ve svých životech změnit něco zásadnějšího. Bůh sám musí přijít a znovu nás zrodit.
Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího, říká Ježíš. Křesťané v tomto výroku slyšeli narážku na křest. Se křtem je to podobné jako s narozením: sám sebe pokřtít nemohu, musí to provést někdo jiný. Tím se mi připomíná má závislost na Bohu. Sám se od sebe očistit a obnovit nedokážu, ani v tomto životě, ani v žádných předpokládaných životech budoucích.
Bůh ale skrze svého Ducha koná na nás své podivuhodné dílo. Už izraelští proroci očekávali příchod Ducha, který vstoupí přímo do lidských srdcí a učiní, že lidé budou plnit Boží zákon ne z vnějšího donucení, ale proto, že budou zevnitř proměněni. A právě v to – a nic menšího – smíme doufat.
Kdy ale to znovuzrození nastane? Při samotném křtu? Nebo někdy potom, ve chvíli, kdy se člověk probudí z povrchní a nedůsledné víry, jak předpokládají letniční křesťané? Anebo až po smrti, kdy člověk stane Bohu tváří v tvář?
Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje, odpovídá Ježíš. Ducha nelze spoutat a nastavit tak, aby v církvi či v životech věřících fungoval podle toho, jak si přejeme. Ale jeho účinky jsou nepopiratelné. Stejně jako slyšíš a cítíš vítr, vnímáš, jak ohýbá trávu nebo strhává větve, a přece ho nepolapíš, tak i Duch – nezachytitelný a nemanipulovatelný – v nás působí. A koná zázraky.
Je zázrak, když člověk, jemuž bylo hodně ublíženo a nese si životem mnohá zranění, přesto dokáže milovat. Je zázrak, když si dva lidé, jejichž vztah je roztrhaný na kusy vzájemným obviňováním a spory, začnou k sobě opět nacházet cestu. Je zázrak, když se lidé sevření a umlčovaní strachem náhle nově nadechnou a seberou odvahu k životu. Je zázrak, když se v moři lhostejnosti a sobectví probudí soucit a solidarita.
V těchto dnech ožívá příroda, protože přichází jaro. Ale Boží Duch dává znovuzrození i uprostřed největší zimy, když to nikdo nečeká a nic tomu nenasvědčuje. Duch svatý křísí z mrtvých i tam, kde smrt zdánlivě vítězí.
Amen.
Ondřej Kolář